O Janově...

Stejně jako ze všech předchozích měst Ligurie jsem měla i z Janova pocit, že tu lidé neumí dostatečně ukazovat to pěkné, co v sobě skrývá. Je to věc, kterou nemám ráda i ve své vlastní zemi, že se lidé nenaučili všímat krás kolem sebe a dopomáhat jim ještě více vyniknout, že období komunizmu udělalo své a nějaká estetika se od té doby nenosí... Tady ale žádný takový režim nebyl, takže jediným důvodem bude nejspíš ta určitá pohodlnost s něčím něco dělat. - Proč života raději neužívat, když to jde i bez vlastního vkladu. Omluvou v létě může být pouze to strašné horko, kdy chybí motivace k námaze a zároveň které samo celkový obraz zhoršuje v rámci "vysušeného" dojmu.

Ačkoliv pobývám přímo u moře, neznamená to automaticky nádherné pláže. Janov je hlavně velkým přístavem s průmyslovými čtvrtěmi a letištěm podél vody, takže první "přirozeně působící" pobřeží objevíte až v předměstích jako na východě v Nervi. Celé město vyrostlo na poměrně úzkém pruhu roviny kolem přístavu, což znamenalo, že jakýkoliv další rozvoj musel pokračovat do kopců nad ním. Díky tomu získal Janov originální podobu hustě seskupené zástavby ve spoustě úrovní - jak říkám já, je to nejvíc trojrozměrné město, co znám :). (Samozřejmě, že každé město je trojrozměrné, tedy prostorové - domy prostě rostou i vzhůru, tady ale nejvíce využili každé možnosti, jak zastavět, propojit, zpevnit... že jsem se s takovou sítí ještě nesetkala.) Z tohoto důvodu se vám nikdy nepodaří plně představit a pochopit mapu Janova a skutečnost, dokud jej nenavštívíte. Osobně jsem si víckrát mohla vyzkoušet, jak může mást půdorysně jakoby křižovatka, ve skutečnosti jen slepá ulice o 5 pater níž, kterou tak dělí od vrchni komunikace zeď s velkým schodištěm pouze pro pěší :).

Nejzajímavějšími pro mě jsou cestičky s označením "salita" (jinak jsou tu všechny "via" nebo "strada"). Jedná se obvykle o velmi úzké uličky, některými auta nesmí nebo nemůžou projíždět, klikatí se a stoupají/klesají poměrně prudce, někdy se mění ve schodiště (klasické nebo koňské), někdy si připadáte, jakože jste právě vlezli někomu na dvorek... a ono se jedná o náměstíčko nebo křižovatku salit. Nejčastějším materiálem jsou úzké červené cihličky, ale i různý kámen nebo kombinace. Je pravda, že některými úseky bych se sama v noci bála, ale jinak jsou velmi praktickými zkratkami při pohybu po městě. A je moc zábavné, pokud máte čas, objevovat, kam vás která zavede...

Jak jsem zmiňovala na začátku zdejší "neupravenost", má Janov (nebo spíš já) to štěstí, že nabízí díky různým výškám spoustu možností pozorovat jej a okolí z ptačí perspektivy, v níž už takové detaily jako nepořádek zanikají :). Skutečně to, čeho si tu asi nejvíc užívám, jsou všudypřítomné nádherné výhledy, které se vám snažím alespoň omezeně na některých z mých fotek zprostředkovat. Město z výšky působí velmi světle - bílošedě, z blízka v uličkách už barevněji... a čím užší ulička, tím tmavší dojem. Což bylo samozřejmě účelem zdejšího urbanismu. - Jak jinak odrážet co nejvíce slunce, než světlými střechami...? Jak jinak získat stín, než co nejužší ulicí a nejvyšší zástavbou kolem? popř. u širších "výstavních" ulic povinností stavebníků vybudovat pořádná podloubí (jako si můžete všimnout např. u ulice XX Settembre).

Jak jistě víte z dějepisu, byl Janov v historii jedním z njevýznamnějších středozemních přístavů. Soustředili se v něm zvláště obchodníci, dosti bohatí na to, aby si byli schopní vystavět paláce jako šlechta. Zdejší zvláštností však bylo soustředění všeho toho výstavního spíše dovnitř. Ne, že by se rádi nepředvedli i zajímavou fasádou, ale domy byly hlavně orientovány do centrálního nádvoří s arkádami a to nejkrásnější vás čekalo až po vkročení do vstupní haly a dál... Po mírném zklamání z prvního dojmu ještě s rodinkou jsem hned dalšího dne spěchala na pořádné průzkumy dle doporučení Průvodce po severní Itálii :) a musím uznat, že bylo co objevovat. Nejvíce mě nadchla (jak si můžete všimnout i del fotek :)) Via Garibaldi, resp. Strada Nuova - ulice vybudovaná kolem roku 1550 jako dvě řady paláců jeden vedle druhého... (však je také díky tomu na seznamu UNESCO) Do všech nádvoří se dalo naštěstí nahlédnout, takže jsem si je důkladně prošla a rozhodla se v co nejbližší době se zase vrátit, abych se dostala i dál alespoň do dvou nejznámějších (Pallazzo Rosso a Bianco - červený a bílý :)), v nichž sídlí galerie se sbírkami hlavně resanční italské a vlámské malby.
Teď, když vám zpožděně píšu, jsem již po návštěvě obou budov a moc ráda, že jsem se tam vydala. Dnes (20.9. v neděli) jsem totiž odpoledne zase jednou zašla do centra a na informacích zjistila, že jako studentka mám nárok na roční lístek za 20,-€, díky kterému mám vstup do všech muzeí Janova a okolí zdarma + další slevy v některých z dalších kulturních záležitostí jako divadla a kina. Toho jsem samozřejmě využila, protože již při vypravení se do 4-5 muzeí (ze seznamu asi 22) budu mít lístek splacený a určitě jsem se chystala během podzimu za škaredějšího počasí tak učinit. Fotografie z interiéru, bohužel nemám, protože jsem nevěděla, zda se fotit může, neustále byla kontrolována hlídači (protože jsem bya uvnitř téměř sama :)) a taky nebyly zrovna nejvhodnější světelné podmínky na fotky bez stativu... Bude vám muset tedy stačit mé potvrzení, že by se mi taky líbilo takhle bydlet :). Překvapením pak byla možnost vystoupat v Palazzo Rosso až na vyhlídkovou plošinku nad špičkou střechy, odkud jsem měla úplně nový panoramatický pohled na celé centrum.


