Je pravda, že zrovna Janov není čistě italský, co se týče obyvatelstva, protože je cílem mnoha imigrantů a uprchlíku zvláště ze zemí Jižní Ameriky, Blízkého Východu a Afriky. Většina těch, které potkávám, však působí docela přizpůsobivě. K postřehům, které jsem zde docela rychle zaznamenala, byla průměrná výška obyvatelstva (které právě moc nepomůžou ani oni Jihoameričané :)) - pravidelně se mi stává, že jedu autobusem a vidím přes hlavy všech svých spolucestujících, docela jiný typ oblékání. Čekala jsem asi víc "slušné ležérnosti", ale často mi přijde, že potkávám zvláště ženy vypadající tak, že právě odešly z obýváku od televize. I zde se objevují obecně fungující evropské módní trendy, ale do toho mají Italky rády hodně "obyčejných" materiálů jako všechno z bavlny, nevadí jim, že jim přes oblečení nebo vedle oblečení jde vidět dost ze spodního prádla (na rozdíl od Češek spíše horního dílu :)), a to i tu střihů, které by předpokládaly, když už je daná slečna má na sobě, spíše odkrytá záda a ne zapínání podprsenky.
V práci si vystačím se svou angličtinou, ale v běžném kontaktu s Italy to nestačí. Lidé zde obvykle (podobně jako starší česká generace) neumí žádný světový jazyk, někteří francouzsky. Proto kamkoliv jdu něco nakupovat nebo vyřizovat, musím si připravovat, co asi řeknu, co odpoví, jak zareaguji :). Se svými 4 lekcemi italštiny před odjezdem sem se příliš konverzovat nedalo, ale docela mě překvapilo, že zvládám rozumět. Jen se cítím pořád strašně omezeně, když dojde na moji reakci. Hlavou se honí spousta slov, bohužel všechna v jiných jazycích... Po měsíci už jsem schopná základních frází... a v porozumění to je ještě lepší. Jen mi pořád chybí gramatika, abych slova, kterých už znám plno, nějak pospojovala do smysluplných vět, nejlépe i v jiném než přítomném čase :). V plánech bylo, každý den si udělat soukromou lekci, naučit pár slovíček a pod. Dopadlo to tak, že po návratu z práce večer stihnu akorát uvařit obědovečeři, sníst ji, sprchu, ozvat se někomu z blízkých a přátel, sepisovat tyto zprávičky, přebrat a popsat fotky, naplánovat, kam se podívám o víkendu, najít si trochu času na přemýšlení... a je už tolik hodin, že by se hodilo jít spát. Takže mé postupy v italštině jsou odkázány čistě na nutnou přípravu konkrétních situací nebo na cesty pěšky z práce, kdy si s kapesní příručkou italštiny v ruce opakuji užitečná slovíčka :).
Vtipné je, že nějakým zvláštním způsobem přitahuji lidi, aby mě oslovovali, kdekoliv jen tak čekám :). Ať už aby se zeptali na cestu, nebo jen tak ve vlaku, kam jedu, kolik je hodin a další... Když odpovím mou asi nejčastější větou, kterou už umím s docela dobrý přízvukem: "Soltanto comincio a studiare l'italiano, io non parlo, ma capisco un poco." (jak jste asi usoudili - Jen se začínám učit italsky, nemluvím, ale trochu rozumím. :)), obvykle navážou hovor, jako bych právě oznámila, že to už docela zvládám... Opravdu většinou vím, na co se mě pak ptají (věci typu, odkud jsem, jak se mi tu líbí, jak jinak mluvím, co studuji, kam jedu...), ale odpovídat, no, to už dá zabrat. Pokaždé si v tu chvíli říkám, že od toho dne večer se do toho studia už pořádně pustím, ať nezažívám pořád takové trapné situace, kdy se neumím vymáčknout. Bohužel... pak to nějak nedotáhnu a druhý den se cítím podobně.
