Ateliér Pinna-Viardo je taková spíš rodinno-přátelská záležitost. Jak se mi podařilo postupně zjistit, kromě toho, že pan Enrico Pinna a paní Mariri Viardo jsou manželé, jsou další spolupracovníci jako arch. Carla nebo manažerka Paola přátelé už od studií, kde se potkávali jako spolužáci a s panem Pinno nějakou dobu i jako učitelem. Kromě nich dále každé odpoledne dochází arch. Alessandro, který jediný neumí ani trošku anglicky, takže spolu komunikujeme jen posunkově :). S dalšími jsem se ještě nesetkala, ale vím, že mají několik externích spolupracovníků architektů a inženýrů, které si přizvou na jednotlivé projekty. No, a potom samozřejmě téměř trvalou součást tvoří alespoň jeden stážista ze všech koutů Evropy. Aktuálně jsme do konce září dvě - já a Mercedes ze Španělska (studuje v Granadě a pochází odkudsi z jihu), pak to ještě není úplně jisté, ale od půlky října by mi zase měl přibýt do společnossti další Španěl - grafik/designér, takže ne čistě architekt, což bude znamenat, že to projekční záležitosti budu mít na starosti nejspíš já a on graficko-vizualizční (tak doufám, že se od něj alespoň něco nového naučím :)). Prý se počítalo od listopadu z nějakou další Češkou, ale nejspíš se smlouva posune na později, ale uvidí se.
Kromě zmiňovaného Alessandra ovládají všichni na různé úrovni angličtinu, někteří i další řeči jako pan vedoucí němčinu, paní vedoucí francouzštinu, Paola i španělštinu (její manžel dlouhá léta pracoval na ambasádách, díky čemuž procestovala svět a naučila se spoustu řečí :)). Přesto se občas stává, že se zapomenou a spustí na mě italsky. Carla pak docela často, protože i přes velkou snahu někdy neví, jak něco anglicky vyjádřit, takže to zkusí právě v italštině. Já se italsky nikdy neučila - nepočítám-li asi 4 kapitolky z učebnice pro samouky před odjezdem :). Ale dost mě překvapilo, že tím, jak člověk už má v sobě těch několik jiných řečí, je schopen docela lehce odvozovat, minimálně co se týče porozumění. Nejčastěji se tak snažím srovnávat se svými základy francouzštiny a latiny. Pokud zrovna sedíme nad výkresy, dá se spousta věcí odhadnout, protože už samo technické vyjádření je docela jasné :), takže se někdy až sama divím, kolik rozumím. Abych ukázala, že se snažím trošku přizpůsobit, používám alespoň italské pozdravy a hlášky jako "a co mám udělat teď?" :).
Ateliér se zabývá hlavně rekonstrukcemi od soukromých bytů přes velké projekty muzeí. Většinou je rozpracováno několik věcí, kterými se různě zabývají jednotlivý stálí kolegové a přibírají si na pomoc nás stážisty. Jedná se potom o drobnosti a dodělávky nebo třeba o samostatné vyřešení nějaké části projektu s konzultacemi. Naše zaměstnání se liší i tím, že Mercedes jako Španělka vcelku dobře rozumí italsky, takže může občas dělat věci, při kterých je nutná znalost jazyka (jako hledání vhodných materiálů na netu...). Zatím jsem nejvíc času strávila u rýsování v AutoCADu, ale zvláště v posledním týdnu si hrála i s lepením modelu nebo úpravou fotokoláží a jiných prezentací ve photoshopu. Většinou plním úkoly pana vedoucího, který má přístup "zadat a čekat výsledek" :), narozdíl od jiných kolegů, kteří v průběhu zjišťují, jak na tom jsme, popř. jsou častěji v ateliéru, abychom se mohly chodit ptát v případě nejistot a pod. Znamená to na jednu stranu, že toho víc zbývá na mně samotné (případně s drobnými radami těch ostatních), na druhou ale často nevím, jak detailní vyřešení se ode mě očekává, kdy přesně, nedozvím se v průběhu, zda jsem na správné cestě... prostě vše se dovím až ve chvíli, kdy se přijde pan vedoucí zeptat, zda už mám co ukázat nebo ještě líp zda s hotovou prací může počítat jako s podklady na schůzku další den ráno :). Nevýhodou přitom je, že on sám má roli spíše tvůrčí a kontaktní s klienty, takže třeba vůbec nerýsuje v CADu nebo nedělá spoustu jiné naší typické činnosti, tudíž občas neodhadne, jak dlouho na co budeme potřebovat. To vede některé dny k "natahování práce", jen aby se neřeklo, že nic neděláme, když už sedíme v ateliéru (a přitom si třeba vyřizujeme emaily nebo pro vás popisuji fotky :)), nebo naopak k situacím, že už předem mi nepřijde úplně reálné to včas stihnout, takže se pak člověk musí intenzivně snažit a někdy zůstat i chvilku přesčas.