Ještě doplním drobnost ze života města. Minulý víkend (11.-12.9.) zde proběhla tzv. Notte bianca, neboli "Bílá noc". Jak sám název napovídá, jednalo se o různé kulturní akce dlouho do noci. Součástí byl i volný vstup do všech galerií a muzeí, takže jsme se s další stážistkou Mercedes (ze Španělska, kdybyste to podle jména nepoznali :)) podívaly poprvé do Palazzo bianca (do samého, co jsem navštívila ještě jednou v klidu, bez davu dalších lidí :) znovu dneska). Zároveň jsem měla možnost seznámit se s jejími spolubydlícími italskými studenty, přesněji řečeno se dověděla akorát u každého, jak se jmenuje, o mně se dověděli, že jsem dokonce z ČR a neumím itasky... a od té doby se občas někdo snažil mě anglicky oslovit, leč ne tak často, abych většinu večera pak netrávila sice s množstvím lidí, ale vlastně sama :). Potěšilo mě alespoň, že ne všichni mladí Italové působí tak, jak jsem se s nimi zatím setkala... že umí být docela "obyčejní" a přátelští. :) Prodírali jsme se davy lidí a já si přišli tak zvláštně, dokud jsem si neuvědomila, že to je nezvyklým "přehledem". Se svou více méně průměrnou středoevropskou ženskou výškou jsem totiž dosahovala výšky vyšších kluků a díky tomu viděla přes hlavy kolem sebe, což se mi nikdy dřív nedařilo :).
Celá akce mi připomínala trošku vinobraní, které ten samý víkend probíhalo u nás doma, jen chybělo ono stylizování do středověku. Proto možná vše působilo tak víc melancholicky, když si člověk vzpomněl, kde mohl teď být... na jakém koncertě, s kým... Hlavním bodem programu byl koncert v přístavě v přímém přenosu na MTV. No, že bych byla nějak unesená, se říct nedá :), ale sama jsem se potulovat po nočním Janově a v tom množství lidí nechtěla, takže jsem se přizpůsobila a šla se taky podívat. Závěr pak tvořil pořádný ohňostroj, ale narozdíl od nás kldině až v jednu v noci. To, že Italové žijí posunutě večer, pro mě novinkou nebylo, ale překvapovalo mě, kolik jsme potkávali rodičů s malými předškolními dětmi, u kterých bych předpokládala, že budou už dávno v postýlce...

(Fotografie k povídání najdete jako obvykle zde, resp. v ostatních albech s "Janov" v názvu :).)

Cesta do Janova (přes 7 zemí Evropy :))

Samozřejmě, že se do Itálie dá vydat poměrně "obyčejnou" cestou napříč Rakouskem přes Willach, dále dolů na Benátky a potom projet celým severem Itálie na západ do Ligurie, jejímž centrem je právě Janov. My se však s touto variantou nespokojili a rozhodli se, že když už musíme takovou dálku (často po dálnici), užijeme si alespoň krásných pohledů na hory a poznáme nová místa středozápadní Evropy... Není také nutností zvládnout cestu za den (resp. jednu noc, jak je obvyklé u dovolenkových přesunů na jih :)), když rozdělením na dvě etapy získá člověk čas právě na opuštění dálnice v zajímavých úsecích (zvláště pak před nájezdy do tunelů) a vystoupání do horských sedel, průjezdy roztomilými městečky nebo nad propastmi.

Svá povídání, včetně tohoto, budu doplňovat jako dřív fotografiemi, aby se příjemněji četlo, ale zároveň výběr obrázkové dokumentace toho, co jsem objevila, potkala a obdivovala, čeho se povídání týkají..., budete moct sledovat vystavené v albech na picasu. Doporučuji vždy nejdřív přečíst zápisky a pro dokreslení pak prohlédnout fotky, ale stejně je to na vás... :) Takže zde se můžete podívat na první část a doprovodit nás cestou sem (bohužel neúplnou, protože jsme se ve focení střídali se zbytkem rodiny a já mám pouze fotky ze svého foťáku).


Začátek cesty až tak zvláštní nebyl, protože Dolní Rahousko a Westautobahn až téměř k Salzburku jsme již znali, takže jediným zpestřením bylo, že řídila skoro celý den maminka (a ne jako obvykle tatínek) a kousek před Amstetten jsme narazili na kolonu aut, která se vytvořila kvůli havárii dvou kamionů v našem směru. Zdrželi jsme se 3 hodiny (kvůli čemuž jsme přišli o možnost se v cíli tohoto dne víc projít po svých), ale nenudili se... nějak bylo poznat, že už jsme (jako děti) trošku starší a cesta nemusí probíhat jako trvalé okřikování pošťuchujících se sourozenců :). Ne, vážně, čekání poměrně rychle uteklo a kolona se rozpustila, bohužel, právě ve chvíli, kdy se nám konečně podařilo sjet z dálnice, že ucpaný úsek objedeme. Poznali jsme tak okolí Amstetten, spadající do oblasti s typickými velkými, samostatně stojícími statky a sady kolem nich, a pokračovali dál na západ podélně Rakouskem. Měli jsme to "štěstí" potkat odvážené zbytky jednoho z havarovaných kamionů a každého v duchu jen napadalo, v jakém stavu skončil sám řidič.

