Samozřejmě, že jsem neváhala a hned se snažila na google earth najít, kde se sv. Anna nachází, a dalo mi to poměrně zabrat, protože je v této záležitosti matoucí označení kostelů v mapě. Totiž v místě, kde podle mne logicky tento chrám měl být - na náměstí Sv. Anny, kousek od konečné zastávky lanovky "Funicolare Santa Anna" (prostě vše napovídalo, že někde poblíž přece je), se žádná značka pro kostel neobjevovala. Prostě se na karmelitány nějak zapomnělo a jen podle většího souboru staveb kláštera a nezaměnitelného tvaru kostela na fotografiích jsem uprostřed zástavby bytových domů poznala sv. Annu. Jak milým pak bylo zjištění, že se náměstíčko s ní nachází právě na trase do práce, tedy kousek od mého zdejšího bydliště.
Poté jsem
si už jen počkala zase na cestu pěšky z práce a vydala se hledat. Opakovala bych se, kdybych zase popisovala, jak je orientace v Janově podle představy z mapy obtížná :). Totiž na ono náměstíčko se nedá dostat jinak než po schodišti nebo uzoučkou a prudkou "salitou" z hlavní ulice - té po vrstevnici s nádhernými výhledy, po které jinak vždy chodívám. Jediné, co upozorňuje na jeho přítomnost, je směrník na "Lékárnu u sv. Anny", patřící ke klášteru. Když se pak ocitnete o asi 2-3 patra výš, objevíte malé podélné náměstí vedoucí pořád do kopečka, lemované kaštany, na jehož horním pravém rohu je vchod do barokního kostela - do sv. Anny. Celý prostor působí spíš jako dvorek mezi blokovou zástavbou, což mu dodává moc příjemnou útulnou a klidnou atmosféru, a jak jsem si mohla za tu dobu, co tam chodívám, všimnout, je vyhledáván lidmi, toužícími po tichu nebo popovídání ve dvou. Nevýhodou je jen ta poloha, kdy pokaždé, když nestíhám (což se děje více méně vždy po práci :)), musím vyběhnout schody a kopeček a uřícená vejdu do kostela, kde prvních pár minut ještě vydýchávám... Poprvé jsem přišla akorát na nešpory po večerní mši, ale Andrea nepotkala. Snažila jsem se tak svou lámanou italštinou vyzvědět od jiného jeho spolubratra Stefana, kdy jsou mše, a byla odkázána na jejich seznam za dveřmi (kterého jsem si předtím nevšimla). Stefano se ale o "neznámé dívce, která neuměla italsky a ptala se na mše," zmínil před ostatními spolubratry, takže se o mně dověděl Andrea, který pak na mě dalšího dne už čekal, ale také zbytek spolubratrů, které potěšilo, že jsem na doporučení českých bratrů, s kterými mají moc dobré vztahy, skutečně dorazila až k nim a pravidelně se ukazuji.
O historii kostela a kláštera toho zatím moc nevím, kromě toho, co je možné pozorovat na vlastní oči. Ale mám slíbenou prohlídku, kdykoliv se o ni přihlásím, takže se těším na některou z podzimnějších nedělí. Interiér chrámu je barokní, kdo jste ze Znojma, připomíná typově dominikánského sv. Kříže s hlavní lodí a bočními průchozími kaplemi, jen je méně zdobený prostorově, jako spíš "plošně" - celý důkladně vymalován. Dověděla jsem se, že původně byl ale celý bílý, až někdy ke konci 19. stol. byl ve stylu barokním přemalován, čímž ztratil něco ze své jasnosti, protože horními bočnimi okny zrovna hodně světla dovnitř nepronikne. Na druhou stranu o to více vyniká světlejší a prozářenější kněžiště s bílo-zlatou hlavní sochou sv. Anny, které ještě ve významné svátky zdobí tak, aby podpořili jeho "krajkovost" pomocí světloučkých květin a svící.