Bydlení
Zmiňovala jsem již v úvodním článečku, jak jsem lehce sháněla ubytování. Petra, jak se jmenuje Češka žijící přibližně 10 let v Itálii, má v podnájmu byt v modernějším typu domu (ve srovnání s těmi okolo :)) v Janově ve čtvrti Castelletto, rozkládající se severo-západně na svazích nad historickým centrem. Pokud by se vám chtělo pohledat na google earth, je to na ulici Via LorenzoStallo 4. Byt je poměrně velký, zvláště když jej obývá dlouhodobě jen ona sama s dvanáctiletou dcerou Amálkou a sibiřským kocourem Pepem (takový roztomilý polštářek na nožičkách, velmi přítulný a naučený škrabat nebo hladit nohu, když chce podrbat nebo najíst :)). Proto a také z důvod podpoření půlrodinného rozpočtu se rozhodla jeden pokoj ze 4 pronajímat nejlépe spolehlivé studentce. Shodou okolností tehdy před několika měsíci narazila na internetu na inzerát mé předchůdkyně a obě strany potěšilo, že narazily na stejně mluvící druhou stranu. Zároveň pak vyhovovalo, že navážu já a nebude nutné hledat hned další úplně "cizí" přes internet.Bylo dohodnuto, že se první necelé dva týdny spokojím s náhradním pokojem, tím od Amálky, protože měla Draha smlouvu do konce prvního týdne v září a chvíli tu ještě chtěla pobýt. Poté už jsem se nastěhovala do svého vlastního, asi 10 m2 velkého s oknem na balkón. Celý byt včetně mého pokoje je moc pěkně zařízený a udržovaný (jak říká Petra, aby bylo vidět, že tu bydlí samé pořádné holky :)), kromě svého pokoje smím používat i další společné prostory se vším vybavením - kuchyň, obývací pokoj s velkým balkónem, obě koupelny (jedna je "víc moje" :)) a prostornou chodbu s šatnou. To vše znamenalo obrovskou výhodu ve srovnání s jinými obvyklými studentskými byty zde v Itálii, kde bych sice nábytek měla, ale už pak musela sama přivážet nebo dokupovat třeba nádobí, povlečení, úklidové potř
eby a pod. Jak přesně to u mě vypadá, jaký mám výhled z okna a s kdo ke mně chodí rád na návštěvy se nechat podrbat :), bude lepší místo popisu raději ukázat názorněji na fotkách, takže zde se můžete podívat. Další pozitivem je, že si tu člověk připadá víc "jako doma", ne jako na koleji nebo ve studentském bytě. Samozřejmě, že dodržuje různá pravidla společného soužití jako úklidy a nerušení se a pod. a že má každý "svůj život", ale přijdete z práce a zeptají se vás česky, jak se dařilo, zda nechcete ochutnat nějakou italskou specialitu, co ji udělali k večeři, je vám doporučeno to a to ještě navštívit na příštím výletě nebo kde nejlépe nakoupit... Ještě musím doplnit, že asi polovinu délky mého pobytu zde tráví i Petřina maminka, takže jsme ve skutečnosti 4 Češky několika věkových kategorií v jednom janovském bytě :).Nákupy
Jedním z nepříjemných překvapení bylo zjištění, že zdejší cenové poměry jsou dosti výrazně posunuty. V Německu se dalo jednoduše přepočítávat z eur na koruny a člověk získal stejnou cenu, někdy i nižší, než byl zvyklý doma. Zde se mé životní náklady skoro zdvojnásobily. Existuje tu také několik supermarketových sítí - levnější např. Lidl a Coop, dražší DiperDi (den za dnem, neboli italská verze Carefouru), ale ani jejich vlastní výrobky, ty obvykle nejlevnější, jsou dražší jak nejdražší u nás. Doufala jsem, že alespoň zdejší typické potraviny jako olivy, zelenina, ryby budou levnější. Jediným výhodnějším produktem je snad olivový olej (jiné se ani nepoužívají :)) a těstoviny, kterých je tedy pořádný výběr :). Když už je zmiňuji, snažila jsem se vyzkoumat, jaký je v nich vlastně rozdíl, zda jsou z jiného těsta a pod. Petra totiž několikrát poznamenala, že k tomu a tomu jsou lepší špagety, k jinému vruty, pak tlustější nudle, pak zas drobné potrubí... Samozřejmě, že existují i roztřídění na normální a "zdravější těsta" vícezrnná tmavější a pod., ale ve skutečnosti je jediným hlavním rozlišením tvar ze stejného těsta, protože je podstatné, jak se na něj pak bude "chytat" která omáčka, jak má vyniknout chuť samotných těstovin (to je pak potřeba víc hmoty), jak má působit jídlo "spojeně" nebo rozkouskovaně a další "formální" a estetické důvody.