Za Salzburkem jsme opustili již "starou známou" část trasy a na chvíli navštívili naše západní sousedy - Německo. Dálnice tam totiž vytvoří obloučekza hranicí, dotkne se jednoho z větších bavorských jezer Chiemsee s několika ostrovy (u něhož jsme se zastavili na odpočivadle na oběd s výhledem na plachetnice v dály). Při návratu do Rakouska se postupně se před námi a kolem nás začaly zvedat horské masivy - velmi fotogenické, bohužel ne tolik za jízdy přes okna auta :). Cesta pokračovala na Innsbruck, který jsme pouze objeli a snažili se objevovat skokanské můstky, sjezdovky a jiná zařízení, která tu zůstala po Olympijských hrách, a dál pak k průsmyku Arlberg. Dálnice se zde ztrácela v tunelech, takže jsme ji opustili a vyšplhali serpentínami podél zimních horských středisek až nahoru, kde jsme si nemohli nechat ujít alespoň krátkou zastávku "v horách". Bylo to poprvé, co nás napadlo, že bychom vůbec nemuseli až někam daleko na jih a stačilo by zůstat zde a užívat si nádherné přírody, výhledů, svěžího vzduchu a všude rostoucích a právě zralých borůvěk (které nikdo jiný kromě nás - aspoň jak jsme si všímali - neobíral :)). Pochopili jsme také, proč se vlastně následující rakouská spolková země jmenuje Vorarlbersko, neboť se skutečně ve směru ze západu "vor Arlberg" - "před Arlberkem" nachází. Po přestávce a několika pěkných fotkách jsme se vydali dolů údolím dál na západ a najeli opět na dálnici, který nás zavedla až téměř k hranicím s Lichtenštejnskem, tedy k místu, kde jsme měli domluvené přenocování.

Přes odkazy na google earth jsme si totiž našli týden před odjezdem v městečku Nenzing, lépe řečeno na samotě za městečkem, ubytování v malém penzionu v komplexu selských stavení, kde nebylo ani tolik draho, pokud nám nevadila sprcha na chodbě. Podle mapy jsme neodhadli a o to pak bylo příjemnějším překvapením, když jsme cestou (pojmenovanou podle "konečné" - rodinného sídla, kde jsme bydleli, Bazulstraße :)) vystoupali už z údolí do kopečků pod horami, odkud byl při večerní průzkumné procházce na blízkou zříceninu tvrze příjemný výhled do okolí. Celou atmosféru pak dokreslovali koně pobíhající po sousedních pastvinách.

Druhý den trvalo již jen chvíli, než jsme překročili hranici s Lichtenštejnskem. Samozřejěm, že jsme věděli, že se jedná o miniaturní zemičku, ale stejně působí zvoáštním dojmem, když projíždíte údolím, kde hřebeny hor na východě tvoří hranici s Rakouskem a řeka Rýn na západě pak se Švýcarskem, tedy že z jednoho údolí vidíte hned 3 země... Projíždíte tak více méně na sebe neustále navazující městečka včetně hlavního města Vaduzu a za pár kilometrů jste venku :). My jsme se rozhodli tento státeček užít déle, a proto jsme právě ve Vaduzu zastavili (na parkovišti před zahradnictvím - ale ne z profesní deformace, jen se špatně hledala místa ke stání :)). Centrum města nás příjemně překvapilo množstvím současných počinů na poli architektury, urbanismu a umění. Asi nemá moc smysl se rozepisovat, když nejspíš víc pochopíte z fotek :). Takže jen pro doplnění... Město se více méně rozkládá podél hlavní průjezdní komunikace a centrum tak tvoří k ní paralelní pěší třída lemovaná správními budovami, muzeem, obchody a pod., doplněnými různými uměleckými "objekty". Na kopci nad ním pak ční středověký hrad, který nám stačilo vidět jen z dálky :). Sice se nám zdejší výstavba a celkově atmosféra líbila, ale usoudili jsme, že si nedokážeme představit, co by člověk v tom poklidu a poměrně omezené nabídce aktivit dělal déle než jako při naší návštěvě :). Takže vzhůru dál...

Jak jistě čekáte, další na řadě bylo ono sousední Švýcarsko. Po poměrně krátkém úseku na dálnici (jen tak mimochodem, v Rakousku se známka dá sehnat pro turisty jne na 10 dní, v Lichtenštejnsku vlastně nejsou dálnice :) a ve Švýcarsku se musí pořídit celoroční i kvůli jednomu průjezdu... i přesto nejdráž vyjde cestování po italských dálnicích, jak jsme se později mohli přesvědčit, kde se účtuje každý průjezd samostatně - při nájezdu obdržíte z automatu lístek, při výjezdu zaplatíte požadovaný obnos dle délky trasy a náročnosti vybudování daného úseku :)) jsme si opět mohli vybrat estetičtější variantu o normální silnici, čehož jsme samozřejmě využili, a ocitli se nad propastmi na tzv. Via mala. Kdo se někdy učil latinu, ví, že to znamená "špatná cesta". Když jsme si pak prohlíželi soutěsky, s balvany a vodopády tam někde dole, které museli lidé snažící se dostat přes hory na sever zdolat, nedivili jsme se tomuto označení. Za to my mohli obdivovat úžasné přírodní scenérie z pohodlí nově vybudovaných cest a mostů, které se pospat ani nedají, natož vyfotit :). Prostě jak zachytit tak úchvatný prostor, v němž človíček je jen nepatrnou tečkou někde u úpatí...?

Dál jsme se mohli stále kochat horskými údolími, které nám na naší jižní Moravě docela chybí... Proplétali se podél dálnice, která vedla různě souběžně a občas mizela pod horami, až měla zmizet do jednoho z nejdelších tunelů našeho putování - pod průsmykem San Bernardino. Co myslíte, že jsme provedli my? :) Samozřejmě, že jsme hledali, kudy se na dálnici nenajede, ale dostane k výstupu do hor. I na google earth bylo zřejmé, že se jedná o systém prudkých serpentín, přesto jsme (resp. maminka :)) nevěřícně točili volantem a čekali, kdy se v zatáčce potkáme s protijedoucím vozem, protože silnice rozhodně neodpovídala předpisovému poloměru pro obousměrný provoz :). V té době jsme ale ještě neměli představu o komunikacích a pohybu na nich v samotné Itálii... to bychom se tolik nedivili. Díky opatrnosti všech projíždějících jsme však v pořádku vyjeli až nahoru, odkud byl nejdřív nádherný výhled do údolí, z něhož jsme se právě přemístili, po chvilce pak na samotné jezero na nejvyšším místě průsmyku San Bernardino obklopené vršky hor porostlých už jen trávou, lišejníky a borůvčím. Zde jsme zastavili na oběd a chvilku se prošli po svazích. Chvilku proto, že jsme nepočítali s takovým rozdílem teplot se změnou nadmořské výšky, a vydali se dál na jih. Sestup tímto směrem byl mnohem pozvolnější a skýtal tedy i víc možností obdivovat okolní krajinu, která se, přestože stále ještě ve Švýcarsku, čím dál více jižněji měnila v italskou, jak jsme si představovali. Zvláště pak typem zástavby. Zároveň i názvy městeček už zněly čím dál víc italsky. Celý následující úsek totiž odpovídal ose klínu zařezávajícího se Švýcarska do Itálie.

