Cesta do Janova (přes 7 zemí Evropy :))

Samozřejmě, že se do Itálie dá vydat poměrně "obyčejnou" cestou napříč Rakouskem přes Willach, dále dolů na Benátky a potom projet celým severem Itálie na západ do Ligurie, jejímž centrem je právě Janov. My se však s touto variantou nespokojili a rozhodli se, že když už musíme takovou dálku (často po dálnici), užijeme si alespoň krásných pohledů na hory a poznáme nová místa středozápadní Evropy... Není také nutností zvládnout cestu za den (resp. jednu noc, jak je obvyklé u dovolenkových přesunů na jih :)), když rozdělením na dvě etapy získá člověk čas právě na opuštění dálnice v zajímavých úsecích (zvláště pak před nájezdy do tunelů) a vystoupání do horských sedel, průjezdy roztomilými městečky nebo nad propastmi.

Svá povídání, včetně tohoto, budu doplňovat jako dřív fotografiemi, aby se příjemněji četlo, ale zároveň výběr obrázkové dokumentace toho, co jsem objevila, potkala a obdivovala, čeho se povídání týkají..., budete moct sledovat vystavené v albech na picasu. Doporučuji vždy nejdřív přečíst zápisky a pro dokreslení pak prohlédnout fotky, ale stejně je to na vás... :) Takže zde se můžete podívat na první část a doprovodit nás cestou sem (bohužel neúplnou, protože jsme se ve focení střídali se zbytkem rodiny a já mám pouze fotky ze svého foťáku).


Začátek cesty až tak zvláštní nebyl, protože Dolní Rahousko a Westautobahn až téměř k Salzburku jsme již znali, takže jediným zpestřením bylo, že řídila skoro celý den maminka (a ne jako obvykle tatínek) a kousek před Amstetten jsme narazili na kolonu aut, která se vytvořila kvůli havárii dvou kamionů v našem směru. Zdrželi jsme se 3 hodiny (kvůli čemuž jsme přišli o možnost se v cíli tohoto dne víc projít po svých), ale nenudili se... nějak bylo poznat, že už jsme (jako děti) trošku starší a cesta nemusí probíhat jako trvalé okřikování pošťuchujících se sourozenců :). Ne, vážně, čekání poměrně rychle uteklo a kolona se rozpustila, bohužel, právě ve chvíli, kdy se nám konečně podařilo sjet z dálnice, že ucpaný úsek objedeme. Poznali jsme tak okolí Amstetten, spadající do oblasti s typickými velkými, samostatně stojícími statky a sady kolem nich, a pokračovali dál na západ podélně Rakouskem. Měli jsme to "štěstí" potkat odvážené zbytky jednoho z havarovaných kamionů a každého v duchu jen napadalo, v jakém stavu skončil sám řidič.

Za Salzburkem jsme opustili již "starou známou" část trasy a na chvíli navštívili naše západní sousedy - Německo. Dálnice tam totiž vytvoří obloučekza hranicí, dotkne se jednoho z větších bavorských jezer Chiemsee s několika ostrovy (u něhož jsme se zastavili na odpočivadle na oběd s výhledem na plachetnice v dály). Při návratu do Rakouska se postupně se před námi a kolem nás začaly zvedat horské masivy - velmi fotogenické, bohužel ne tolik za jízdy přes okna auta :). Cesta pokračovala na Innsbruck, který jsme pouze objeli a snažili se objevovat skokanské můstky, sjezdovky a jiná zařízení, která tu zůstala po Olympijských hrách, a dál pak k průsmyku Arlberg. Dálnice se zde ztrácela v tunelech, takže jsme ji opustili a vyšplhali serpentínami podél zimních horských středisek až nahoru, kde jsme si nemohli nechat ujít alespoň krátkou zastávku "v horách". Bylo to poprvé, co nás napadlo, že bychom vůbec nemuseli až někam daleko na jih a stačilo by zůstat zde a užívat si nádherné přírody, výhledů, svěžího vzduchu a všude rostoucích a právě zralých borůvěk (které nikdo jiný kromě nás - aspoň jak jsme si všímali - neobíral :)). Pochopili jsme také, proč se vlastně následující rakouská spolková země jmenuje Vorarlbersko, neboť se skutečně ve směru ze západu "vor Arlberg" - "před Arlberkem" nachází. Po přestávce a několika pěkných fotkách jsme se vydali dolů údolím dál na západ a najeli opět na dálnici, který nás zavedla až téměř k hranicím s Lichtenštejnskem, tedy k místu, kde jsme měli domluvené přenocování.