Abych byla konkrétnější, na jednotlivé projekty a realizace našeho ateliéru z dřívějška se můžete podívat na stránkách zde. V současnosti pracujeme pod panem vedoucím na projektech v areálu zdejšího přístavu "Stazionne marittima Ponte Andrea Doria" (pro tohoto klienta) - rekonstrukce památkově chráněné modernistické stavby (kterou prý obdivoval i sám Le Corbusier a specielně kvůli ní se do Janova lodí podíval :)) a na rekonstrukcích několika "lepších" soukromých bytů a domů ve městě a okolí, na které se zaměřuje spíše paní vedoucí. Úplně první věc, kterou jsem měla za úkol, bylo něco jako cvičení do typologie veřejných staveb u nás na fakultě - vyřešení umístění daného množství záchodů za daných podmínek do existující haly a její další funkční rozdělení :). Ani bych nečekala, kolik s tím může nastat problémů, když je člověk omezen tím stávajícím, nápady klienta a nutným počtem... prostě ani 9 naprosto jiných variant pořád nevyhovovalo :). Aktuálně to však již vypadá vyřešeně a postoupí se k definitivním výkresům. Zatím jsem se věnovala dalším z projektů kolem přístavu, z čehož mě asi nejvíc bavilo vyrábět ten model. (Včetně nákupu materiálu, který proběhl docela vtipně, když jsem zjistila, že se jinak než italsky nedomluvím. Ale byli na mě hodní a ochotní. :)).
Základní informací, kterou jsem doposud neuvedla, ale která můj život zde ovlivňuje snad nejvíce, je pracovní doba. I Itálie se v mnoha profesích, zvláště tady na severu, přizpůsobují evropskému standardu osmi pracovních hodin vkuse, max. z půlhodinovou přestávkou na oběd. Tradicí je ale dělení dne na dvě části s dostatečným prostorem na oběd a siestu. Což se ještě stále udržuje např. ve světě bank a úřadů, soukromých obchůdků... a nebo také architektů. Znamená to, že ve městě po poledni přibližně do tří je zbytečné něco zařizovat, protože nemáte jistotu, že se vám podaří najít vše potřebné otevřené, a hodí se odpočinout, najíst a projít se :).
Můj pracovní den vypadá tak, že na 9:00 nastoupím (mám své vlastní klíče od domu i bytu, kde sídlí náš ateliér... a hodí se to, protože už několikrát jsem tam byla první :)), do 13:00 pracuji, pak buď odjíždím zpátky domů na rychlý oběd (co jiného než těstoviny... :)), popř. malý nákup a oběd, nebo zůstávám v práci a využívám volna na vyřízení si korespondence a pod. Potom zase v 14:30 začneme (obvykle člověku trošku trvá, než se vzpamatuje po jídle a v horku :)) a končíme v 18:30. Než se pak člověk dostane domů - chodívám pěšky asi 25 min. kvůli troše zdravého pohybu na vzduchu a stavuji se někdy v kostele aspoň na nešpory, když mši nestíhám - je po sedmé, tedy čas na večeři a další večerní záležitosti. Z toho nejspíš už chápete, proč nic nestíhám :). Můj pracovní týden je skutečně skoro jen pracovní, a pokud se chci věnovat něčemu svému, musím zůstat déle vzhůru, což se podepisuje na únavě a tak dále... :). Naštěstí ve srovnání s mým studijním pražským režimem zde neprožívám tolik různých napětí a strachů a povinností a snah vše zkoordinovat... prostě jediné, co skutečně cítím, je jen ta únava z nespaní, která se dá zvládnout, zvláště když se vyskytují občas ty "odpočinkovější" dny v práci.
Ještě k "organizačním" záležitostem... jako stážistka zde mám povinnost dodržovat pracovní dobu dle smlouvy, kterou jsme mezi ateliérem, školou a mnou sepsali, a plnit vyjmenované požadavky, mezi kterými bylo vlastně všechno, co by měl architekt/projektant zvládat. Nemám za úkol předem daný projekt nebo nějakou "závěrečnou práci" jako důkaz, že jsem praxi splnila. Stačí, že zde budu dostatečně užitečnou a že bude italská strana spokojená. Na závěr mi pak vystaví certifikát a potvrdí do Prahy, že jsem vše splnila, jak měla. Díky čemuž by se mi na diplomě (pokud úspěšně své studium dokončím) měla objevit i poznámka, že jsem v rámci studia strávila 3 měsíce na stáži v zahraničí, a hlavně nebudu muset vracet žádnou část svého stipendia zpátky. Zároveň musím jednou měsíčně sepisovat zprávu pro pražskou erasmáckou kancelář, že je vše v pořádku a jaké zkušenosti jsem získala, aby se pak vše vyhodnotilo a třeba se i nadále spolupracovalo se zdejším ateliérem a někdo další po mně nastoupil.
Kvůli tomuto článečku jsem si schválně vzala do práce jednou foťák, abych měla pár dokumentačních fotografií, jak to u nás vypadá. Zároveň jsme hned v druhém týdnu po mém nástupu byly všechny stážistky pozvány na rozlučkovou (typickou italskou) večeři s Drahou (mou českou předchůdkyní). Z této akce jsem získala společnou fotografii našeho týmu, takže tady se můžete zase podívat na obrázek s lepším rozlišením :).
Žádné komentáře:
Okomentovat