Svým způsobem měl člověk radost, že se dostáváme blíž cíly, ale na druhou stranu jsem si začala uvědomovat najednou ty všechny rozdíly už "od pohledu"... Přestože Alpy nejsou přímo naše české, patří do oblasti, kterou vnímám jako "svou". Podnebí střední Evropy, architektura, zeleň... lidé. Postupně jsme si začali říkat, že chladno nahoře bylo příjemnější, protože sjezd jižními svahy s sebou přinášel také čím dál větší horko a sucho. Poslední (pro nás) zajímavé výhledy se naskytli při projíždění kosek od jezera Lago Maggiore a přes hráz na Lago di Lugano. To už jsme byli na hranicích se skutečnou Itálii a dostali se do nezáživných, pustých, horkých a tak dále.... :) rovin kolem Milána. Vážně nás tato část cesty asi nejméně nadchla. Možná i proto, že Itálie již delší dobu trpěla pořádným suchem. Ve srovnání s předchozími etapami však "nebylo co sledovat", protože dálnice kolmo na jih a krajina bez jakýchkoliv terénních změn moc zajímavých výhledů neskýtala. První změny nastaly až zas téměř u cíle - průjezdem pohoří podél Ligurie a při prvních výhledech na moře.

Nesměřovali jsme hned do Janova. Ten jsme objeli mírně na západ a snažili se dostat přes zdejší oblast letovisek (jako Arenzano, Cogoleto, Varazze...) do místa, kde jsme měli domluvené ubytování na těch několik dní pobytu v Itálii. Přes karmelitány v Praze a ve Slaném jsme totiž získali kontakt na jejich "mateřskou" provincii - janovskou, přesněji na jeden z jejich klášterů zde, kde se ubytovávají různé skupiny návštěvníků. Název onoho kláštera již mnohé napovídal - "Deserto", neboli "poušť". Přesto nás překvapilo, jak obtížně dostupný je... ovšem asi ne pro samotné Italy :). Nacházel se hlouběji v horách směrem od moře, dalo se k němu přijet po uzoučké asfaltové cestě, kde jak jsme zjistili později, bylo nutně před každou zatáčkou troubit na upozornění por případný protisměr... pokud se již s někým potkalo, nedalo se dělat nic jiného, než kus couvat na místo vhodné k minutí se. Na některých úsecích vedla cesta těsně podél skal a pod ní jen strž. Přesto i na takových opuštěných místech existovali samostatně stojící obytné domy, vedla elektřina (někdy až překvapivě "nepředpisově" nízko těsně podél cesty :)) a potkávali jsme lidi.
Samotný klášter byl postaven jako místo pro kontemplaci, karmelitáni zde sídlí podobně jako kartuziáni v oddělených domečcích, ale mají k dispozici na různé aktivity i společenské prostory a jsou místem častých návštěv poutníků a skupin lidí na různé exercicie. Dokonce sem dojíždí/dochází z nížin od moře lidé na bohoslužby. Nachází se téměř na "ostrohu" nad údolími, skutečná "špička" je pak místem, kde stojí samostatně hostovský domek - typický jižanský rodinný domeček, jakých jsme pak potkávali ještě spousty, úzký dvoupodlažní s centrálním vstupem a schodištěm a vždy po jedné místnosti na každé straně. Zde jsme tedy přespávali následující dny. Ze zajímavostí můžu zmínit alespoň to, že se bráškovi s tatínkem podařilo najít na chodbě malého štírka a pak přesvědčit maminku, že si jej smí odvézt domů do insektária :). (O jeho dalších osudech již nevím, ale předpokládám, že ještě žije - bráška i štírek :))
Velmi milé bylo i setkání s bratry karmelitány, zvláště když v klášteře právě pobýval jeden ze Slaného na exerciciích před svými sliby, takže jsme se nemuseli domlouvat italsky. Kromě něj jsem také potkala jednoho z italských bratří - Andrea, kterého jsem shodou okolností znala již od loňského prosince, kdy jsme spolu zpívali na posledních slibech ve Slaném :), o kterém jsem věděla, že se učí česky. Toho potěšilo, že tu zůstávám, protože sám sídlí právě v janovském klášteře, a musela jsem slíbit, že se zajdu podívat k nim, do kostela sv. Anny ve čtvrti Castelletto. No, tou dobou jsem věděla, že někde ve stejné čtvrti mám mít byt, ale víc se nevyznala, takže jsem doufala, že se mi to podaří. Rád by si prý pocvičil češtinu a klidně pomohl s italštinou.... a také hraje na varhany, tak se mu někdo další takový hodí :).
Škoda, právě z Deserta zatím žádné fotografie nemám, ale možná se dočkám nějakých poslaných z domu, abyste měli představu, jak to vypadá na "italské horské poušti" :).

Večer jsme se na přání sourozenců vydali zpáky k moři do Varazze. Vyzkoušeli druhou příjezdovou cestu, která působila sjízdněji, ale přesto byla stále dosti "zábavná" :). Překvapilo nás, jak jsou zdejší pláže rozkouskované a téměř celé soukromé se vstupem za poplatky. Po krátkém vykoupání (aby se neřeklo, že jsme byli u moře a ani do něj nevstoupili... :)) jsme se prošli přístavem, zhodnotili vybavení zaparkovaných jachet (a přemýšleli, zda by se nám chtělo na některé strávit dovolenou...) a vrátili se zpět do kopečků.