Přes odkazy na google earth jsme si totiž našli týden před odjezdem v městečku Nenzing, lépe řečeno na samotě za městečkem, ubytování v malém penzionu v komplexu selských stavení, kde nebylo ani tolik draho, pokud nám nevadila sprcha na chodbě. Podle mapy jsme neodhadli a o to pak bylo příjemnějším překvapením, když jsme cestou (pojmenovanou podle "konečné" - rodinného sídla, kde jsme bydleli, Bazulstraße :)) vystoupali už z údolí do kopečků pod horami, odkud byl při večerní průzkumné procházce na blízkou zříceninu tvrze příjemný výhled do okolí. Celou atmosféru pak dokreslovali koně pobíhající po sousedních pastvinách.

Druhý den trvalo již jen chvíli, než jsme překročili hranici s Lichtenštejnskem. Samozřejěm, že jsme věděli, že se jedná o miniaturní zemičku, ale stejně působí zvoáštním dojmem, když projíždíte údolím, kde hřebeny hor na východě tvoří hranici s Rakouskem a řeka Rýn na západě pak se Švýcarskem, tedy že z jednoho údolí vidíte hned 3 země... Projíždíte tak více méně na sebe neustále navazující městečka včetně hlavního města Vaduzu a za pár kilometrů jste venku :). My jsme se rozhodli tento státeček užít déle, a proto jsme právě ve Vaduzu zastavili (na parkovišti před zahradnictvím - ale ne z profesní deformace, jen se špatně hledala místa ke stání :)). Centrum města nás příjemně překvapilo množstvím současných počinů na poli architektury, urbanismu a umění. Asi nemá moc smysl se rozepisovat, když nejspíš víc pochopíte z fotek :). Takže jen pro doplnění... Město se více méně rozkládá podél hlavní průjezdní komunikace a centrum tak tvoří k ní paralelní pěší třída lemovaná správními budovami, muzeem, obchody a pod., doplněnými různými uměleckými "objekty". Na kopci nad ním pak ční středověký hrad, který nám stačilo vidět jen z dálky :). Sice se nám zdejší výstavba a celkově atmosféra líbila, ale usoudili jsme, že si nedokážeme představit, co by člověk v tom poklidu a poměrně omezené nabídce aktivit dělal déle než jako při naší návštěvě :). Takže vzhůru dál...

Jak jistě čekáte, další na řadě bylo ono sousední Švýcarsko. Po poměrně krátkém úseku na dálnici (jen tak mimochodem, v Rakousku se známka dá sehnat pro turisty jne na 10 dní, v Lichtenštejnsku vlastně nejsou dálnice :) a ve Švýcarsku se musí pořídit celoroční i kvůli jednomu průjezdu... i přesto nejdráž vyjde cestování po italských dálnicích, jak jsme se později mohli přesvědčit, kde se účtuje každý průjezd samostatně - při nájezdu obdržíte z automatu lístek, při výjezdu zaplatíte požadovaný obnos dle délky trasy a náročnosti vybudování daného úseku :)) jsme si opět mohli vybrat estetičtější variantu o normální silnici, čehož jsme samozřejmě využili, a ocitli se nad propastmi na tzv. Via mala. Kdo se někdy učil latinu, ví, že to znamená "špatná cesta". Když jsme si pak prohlíželi soutěsky, s balvany a vodopády tam někde dole, které museli lidé snažící se dostat přes hory na sever zdolat, nedivili jsme se tomuto označení. Za to my mohli obdivovat úžasné přírodní scenérie z pohodlí nově vybudovaných cest a mostů, které se pospat ani nedají, natož vyfotit :). Prostě jak zachytit tak úchvatný prostor, v němž človíček je jen nepatrnou tečkou někde u úpatí...?