Co mě - profesně deformovanou :) - zaujalo ještě hodně, byly samozřejmě varhany. Ne příliš velké, ale takové akorát k měřítku kostela, na pohled barokní, ve skutečnosti z roku 1852, ale celé (nejen jako barokní skříň) byly postavené v barokním stylu. Jeden manuál obrácený zády k lodi, rozdělený ale na sopránovou a basovou polovinu (lomí se na jednočárkovaném f), pro které se některé rejstříky mohou použít samostatně, takže pokud se vám podaří udržet obě ruce každou na své polovině, posluchač může mít dojem, že hrajete na manuály dva. Pedál je pak pouze doplňkový pro basové tóny v akordech, protože má rozsah jedné oktávy (na množství kláves sice 1,5 oktávy, ale ta horní polovina je pouze okopírovaná pro pohodlnější hraní). Všechny rejstříky, až na některé výjimečně, byly inspirovány klasickými barokními nástroji (chybí mi akorát mixtura, ale jsou zde zase jiné podobné). Z novějších varhan mají v sobě "vylepšováky" jako paměť.
Nejspíš vám přijde nemožné vědět "od pohledu zespodu" tolik... a máte pravdu, protože jsem právě v neděli 4.10. mohla strávit odpoledne seznamováním se s nimi a hraním si. Během září jsem totiž stejně jako tehdy ve Frankfurtu docela rychle našla zase svou "adoptivní farnost". Kromě dvou nedělních mší, kdy jsem ještě nevěděla, kde sv. Anna je, a podruhé potřebovala dřívější, jsem všechny další oslavila zde. Bohužel kvůli pracovní době nemám šanci stihnout večerní (v 18:00) přes týden, takže se snažím alespoň docházet po nich na společné nešpory (a učím se tak italsky plynně číst, popř. zpaměti základní odpovědi a modlitby :)), protože mi chyběla společná modlitba. Ještě bych mohla na ranní (mají dokonce dvě - 7:30 a 8:30), ale na to jsem zatím byla většinou příliš pohodlná nebo nevyspaná a využila jich jen jednou. Kromě toho se zde ještě pravidelně ob týden konají v pátek večer v devět hodin společné adorace a průběžně jiné akce pro farníky.
Je pravda, že mě (nejen u karmelitánů, ale i v tom druhém kostele "Panny Marie, Matky milosti", který je o kousek blíž také na cestě do práce) docela nemile překvapilo velmi nízké zastoupení mladé generace. Nejdříve jsem myslela, že to je kvůli konci prázdnin, že se ze začátkem školního roku zase vrátí děti a mladí nejen do Janova do školy, ale i do kostela, popř. že jsem byla na zdejší poměry na moc brzké ranní mši. Změna ale nenastala ani nyní, kdy je již dávno výuka a kdy chodím v neděli na "hlavní" bohoslužbu až na jedenáctou, na což si s naší v osm nemůžu úplně zvyknout. Důvodem, proč jsem se přizpůsobila a nechodím raději někam blíž a dřív, je, že zde můžu pomáhat br. Andreovi. Má totiž na starosti hudbu, takže kromě toho, že moc pěkně zpívá (jako i několik jeho spolubratrů, s kterými občas při mších i normální písně s lidem zpívají vícehlasně), hrává na varhany. Protože ale nemá tolik zkušeností, varhany nejsou jeho hlavní nástroj a ještě by se obtížně vedlo zpěv "odpředu" a přitom sedělo za varhanami na kůru, používají obvykle elektrické varhany umístěné v první boční kapli. Protože jsme se poprvé potkali v klášteře ve Slaném, kde jsem doprovázela na varhany náš pražský sbor při slavných slibech jednoho z karmelitánů, věděl Andrea, že jsem taky varhanice a že by se toho dalo využít, aby se mohl sám víc zaměřit na zpěv. Dohodli jsme se tak na první schůzce jednou půlhodinku přede mší, kdy jsme si prošli vybrané zpěvy, nastavili rejstříky, dostala jsem italský misálek, abych měla přehled a při mši jsem pak místo něj hrála.