Odtud jsme dalšího dnes podnikli výlet podél pobřeží Ligurie směrem na západ jednotlivými letovisky, přibližně půlku cesty po normální silnici a druhou pak po dálnici, která vede výš nad městy a projíždí střídavě tunely a přes mosty nad údolými. Usoudili jsme, že jsou městečka jedno jak druhé a že se po chvíli vůbec neorientujeme :). Dalším nepříjemným překvapením bylo, jak neudržovaně a nepořádně působilo vše okolo. Čekali jsme oblast zaměřeno na turisty, vše pěkně upravené... ale potkávali úplný opak a na plážích odpočívající Italy, místo turistů :). Prostě celkový dojem byl: horko, sucho, škaredé fasády, pár lepších hotelů přímo u moře, všude samá auta a skútry, nepořádek a odpadky, kam se podívalo... jen příroda to vylepšovala nádhernými pohledy z jednotlivých skalnatých mysů na moře a pobřežní zástavbu z dálky.

Cílem a obratištěm bylo pak po vjezdu do Francie (což jsme zaznamenali zvláště podle většího pořádku :)) Monako - Monte Carlo. Po náročnějším průjezdu městem (i kolem slavného kasina) a hledání parkoviště jsme se dostali do přístavu a odtud se prošli opevněním a zahradami pod knížecím palácem, náměstím před ním a historickou zástavbou kolem. (opět viz fotky) Na zpáteční cestě jsme jen vyměnili úseky po dálnici a podél pobřeží a v pořádku se vrátili do Deserta.

V neděli jsme se na doporučení karnelitánů vydali na ranní mši do Arenzana - do jejich dalšího kostela zasvěceného Pražskému Jezulátku. Lidé jsou zde zvyklí vstávat později, takže nás tam na osmou moc nebylo :). A potom jsme již zamířili přímým směrem podél pobřeží na Janov. Průjezdu až do centra jsme se po nastudovávání trasy přes internet docela báli, protože zde cesty vedly v různých úrovních, z některých se nedalo během celého průjezdu městem vůbec sjet a pod., až nás nakonec překvapilo, jak jednoduše jsme se v Porto Antico - historické části přístavu - ocitli. Stačilo pak jen najít parkoviště a začít prozkoumávat. V plánu bylo navštívit zdejší velké (prý největší v Evropě... ale jistá bych si tím nebyla) mořské akvarium, což jsme začli ale po pohledu na ceny vstupu trochu zvažovat... :). Něco jako vstupné pro studenty tu nevedli, děti byly jen do 12 let, rodinné vstupné tudíž také jen s tak malými potomky, plné vstupné, které se nás tedy týkalo, činilo 17 € na osobu. Dost, že? :) Pak jsme ale usoudili, že když už tu jsme a jinak doposud nějak vysoké výdaje neměli, že už toho využijeme.

Trochu nás pak zklamalo, jak nepříjemně hluční a bezohlední umí být italští návštěvníci. Zvláště ještě ve zvýšeném množství s dětmi, protože byla akorát neděle. Ze všech stran se ozýval křik a člověk nebyl schopný vyfotit pořádně snímek, neboť nebyl ponechán chvilku v klidu bez strkání. (Později jsem se dozvěděla, že pro Italy jsou děti tím nejdůležitějším... pročež je, alespoň na naše poměry, dosti rozmazlují.) Na druhou stranu expozice byla úžasná a skutečně obsáhlá, ani jsme netušili, jak jsme mohli strávit uvnitř dvě hodiny. Mohli jste obdivovat vše od klasických nádrží s delfíny po spoustu tématicky laděných akvárií z různých oblastí světa. Část prostorů se nacházela v nových halách, část jakoby v podpalubí zaparkované lodě.

Že je již dlouho po poledni, jsme zjistili díky hladu, co jsme tou dobou pomalu pociťovali, a rozhodli se vydat do uliček starého města potkat nějakou pizzerii. Jakým překvapením pak bylo, že město v neděli kolem poledne působilo jak po vymření... Netušili jsme totiž tři věci :).
1) Janované své město nemají zrovna v oblibě, alespoň co se letních měsíců týče, takže se snaží někam vycestovat k pobřeží s možností koupání - na letní byt.
2) Janov není turisticky tak známým městem, takže se na oblast své "prezentace" světu začal zaměřovat až před nedávnem... a stále ještě není tak přitažlivý.
3) Na obědy se tu více méně nechodí... v teple si každý vystačí s něčím dorbným rychlým a teprve po setmění, pro nás dosti pozdě večer (včetně svých malých ratolestí) se vydá na pořádnou večeři.
To vše znamenalo, že některé z uliček byli téměř liduprázdné, až jsme si dělali srandu, že by se zde dal natočit psychohoror - dvě hledající se osoby, marně... v naprosto prázném městě. Maminka se začala už obávat, kde že se to budu pak sama pohybovat... jak to se mnou skutečně vypadá v tomto ohledu, se dovíte v dalších povídáních :).
Po nalezení asi nejznámějšího náměsti Piazza Firenze s obrovskou kašnou a Dóžecím palácem jsme na sousedním menším náměstíčku konečně potkali restauraci a ochutnali tak pravou italskou pizzu a po chvíli v přístavu ještě i italskou zmrzlinu. Co víc chtít? :)

Bohužel se ale příjezdem do Janova přiblížila také chvíle, kdy jsme se měli rozloučit. Prvním krokem bylo, nalézt dům, kde bydlí Petra a který se měl stát i mým domvem na následující tři měsíce. Znali jsme pouze adresu a přibližnou polohu, ale pořádnou mapu města kromě úplného centra neměli, takže jsme prostě jen doufali, že se nám to nějak podaří, a podařilo :). Vystoupali jsme od moře do kopečků nad staré město, kde se rozkládá již zmiňovaná čtvrť Castelletto s moc pěknými výhledy. Dům je ve srovnání s okolím trošku modernější a jednotlivé byty dosti prostorné, vždy s velkými balkóny přes 2-3 pokoje. Aby rodiče věděli, do čeho mě pouští :), byli jsme pozváni na posezení a pak už nezbývalo, než přestěhovat má zavazadla z kufru auta a pomalu se rozloučit, aby se dostala rodinka včas zpět do Deserta, sbalili se a brzy ráno vyjeli na zpáteční cestu.
První noc, stejně jako pár dalších jsem obývala pokojík Amálky, dcery od Petry, protože zde ještě nějaký čas bydlela má předchůdkyně Draha, nyní, když se zpožděním píšu, již mám svůj vlastní :). Člověku ten první večer ani tolik nedocházelo, že se zase pustil do něčeho tak nového... že se rozloučil s blízkými na 3 měsíce, protože jsem během těch posledních pár společně strávených dnů přestala nad touto skutečností přemýšlet. A teď to tu bylo přede mnou... a najednou ne tak těžké to přijmout. Stejně jako tehdy Frankfurt.
Večer jsme se šly s Petrou, Amálkou a ještě maminkou Petry, která tu je na návštěvě na celé září, projít po okolí, aby mi ukázaly nejpěknější vyhlídku a popsaly zákaldní důležité body ve městě. Do práce jsem měla nastoupit až v úterý, takže jsem se mohla lépe aklimatizovat a následující den se vydat na první průzkumy...

