Když jsem se chystala o prázdninách do Janova, při balení jsem si říkala, že musím brát jen to nejpotřebnější, takže nic speciálně společenského na sebe raději ne - bude to jen ztěžovat zavazadla a nejspíš nic takového nevyužiji. Tak s tím jsem se mýlila :). Hned ve třetím týdnu ve čtvrtek si nás zavolal vedoucí do kanceláře, že dostal právě od nějakého známého pozvánku na skvělou akci. Přímo ten den večer v devět (tady se skoro vše důležité děje večer v devět :)) měl proběhnout v hlavním městském divadle Teatro Carlo Felice koncert jako hostující program v rámci Turínsko-Milánského zářiového hudebního festivalu. To skvělé bylo, že o něm vědělo poměrně málo lidí, že se mělo jednat o (pro mě sice ne, ale) pro Italy docela známé moderní autory, že se díky koncertu mohl člověk podívat do interiérů samotného zajímavého divadla - modernistického počinu, ale hlavně že to celé bylo zadarmo - stačilo si vyzvednout lístek, aby člověk věděl, kde si sednout. Takže 17.9. jsem večer po práci honem spěchala domů, abych se nachystala, složitě vymýšlela, co si slušného vzít na sebe do divadla, abych pak zjistila, že samy Italky to ani tak neřeší a společensky se tu do divadla klidně chodí "na boso" a na můj vkus dosti ležérně... ale je pravda, že u nás v Česku se lidé také kazí, takže nebudu "pomlouvat" pouze zdejší :). Před vchodem do divadla jsem se potkala s panem vedoucím (a nikým dalším z ateliéru), který mě představil spoustě svých známých a kterému jsem musela připomenout (poté, co jsem si ještě honem na internetu prozkoumávala, co že to bude za skladby a jak je to s těmi lístky), že jsou lístky sice zadarmo, ale musí se vyzvednout. Potom už jsme vešli dovnitř a vedoucí se nadšeně rozpovídal o řešení interiéru a jak si čeho mám všímat, jen pro důkladný popis nezbylo moc času, neboť se začalo stmívat a koncert měl začít. Jednalo se o 4 skladby současných autorů (Jonathan Harvey, Denys Bouliane a Andrea Liberovici) v provedení Nouvel Ensemble Moderne z Montréalu pod vedením paní dirigentky L. Vaillancourt. Protože jsem neměla žádnou představu, čekala jsem cokoliv, ale musím přiznat, že jsem se místy neubránila úsměvu, jak překvapující kombinace zvuků pak přišly. Hudebníci totiž své nástroje kromě obvyklé hry používali i v naprosto nezvyklých způsobech jako třeba foukání na fagot se strojkem v puse bez stlačení mezi rty a zuby, čímž nástroj vydával pouze jakési sičení, nebo bubnování na různé části kontrabasu... :) Nejúžasnější pak ale bylo, že člověk nemohl říct, že by něco "neladilo", přestože některé souzvuky skutečně klasicky nepůsobily. Prostě celkový dojem byl příjemně překvapující. (Na youtube jsem našla pouze tuto nahrávku od J. Harveye a její další větu - sice jiné skladby, ale poměrně vystihuje styl... :)) Poslední nejdelší skladba pak byla kombinací projekce obrazů a textů na plátno, hudby z nahrávky a hudby akustické - vše jako připomínku 90. výročí narození Prima Leviho (italského Žida, který přežil Auschwitz a sepsal vzpomínky a básně a jiné...). Samotná stavba divadla ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Vstupní části příliš nepřekvapí - typické honosné řešení modernějších divadel a koncertních síní. Zato při pohledu na pojetí hlediště člověk přemýšlí, zda se jedná o modernistiskou "srandu" nebo vážnou snahu o zapojení tradičních prvků italské architektury - vtáhnout venkovní fasády dovnitř... V každém případě je takto dobře zapamatovatelné :). (Svůj úsudek si můžete udělat při prohlédnutí fotografií.) Druhý koncert jsem objevila díky tomu, že jsem si s sebou po první návštěvě divadla odnesla program na letošní sezónu a zjistila tak, že obvyklé ceny představení jsou ještě vyšší než německé, které už samy odrazovaly :), dokonce i "slevněné" pro studenty. Jediné přijatelné jsou tzv. "představení pro mládež¨(kolem 15,-€ na osobu), jenže ta probíhají v odpoledních hodinách, kdy jsem v práci. Výjimku tvořil plakátek na ještě jeden hostující koncert stejného festivalu, tentokrát již ne úplně zdarma, ale přesto ještě za 5,-€ pro studenty poměrně přijatelný... s názvem Gagaku - Duch Japonska. Jak jste jistě správně odtušili, jednalo se o tradiční obřadní hudbu císařského Japonska v "originálním" provedení japonského Císařského orchestru Reigakusha. Opět něco, u čeho jsem neměla konkrétní představu, a těšila se na seznámení s novým pojetím hudby. Byla jsem také znovu příjemně překvapena, i když přiznávám, že bych nejspíš nemohla poslouchat něco podobného pravidelně a dlouhodobě :), a moc ráda, že jsem se pro koncert rozhodla (a ještě byla sama italsky sehnat lístek :)). Vše působilo na nás Evropany naprosto nezvykle - od připraveného jeviště, příchodu hudebníků, oblečení, začátku hry s laděním, přes samotnou hudbu a nástroje, až po tanec, který ji někdy doprovázel. Drnkací a bouchací nástroje neudávaly rytmus, jen prostě občas "zazněly", začátky jednotlivých skladeb vypadaly vždy stejně - jednoduchá melodie na obdobu naší dřevěné příčné flétny a při zpěvu člověk pravidelně přemýšlel, zda se jednotlivé hlasy na sebe navazující správně "chytily", popř. zda ten, co právě skončil, se ztratil nebo úmyslně skončil :). Také "tanec" nebyl přímo tancem, ale jakousi formou meditace, uctívání, "cvičení"... pohybů, které se neustále opakovaly, ale měly v sobě zvláštní plynulost, eleganci a uklidňovaly. Předchozí informace nejspíš působí spíše negativně, ale nebyl to záměr. Prostě asi nejlepším označením zážitku je "neobvyklý" a "působivý". (Snažila jsem se trochu pohledat a našla pro vaši lepší představu několik amatérských nahrávek obdobných představení, takže zde a zde a zde nebo také zde se můžete podívat sami. Podotýkám, že jim chybí hodně z oné klidné meditativní atmosféry, zvuku, který se "nese" a pod.)
Žádné komentáře:
Okomentovat