Dál jsme se mohli stále kochat horskými údolími, které nám na naší jižní Moravě docela chybí... Proplétali se podél dálnice, která vedla různě souběžně a občas mizela pod horami, až měla zmizet do jednoho z nejdelších tunelů našeho putování - pod průsmykem San Bernardino. Co myslíte, že jsme provedli my? :) Samozřejmě, že jsme hledali, kudy se na dálnici nenajede, ale dostane k výstupu do hor. I na google earth bylo zřejmé, že se jedná o systém prudkých serpentín, přesto jsme (resp. maminka :)) nevěřícně točili volantem a čekali, kdy se v zatáčce potkáme s protijedoucím vozem, protože silnice rozhodně neodpovídala předpisovému poloměru pro obousměrný provoz :). V té době jsme ale ještě neměli představu o komunikacích a pohybu na nich v samotné Itálii... to bychom se tolik nedivili. Díky opatrnosti všech projíždějících jsme však v pořádku vyjeli až nahoru, odkud byl nejdřív nádherný výhled do údolí, z něhož jsme se právě přemístili, po chvilce pak na samotné jezero na nejvyšším místě průsmyku San Bernardino obklopené vršky hor porostlých už jen trávou, lišejníky a borůvčím. Zde jsme zastavili na oběd a chvilku se prošli po svazích. Chvilku proto, že jsme nepočítali s takovým rozdílem teplot se změnou nadmořské výšky, a vydali se dál na jih. Sestup tímto směrem byl mnohem pozvolnější a skýtal tedy i víc možností obdivovat okolní krajinu, která se, přestože stále ještě ve Švýcarsku, čím dál více jižněji měnila v italskou, jak jsme si představovali. Zvláště pak typem zástavby. Zároveň i názvy městeček už zněly čím dál víc italsky. Celý následující úsek totiž odpovídal ose klínu zařezávajícího se Švýcarska do Itálie.

Svým způsobem měl člověk radost, že se dostáváme blíž cíly, ale na druhou stranu jsem si začala uvědomovat najednou ty všechny rozdíly už "od pohledu"... Přestože Alpy nejsou přímo naše české, patří do oblasti, kterou vnímám jako "svou". Podnebí střední Evropy, architektura, zeleň... lidé. Postupně jsme si začali říkat, že chladno nahoře bylo příjemnější, protože sjezd jižními svahy s sebou přinášel také čím dál větší horko a sucho. Poslední (pro nás) zajímavé výhledy se naskytli při projíždění kosek od jezera Lago Maggiore a přes hráz na Lago di Lugano. To už jsme byli na hranicích se skutečnou Itálii a dostali se do nezáživných, pustých, horkých a tak dále.... :) rovin kolem Milána. Vážně nás tato část cesty asi nejméně nadchla. Možná i proto, že Itálie již delší dobu trpěla pořádným suchem. Ve srovnání s předchozími etapami však "nebylo co sledovat", protože dálnice kolmo na jih a krajina bez jakýchkoliv terénních změn moc zajímavých výhledů neskýtala. První změny nastaly až zas téměř u cíle - průjezdem pohoří podél Ligurie a při prvních výhledech na moře.

Nesměřovali jsme hned do Janova. Ten jsme objeli mírně na západ a snažili se dostat přes zdejší oblast letovisek (jako Arenzano, Cogoleto, Varazze...) do místa, kde jsme měli domluvené ubytování na těch několik dní pobytu v Itálii. Přes karmelitány v Praze a ve Slaném jsme totiž získali kontakt na jejich "mateřskou" provincii - janovskou, přesněji na jeden z jejich klášterů zde, kde se ubytovávají různé skupiny návštěvníků. Název onoho kláštera již mnohé napovídal - "Deserto", neboli "poušť". Přesto nás překvapilo, jak obtížně dostupný je... ovšem asi ne pro samotné Italy :). Nacházel se hlouběji v horách směrem od moře, dalo se k němu přijet po uzoučké asfaltové cestě, kde jak jsme zjistili později, bylo nutně před každou zatáčkou troubit na upozornění por případný protisměr... pokud se již s někým potkalo, nedalo se dělat nic jiného, než kus couvat na místo vhodné k minutí se. Na některých úsecích vedla cesta těsně podél skal a pod ní jen strž. Přesto i na takových opuštěných místech existovali samostatně stojící obytné domy, vedla elektřina (někdy až překvapivě "nepředpisově" nízko těsně podél cesty :)) a potkávali jsme lidi.
Samotný klášter byl postaven jako místo pro kontemplaci, karmelitáni zde sídlí podobně jako kartuziáni v oddělených domečcích, ale mají k dispozici na různé aktivity i společenské prostory a jsou místem častých návštěv poutníků a skupin lidí na různé exercicie. Dokonce sem dojíždí/dochází z nížin od moře lidé na bohoslužby. Nachází se téměř na "ostrohu" nad údolími, skutečná "špička" je pak místem, kde stojí samostatně hostovský domek - typický jižanský rodinný domeček, jakých jsme pak potkávali ještě spousty, úzký dvoupodlažní s centrálním vstupem a schodištěm a vždy po jedné místnosti na každé straně. Zde jsme tedy přespávali následující dny. Ze zajímavostí můžu zmínit alespoň to, že se bráškovi s tatínkem podařilo najít na chodbě malého štírka a pak přesvědčit maminku, že si jej smí odvézt domů do insektária :). (O jeho dalších osudech již nevím, ale předpokládám, že ještě žije - bráška i štírek :))
Velmi milé bylo i setkání s bratry karmelitány, zvláště když v klášteře právě pobýval jeden ze Slaného na exerciciích před svými sliby, takže jsme se nemuseli domlouvat italsky. Kromě něj jsem také potkala jednoho z italských bratří - Andrea, kterého jsem shodou okolností znala již od loňského prosince, kdy jsme spolu zpívali na posledních slibech ve Slaném :), o kterém jsem věděla, že se učí česky. Toho potěšilo, že tu zůstávám, protože sám sídlí právě v janovském klášteře, a musela jsem slíbit, že se zajdu podívat k nim, do kostela sv. Anny ve čtvrti Castelletto. No, tou dobou jsem věděla, že někde ve stejné čtvrti mám mít byt, ale víc se nevyznala, takže jsem doufala, že se mi to podaří. Rád by si prý pocvičil češtinu a klidně pomohl s italštinou.... a také hraje na varhany, tak se mu někdo další takový hodí :).
Škoda, právě z Deserta zatím žádné fotografie nemám, ale možná se dočkám nějakých poslaných z domu, abyste měli představu, jak to vypadá na "italské horské poušti" :).