Jak to celé začalo aneb stáž v italském Janově poprvé...

Po dlouhé odmlce se opět vracím s novinkami z mého života. Co mě k tomu přimělo? :) Přibližně před dvěma lety (ano, letí to šíleně...) jsem odjížděla na roční studijní stáž do Frankfurtu nad Mohanem a pak některé z vás nechávala nahlédnout skrze Zprávičky z Frankfurtu do všeho nového dění, zkušeností, myšlenek... (pro případné zájemce z řad těch, kterým se nedostaly do rukou tato pdfka, je možné si je stále stáhnout všechny archivní zde) Od té doby se spousta věcí změnila, pobyla jsem rok v Praze, dokončila více méně své studium a zůstal mi "volný" zimní semestr před státnicemi a diplomkou. Vzhledem k nadšení z pobytu v Německu jsem od té doby přemýšlela, jak ještě využít doby, kdy nemám tolik závazků a zároveň kdy se hodí čerpat co nejvíce zkušeností pro budoucí nejen profesní život, a jednou z možností bylo znovu nějak na kratší dobu vycestovat - tentokrát na praxi.

Kdo mě blíže zná, ví, že jsem spíše domácký, tišší typ, moc se mi líbí chladnější oblasti Evropy a jedním z mých snů je dostat se do Skotska, Irska, Skandinávie... ať už pro tamější podnebí, krajinu, historii, architekturu nebo kvůli zdokonalení angličtiny. Snažila jsem se proto intenzivně (co se jen vedle školních a pracovních povinností dalo) hledat v nabídkách práce po Evropě, zda neshání praktikanta někam do architektonické kanceláře. Bohužel se ale i zde projevila krize a kromě vyjímečných inzerátů, že hledají "zkušeného architekta na dlouhodobý pracovní úvazek", popř. častěji "krajinného architekta pro nejméně roční spolupráci", jsem nic vhodného neobjevila. Svého plánu strávit nějaký čas opět v zahraničí jsem se ale úplně vzdát nechtěla a obrátila se přímo na "kolegyni" koordinátorku pracovních stáží u nás na ČVUT, zda náhodou neví o nějaké kanceláři, s níž již dřív spolupracovali... Překvapila mě s doporučením jednoho ateliéru v Itálii - v Janově, kde již během posledních let několik našich studentů strávilo svou praxi a byli spokojení. V první chvíli jsem si myslela, že odpověď budu mít jasnou - co bych dělala zrovna já v Itálii? Leč po několika dnech přemýšlení a poradě s blízkými jsem došla k závěru, že v mé současné situaci si stejně vybírat nemůžu a celé to vlastně jde brát jako docela zajímavé řízení. Proč nepřijmout něco nečekaného...? Možná že právě tím se zase víc budu moci naučit. V Itálii jsem ještě nebyla ani na dovolené, s Italy mám zkušenosti jen erasmácké (a ne příliš pozitivní... :), prostě jižanská povaha a přístup k životu je poněkud jinačí než ten náš středoevropský, natož pak ještě můj :)), praxi ještě nemám žádnou, takže proč nevyzkoušet něco "extrémnějšího", anglicky se v práci domluvím a zbytek se uvidí...



Dál vše proběhlo poměrně hladce, až jsem se divila, protože jsem čekala, že si italská strana dá načas s reakcemi. Ozvala jsem se jim, zaslala portfolio a životopis a oni se jen zeptali, zda jsem vše kreslila sama ručně :), načež mi potvrdili, že mají zájem si mě na 3 měsíce (díky krizi jsme přišli i o peníze na stipendia pro studenty a pobyty byly zkráceny na min./max. 3 měsíce) od září vzít na praxi, že navážu akorát na jinou pražskou absolventku stavebky. Ubytování jsem také po domluvě mohla "zdědit" po ní, protože měla při svém hledání na začátku štěstí na jednu Čechoitalku, která v Janově sháněla nějakou holku do podnájmu a velmi ráda přivítá další česky mluvící :). Podmínkou uskutečnění všeho plánovaného tak nakonec bylo jen úspěšné odevzdání školního projektu a zvládnutí zkoušek, abych nemusela v září na opravné termíny a po návratu se zapsala už jen na ty státnice. To vše se díky Bohu podařilo a po prvním týdnu v červenci jsem už věděla, že se na konci srpna vydám znovu pryč.

Přestože jsem si původně moc přála, aby to přesně takhle bylo, s blížícím termínem odjezdu jsem začala ztrácet to prvotní přesvědčení, začínala se trošku bát, jaké to bude (zvláště když jsem se i přes předsevzatí naučit se základy italštiny dostala jen k prvním lekcím a nic praktického tak neuměla :)), a taky se mi nechtělo opět opouštět vše a všechny "své". Přidával se k tomu pocit, že jsem nestihla spoustu z naplánovaných prázdninových záležitostí, mimo jiné i vymyslet zadání diplomky, abych po návratu už měla téma jisté a průběžně sháněla podklady a pod. Pozitivně působily vzpomínky na Německo, kam jsem se taky bála a nakonec byla tak příjemně překvapená a spokojená, a vědomí, že mě na místo poveze celá rodinka, která využije příležitosti k malé poznávací dovolené.


Den D nastal ve čtvrtek 27. srpna, kdy jsme plně naložení (Vezla jsem si dva kufry a věcí, protože člověk na podzim v Itálii nikdy neví, jaké čekat počasí, a předpokladem bylo vše od 30°C po zimní studené mořské větry.) ráno vyjeli směrem do Rakouska...