Také mi dalo docela práci zorientovat se v systému zdejších prodejen. Nejen že u spousty potravin nevím, jak se jmenují italsky, takže je hledám jen podle povědomého obalu, ale ještě se vyskytují v jiných kombinacích v regálech. Když tak potřebuji něco neobvyklejšího, píšu si italské seznamy, ale i to třeba u prášku do pečiva nefungovalo :), ten se zde jmenuje stejně jako kvasnice (lievito), obojí se dá získat v prášku, je třeba vědět, zda na slané nebo sladké pečivo... a někdy seženete rovnou mouku s přísadou prášku do pečiva... Jedna z věcí, které postrádám, je náš chleba. Ne, že by zdejší bílé pečivo všeho druhu nebylo dobré, ale opět cenově dosti nevýhodné a hlavně vůbec nevydrží. Když jsem odkázána jen na nákupy někdy kolem pracovní doby, kdy je i ve všech prodejnách přecpáno lidmi, nechce se mi každý druhý den chodit nakupovat, protože je chleba už neukrojitelný akorát na strouhanku :).
Když jsme už u jídla, napadlo mě, že bych mohla někdy v budoucnu napsat i nějaký typický recept :), ale uvidíme... jsou podstatnější věci, které mám na srdci již delší dobu, jen je ještě nesepsala, takže další věc "do fronty". Osobně nemám čas a ani chuť jen pro sebe samotnou tolik experimentovat, ale díky Petře občas něco objevím a ochutnám. Hlavním rozdílem ve stravování zde bude asi to, že se jídá něco lehčího teplého dvakrát denně (díky poledním přestávkám). Vynechávají se polévky, místo nich se spíš setkáte se dvěma chody - lehčí těstoviny s omáčkou a pak třeba maso se salátem. Těstoviny se zde jedí opravdu velmi často a je pravda, že v tom teple, které zde přes léto je, na nic složitého ani nemáte chuť.
Volný čas
O klasickém pracovním dnu jsem toho napsala už spoustu, včetně obvyklého trávení volna po večerech. Ještě jednou pravidelnou činností je téměř každodenní procházka z práce pěšky asi 25 min. s pěknými výhledy na město pod a nad sebou. Víkendy se pak snažívám využívat víc "akčnějí", resp. jsou to jediné dny, kdy je čas na cokoliv delšího a zároveň stihnu otvírací doby všech muzeí a pod. (jindy jsem právě ve stejnou dobu v práci) Pokud jste se již podívali na ostatní vystavená alba mých fotografií, všimli jste si právě výsledků některých z těchto poznávacích výprav. K důležitějším z nich se chystám ještě vyjádřit, o některých alespoň ve zkratce teď.... :)
Už jsem zmiňovala, že sám Janov není v létě moc příjemným místem, nejbližší pobřeží vhodné k trávení volného času. Nejbližší pláže ke koupání a slunění nebo procházení jsou až v okrajových čtvrtích velmi "podlouhlého" města (spíše na východě). Dvě taková místa jsme v rámci prvních dvou zářijových víkendových odpolední se spolupracovnicí Mercedes navštívily. Fotky mám pouze z Nervi (zde), kde od centra městečka kolem nádraží a dál podél pobřeží vede moc příjemná promenáda, takže si na své přijdou i nejen koupání chtiví, popř. je tam příjemně i během jiných částí roku. Druhým bylo Sori s nádhernými skalními plážemi. Osobně mám vodu a prostředí s ní ráda možná víc na "koukání", než přímo nutně na koupání, natož na hodiny slunění. Tyto pláže tak splňovaly všechny podmínky dohromady :). Slíbila jsem si, že si budu muset počkat někdy na pozdnější podzim a znovu se vypravím třeba do Nervi podívat se, jak působí bez té hromady lidí, bez horka... prostě jen romantické pobřeží, tak akorát na sednutí si na jednu ze skal a pozorování moře a přemýšlení...
Žádné komentáře:
Okomentovat