No, poprvé, musím přiznat, jsem se necítila úplně jistě. Zvláště poté, co jsem zjistila, že se dosti obtížně orientuje v písních, kdy zaprvé neznáte melodii, zadruhé text a zatřetí je to ještě pro vás naprosto nesrozumitelné - v italštině :). Stane se tak lehce, že se člověk ztratí v rytmu, protože Italové mají dosti neobvyklé tempo, buď strašně pomalu, nebo až překvapivě rychle. Naštěstí Andrea stál vždy někdy poblíž a zamával mi tempo, abych jim úplně neutekla :). Lidé zpívají z knížečky podobné našim kancionálům, které ale obsahově působí mnohem moderněji, někdy tak trošku "sladce" romanticky, ale nedá se popřít, že většina písní je pěkně zpracovaná, dokonce s rozepsanými dalšími hlasy pro zpěv v doprovodu, který sám nekopíruje pouze hlavní melodii, ale občas se jí odvážně pustí. Předpokládám, že naše farníky bych hodně zmátla, když bych jim do zpěvu staré známé písně začala najednou improvizovat na dané akordy s tím, že už přece melodii dostatečně umí, takže i udrží :). Podobně jako v Německu i zde se zpívají samostatné krátké písně k jednotlivým částem mše, neexistují u jich mnohaslokové pro celou mší. Neobvyklé mají ordinária - velmi pěkná a moderní, která opět skládají z různých částí, nezpívají jeden celek jako u nás "podle Břízy" a pod.
Od té doby jsem už tedy hrála v neděli 3x a naposledy přišel Andrea s nápadem, že je škoda, když už tu má varhaníka dalšího, nevyužít těch hlavních varhan nahoře. Takže jsme se domluvili na možnosti cvičit odpoledne a vyzkoušet hlasitost a vhodnost rejstříků ke zpěvu... a tuto neděli budou mít farnící u sv. Anny nejspíš překvapení. Zároveň teď mám vypůjčenou celou sbírku doprovodů na okopírování, abych se na ně mohla průběžně podívat (a nejen tu půlhodinku přede mší) a také abych měla nějaké nové pěkné skladbičky, až se zas vrátím domů - když už ne s lidem, ve sboru se vždycky uplatní :).
Možná vám ještě vrtá hlavou, jak se s Andreem a dalšími ve farnosti domlouvám. Jedna se skutečně o "svéráznou" formu dorozumívání, ale zvládáme to poměrně dobře :). Totiž Andrea se učí už nějakou dobu česky kvůli svým spolubratrům ve Slaném, kam často jezdívá, a v budoucnu by mohl nějakou dobu svého studia nebo služby trávit právě u nás v Česku, takže se mu znalosti jazyka určitě budou hodit. Je opravdu šikovný, zvláště v mluvené formě. Takže je rád, že si se mnou může své schopnsoti v praxi pravidelně cvičit a může být opravován a pod. Já se zase snažívám využít svých sporých základů italštiny, takže mluvíme střídavě, jak jsme zrovna schopní, a přitom si vždycky rozumíme a docela se i pobavíme. Kromě toho ještě umí výborně francouzsky, takže si pomůže, pokud to jinak nejde, s ní, ale to je zase obvykle nad moji francouzskou slovní zásobu :). Je to ale hodně zvláštní pocit, když člověk zažívá opačnou pozici a musí se snažit mluvit jednoduše a pomalu svou vlastní řečí, aby druhému pomohl. Ostatní spolubratři mluví většinou italsky a já se musím snažit pochopit nebo Andrea přeloží. Vyjímečně některý přijde se základy angličtiny. Ta se tu prostě nějak nenosí... a většina se učila hlavně francouzsky. Prý mají v klášteře tedy i starší dva spolubratry mluvící německy, ale ne se všemi se mi daří potkávat.
Na co se ještě kromě nedělního "pokusu" těším, je čtvrtek 15. října, kdy v rámci svátku sv. Terezie (významné karmelitánské světice) na závěr mše a po ní budu smět opět hrát - dřív to z práce, bohužel, nestihnu. Bude totiž následně probíhat "oslava", kdy se bude hodit hudební doprovod, a vše zakončí v devět večer koncert hostujícího varhaníka - "Španělské baroko". Ale o tom vám pak ještě určitě napíšu...
Žádné komentáře:
Okomentovat