...a tímto bych vás ráda pozvala, pokud vás již začátek sám neodradil :), k četbě dalších novinek ze života stážistky v Janově, které se budu snažit pravidelně aktualizovat. (Jak jste si všimli, už nyní jsem dva týdny ve skluzu, ale vše brzy napravím, jen mi chvíli trvalo se trošku zabydlet a uspořádat čas... ).
(vždy v novinkách nebo pod odkazem "stáž v Janově")

Hudba pro dnešní den (2)

Další kousek, tentokrát z krajin nám bližších, a sice z Polska:

Tajemná a trochu temná hudba, ale myslím, že vás jistě uchvátí.

Jen veliká škoda, že neuveřejnili časem víc - na YouTube se toho s nimi dá najít už docela dost, ale jak to tak bývá, záznamy z mobilů nejsou na poslech úplně to nejlepší, ačkoliv pohled na hrající kapelu je taky dobrý.

Přeji příjemný poslech

Čeština v linuxové verzi Neverwinter Nights

Od nainstalování NWN na mém Ubuntu již uběhlo něco vody, ale pořád to (do včera) mělo jeden kaz na kráse. A sice, že ve hře jsem nemohl používat dikaritiku, ačkoliv se mi od ostatních zobrazovala správně, sám jsem české znaky nemohl používat. Takže mezi „česky“ správně mluvícími postavami moje často vypadala jak exot, nehledě, že diakritika často zpřesní význam slov, kdy jiná postava řekla, že támhle trpaslíci mají důl na med, a několik dalších postav málem začlo řešit, co trpaslíci dělají s medem...
Nu, ale to se včera změnilo - Tomáš Hudec vypracoval a na Equilibrijském fóru zveřejnil šikovnou knihovnu pro používání české klávesnice v linuxových verzích. Můžete se tam podívat, a přečíst si i případnou následující diskuzi, ale pro pohodlnost sem přidám přepis prvního příspěvku:

Napsal jsem knihovnu pro použití české klávesnice v NWN v Linuxu.
Stačí knihovnu nakopírovat do adresáře NWN a nwmain spouštět takto:
LD_PRELOAD="./libNWNcp1250.so" nwmain
Ke stažení: libNWNcp1250.tar.gz
EDIT: Je potřeba mít funkční českou klávesnici libovolného rozložení. Nefungují znaky Ó, É, Ň (jen verzálky). Místo znaku Č (který taky klient NWN nebere) je generován znak Ç, který se ovšem zobrazuje českým fontem jako Č (týká se také jen verzálky).
Pro kompilaci je třeba mít instalovanou knihovnu SDL (Simple Directmedia Layer) včetně hlavičkových souborů (balíček libsdl1.2-dev).
Mnou zkompilovaná knihovna v archivu použila SDL verze 1.2.13, ale neměla by být závislá na konkrétní verzi SDL. Využívá se volání existující knihovny SDL, kterou nwmain (i moje knihovna) očekává v podadresáři lib (tedy nevyužívá se systémová knihovna, ale lokální).

Takže podle výše uvedeného návodu se řiďte. Tím pádem tedy spouštěč bude vypadat nějak takto:

#!/bin/sh

# This script runs Neverwinter Nights from the current directory

export SDL_MOUSE_RELATIVE=0
export SDL_VIDEO_X11_DGAMOUSE=0
export SDL_AUDIODRIVER=alsa

# If you do not wish to use the SDL library included in the package, remove
# ./lib from LD_LIBRARY_PATH
export LD_LIBRARY_PATH=./miles:$LD_LIBRARY_PATH
export LD_PRELOAD="./libNWNcp1250.so"
./nwmain $@

Autorovi patří velký dík za šikovné dílo a mně nezbývá, než popřát vám pěknou hru.

Hudba pro dnešní den (1)

Jak už jsem dřív psal, Jamendo mě velice nadchlo a rovněž Unama. A tak si ji můžete poslechnout přímo odtud :o) Pokud máte rádi různou "starou" hudbu nebo keltské písničky, tak můžu jen doporučit. Je sice trochu melancholické, ale pohladí na duši a zanechá dobrý pocit.

Myslím, že název kapely, který se dá zhruba přeložit jako Svornost nebo Jednota, hovoří za vše. Nechte se tedy krásně unášet na vlnách příjemné hudby.

A naše oblíbené písničky?
Jari: Txontxongiloen dantza
Luci: Doinu orlegia/ ekaitza
Názvy jsou hotové jazykolamy, ale Baskičtina, ve které zpívají zní velice příjemně. A na to, že členové kapely jsou Francouzi, se musí uznat, že mají perfektní "r".

Dlouhodobá volební strategie ČSSD?

Na YouTube jsem našel úžasné video o které nejde se nepodělit



myslím, že název a zvláště obsah hovoří za vše... co si o tom myslíte vy?

Národní divadlo v Praze a domnělá kulturnost Francouzů

27. dubna v pondělí jsem měl svátek a od Luci jsem k němu dostal zajímavý dárek a sice lístky na Carmen v Národním. Představení bylo ve čtvrtek, a tak po nezbytných přípravách, jako navlečení se do poněkud těsnějších kalhot, saka a podobně, jsme mohli vyrazit.

Opera samotná i celkové provedení se mi velice líbily, však je to také jedna z nejhranějších oper vůbec - citace ze stránek divadla :

Carmen je jedna z nejúspěšnějších stálic operního repertoáru a její autor, francouzský skladatel Georges Bizet díky ní dosáhl světové proslulosti, přestože drtivá většina jeho díla dávno upadla v zapomnění. Bizetova poslední opera byla poprvé uvedena s nevalným ohlasem v Paříži v roce 1875. Krátce nato šestatřicetiletý autor náhle zemřel a o budoucím triumfu své opery se nikdy nedověděl. Příběh o divoké Cikánce Carmen, jejíž lásku nikdy nikdo nezíská natrvalo a jejíž nespoutaný život skončí rukou odmítnutého milence, vojáka Dona José, zpracoval Bizet geniálním způsobem podle stejnojmenné novely francouzského spisovatele Prospera Mérimée.

K tomu to vyčerpavajícímu popisu snad není co dodat, snad jen že to bylo vážně úžasné. Představení sice mělo trvat tři hodiny, ale přislo mi to jako chvilička.