Večer jsme se na přání sourozenců vydali zpáky k moři do Varazze. Vyzkoušeli druhou příjezdovou cestu, která působila sjízdněji, ale přesto byla stále dosti "zábavná" :). Překvapilo nás, jak jsou zdejší pláže rozkouskované a téměř celé soukromé se vstupem za poplatky. Po krátkém vykoupání (aby se neřeklo, že jsme byli u moře a ani do něj nevstoupili... :)) jsme se prošli přístavem, zhodnotili vybavení zaparkovaných jachet (a přemýšleli, zda by se nám chtělo na některé strávit dovolenou...) a vrátili se zpět do kopečků.

Odtud jsme dalšího dnes podnikli výlet podél pobřeží Ligurie směrem na západ jednotlivými letovisky, přibližně půlku cesty po normální silnici a druhou pak po dálnici, která vede výš nad městy a projíždí střídavě tunely a přes mosty nad údolými. Usoudili jsme, že jsou městečka jedno jak druhé a že se po chvíli vůbec neorientujeme :). Dalším nepříjemným překvapením bylo, jak neudržovaně a nepořádně působilo vše okolo. Čekali jsme oblast zaměřeno na turisty, vše pěkně upravené... ale potkávali úplný opak a na plážích odpočívající Italy, místo turistů :). Prostě celkový dojem byl: horko, sucho, škaredé fasády, pár lepších hotelů přímo u moře, všude samá auta a skútry, nepořádek a odpadky, kam se podívalo... jen příroda to vylepšovala nádhernými pohledy z jednotlivých skalnatých mysů na moře a pobřežní zástavbu z dálky.

Cílem a obratištěm bylo pak po vjezdu do Francie (což jsme zaznamenali zvláště podle většího pořádku :)) Monako - Monte Carlo. Po náročnějším průjezdu městem (i kolem slavného kasina) a hledání parkoviště jsme se dostali do přístavu a odtud se prošli opevněním a zahradami pod knížecím palácem, náměstím před ním a historickou zástavbou kolem. (opět viz fotky) Na zpáteční cestě jsme jen vyměnili úseky po dálnici a podél pobřeží a v pořádku se vrátili do Deserta.

V neděli jsme se na doporučení karnelitánů vydali na ranní mši do Arenzana - do jejich dalšího kostela zasvěceného Pražskému Jezulátku. Lidé jsou zde zvyklí vstávat později, takže nás tam na osmou moc nebylo :). A potom jsme již zamířili přímým směrem podél pobřeží na Janov. Průjezdu až do centra jsme se po nastudovávání trasy přes internet docela báli, protože zde cesty vedly v různých úrovních, z některých se nedalo během celého průjezdu městem vůbec sjet a pod., až nás nakonec překvapilo, jak jednoduše jsme se v Porto Antico - historické části přístavu - ocitli. Stačilo pak jen najít parkoviště a začít prozkoumávat. V plánu bylo navštívit zdejší velké (prý největší v Evropě... ale jistá bych si tím nebyla) mořské akvarium, což jsme začli ale po pohledu na ceny vstupu trochu zvažovat... :). Něco jako vstupné pro studenty tu nevedli, děti byly jen do 12 let, rodinné vstupné tudíž také jen s tak malými potomky, plné vstupné, které se nás tedy týkalo, činilo 17 € na osobu. Dost, že? :) Pak jsme ale usoudili, že když už tu jsme a jinak doposud nějak vysoké výdaje neměli, že už toho využijeme.

Trochu nás pak zklamalo, jak nepříjemně hluční a bezohlední umí být italští návštěvníci. Zvláště ještě ve zvýšeném množství s dětmi, protože byla akorát neděle. Ze všech stran se ozýval křik a člověk nebyl schopný vyfotit pořádně snímek, neboť nebyl ponechán chvilku v klidu bez strkání. (Později jsem se dozvěděla, že pro Italy jsou děti tím nejdůležitějším... pročež je, alespoň na naše poměry, dosti rozmazlují.) Na druhou stranu expozice byla úžasná a skutečně obsáhlá, ani jsme netušili, jak jsme mohli strávit uvnitř dvě hodiny. Mohli jste obdivovat vše od klasických nádrží s delfíny po spoustu tématicky laděných akvárií z různých oblastí světa. Část prostorů se nacházela v nových halách, část jakoby v podpalubí zaparkované lodě.

Že je již dlouho po poledni, jsme zjistili díky hladu, co jsme tou dobou pomalu pociťovali, a rozhodli se vydat do uliček starého města potkat nějakou pizzerii. Jakým překvapením pak bylo, že město v neděli kolem poledne působilo jak po vymření... Netušili jsme totiž tři věci :).
1) Janované své město nemají zrovna v oblibě, alespoň co se letních měsíců týče, takže se snaží někam vycestovat k pobřeží s možností koupání - na letní byt.
2) Janov není turisticky tak známým městem, takže se na oblast své "prezentace" světu začal zaměřovat až před nedávnem... a stále ještě není tak přitažlivý.
3) Na obědy se tu více méně nechodí... v teple si každý vystačí s něčím dorbným rychlým a teprve po setmění, pro nás dosti pozdě večer (včetně svých malých ratolestí) se vydá na pořádnou večeři.
To vše znamenalo, že některé z uliček byli téměř liduprázdné, až jsme si dělali srandu, že by se zde dal natočit psychohoror - dvě hledající se osoby, marně... v naprosto prázném městě. Maminka se začala už obávat, kde že se to budu pak sama pohybovat... jak to se mnou skutečně vypadá v tomto ohledu, se dovíte v dalších povídáních :).
Po nalezení asi nejznámějšího náměsti Piazza Firenze s obrovskou kašnou a Dóžecím palácem jsme na sousedním menším náměstíčku konečně potkali restauraci a ochutnali tak pravou italskou pizzu a po chvíli v přístavu ještě i italskou zmrzlinu. Co víc chtít? :)

Bohužel se ale příjezdem do Janova přiblížila také chvíle, kdy jsme se měli rozloučit. Prvním krokem bylo, nalézt dům, kde bydlí Petra a který se měl stát i mým domvem na následující tři měsíce. Znali jsme pouze adresu a přibližnou polohu, ale pořádnou mapu města kromě úplného centra neměli, takže jsme prostě jen doufali, že se nám to nějak podaří, a podařilo :). Vystoupali jsme od moře do kopečků nad staré město, kde se rozkládá již zmiňovaná čtvrť Castelletto s moc pěknými výhledy. Dům je ve srovnání s okolím trošku modernější a jednotlivé byty dosti prostorné, vždy s velkými balkóny přes 2-3 pokoje. Aby rodiče věděli, do čeho mě pouští :), byli jsme pozváni na posezení a pak už nezbývalo, než přestěhovat má zavazadla z kufru auta a pomalu se rozloučit, aby se dostala rodinka včas zpět do Deserta, sbalili se a brzy ráno vyjeli na zpáteční cestu.
První noc, stejně jako pár dalších jsem obývala pokojík Amálky, dcery od Petry, protože zde ještě nějaký čas bydlela má předchůdkyně Draha, nyní, když se zpožděním píšu, již mám svůj vlastní :). Člověku ten první večer ani tolik nedocházelo, že se zase pustil do něčeho tak nového... že se rozloučil s blízkými na 3 měsíce, protože jsem během těch posledních pár společně strávených dnů přestala nad touto skutečností přemýšlet. A teď to tu bylo přede mnou... a najednou ne tak těžké to přijmout. Stejně jako tehdy Frankfurt.
Večer jsme se šly s Petrou, Amálkou a ještě maminkou Petry, která tu je na návštěvě na celé září, projít po okolí, aby mi ukázaly nejpěknější vyhlídku a popsaly zákaldní důležité body ve městě. Do práce jsem měla nastoupit až v úterý, takže jsem se mohla lépe aklimatizovat a následující den se vydat na první průzkumy...