Celkový dojem z divadla mi však poněkud pokazila skupinka Francouzů na výletě. Většina návštěvníků, stejně jako my s Luci byla oblečená společensky a slušně. Rozevlátí Francouzi si po Národním vykračovali v značkových roztrhaných riflích, hiphopových čepicích a další pro mě těžko stravitelné garderobě. Kam se poděla pověstná elegance jejich národa je mi záhadou...

Luci podotkla, že to tedy není jen francouzská specialita, ale že je to již zavedená praxe u většiny turistů, že se v rámci výletu do Prahy "musí" rovněž navštívit i Národní, Stavovské dívadlo nebo Opera. Poučení, že u nás je to společenskou událostí s určitými náležitostmi nejspíš dost pokulhává.

Výlet do zámeckého parku v Průhonicích

Již několik roků, co studuji v Praze a zároveň se snažím postupně objevovat její nejen architektonické krásy, mám vždy začátkem května v plánu navštívit také jeden z kusů přírody na jejím úplném okraji - park u průhonického zámku. Proč právě v tuto dobu a toto místo? Každý mi dá jistě za pravdu, že nejkrásnějším obdobím na pozorování přírody je rozkvetlé jaro. Kdo se pak alespoň trošku víc orientuje v konkrétních rostlinných druzích, ví, že jedny z pozdněji kvetoucích, za to však v nádherných odstínech od bílých přes žluté, oranžové, tmavě červené až růžové, jsou azalky a rhododendrony (česky pěnišníky), rostoucí s oblibou na stinných a vlhčích místech. Ideální podmínky tvoří právě údolí Botiče za zámkem v Průhonicích, kde hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca v roce 1885 založil park v Anglické stylu - využívajíce a doplňujíce skutečnou přírodu, které člověk dopomůže zvýraznit některé prvky. Detailněji se o historii a současném fungování parku nebudu rozepisovat - spoustu zajímavého se dozvíte např. zde, podstatné je, že letos konečně došel plán uskutečnění... :o)
Několik rozkvétajících azalek v Květnici na Petříně nás totiž upozornilo, že se opět přiblížilo ono nejvhodnější období a tuto neděli (3.5.) jsme proto využili krásného počasí a udělali si výlet do Průhonic.

Praktické informace Z úplného centra Prahy se do Průhonic asi nejjednodušeji dostane člověk metrem na Opatov, odkud odjíždí i o svátcích a nedělích pravidelně nejmíň po půlhodince autobusy (324, 325, 385) směrem na Průhonice (teda konečná to není, ale jedna z posledních zastávek ano... :o)). Vzhledem k tomu, že cestou překročíte pásmo centrální Prahy, stojí jízdenka 30,- nebo doplácíte 10,- ke studentské lítačce.
V Průhonicích pak vystoupíte přímo na náměstí kousek od vstupu do areálu zámku. Více méně symbolické vstupné činí 40,- pro dospělé nebo 20,- pro studenty, protože patří zámek s parkem pod správu Botanického ústavu Akademie věd ČR a údržba se snahou o zachování co nejširší druhové rozmanitosti také něco stojí. (Vzhledem k rozsáhlosti areálu a možnosti vstupu z více stran, mají vtipně vyřešenou kontrolu návštěvníků. - Po parku jezdí starší pán na ještě starším kole a vyžaduje ukázat vstupenky.)

Byli jsme rádi, že jsme se rozhodli vyrazit co nejdříve dopoledne, neboť nikoho po předchozím popisu nepřekvapí, že je park stále atraktivním místem pro rekreaci velké části Pražanů, kteří sem chodí na procházky, běhat a nebo si stejně jako my nechtěli nechat ujít rozkvetlé rhododendrony. Když jsme tudíž kolem druhé hodiny opouštěli areál, branou proti nám se hrnuly spousty lidí po nedělním obědě :o).

Během 3,5 hodiny jsme prošli, poobdivovali a nafotili jen polovinu parku, který napříč dělí aslfaltová silnice. Kromě moc pěkných zážitků jsme si tak nejen pro nás odnesli i spoustu fotek, které máte k nahlédnutí, abyste se mohli také inspirovat pro výlet nebo alespoň na své obrazovce obdivovat krásy průhonického parku...

Kulturní událost (a ostuda) ve Znojmě

Les Krapos, aneb také . Fanfare des Crapauds Saint Jacques . 12. dubna navštívili Znojmo a hned třikrát v jednom dni vystoupili na různých místech (pozvánka tady). Já jsem měl možnost sledovat až poslední vystoupení ve Foto-Galerii Taurus a určitě nejen za sebe říkam, že to fakt stálo za to!

Skupina na místo přišla poněkud později, až už jsme se začali obávat, jestli vůbec po takovém pro ně náročném dni přijdou, ale nezklamali a hned z kraje to pořádně rozjeli. Měl jsem s sebou videokameru a tak na YouTube postupně přidám záznam většiny písní.

Atmosféra byla úžasná, škoda jen nemilého výstupu policie... V polovině vystoupení, si skupina udělala přestávku na místní jídlo: knedlo-zelo-uzené, které pro ně připravil majitel Tauru Jindřich. Po jídle se znovu pustili ho hraní, ale to už se postupně začali sjíždět nevítaní návštěvníci s odznaky.

Prý ostatní lidi rušíme!!!

Už jste někdy byli rušeni na následující den pracovního volna? Předpokládám, že večer před velikonočním pondělím byl skutečně rušen málokdo. Po mém slušném dotazu, koho tedy vlastně rušíme, mi páni policajti nedokázali odpovědět. Na argument, že to je kulturní událost ve Znojmě, jsem se dozvěděl, že ji město "neposvětilo" a není to oficiální nahlášená akce města Znojma. Takže různé akce typu Vinobraní, Pivní slavnosti a podobně jsou naprosto v pořádku, i když lidé z hluku nemohou spát až v Sedlešovicích (3km od centra), a které trvají do ranních hodin. Nás slyšelo jen pár přilehlých bloků.
Policisté tedy pravděpodobně museli uposlechnout vyšší moci města, které se necítilo oficiálně reprezentováno.

Takže tak to chodí v rudém Znojmě...
(Jen jsem zvědavý, jestli příslušníci rozeženou i něčího Silvetra.)