Postřehy po třech čtvrtinách pobytu v Janově

Základní témata týkající se mého života jsem již postupně více méně popsala všechna. Zbývá vám popovídat o jednotlivých "nadstandardních" záležitostech - o mém intezivním využívání volného času po stránce kulturně-turistické (Kdo pravidelně a důkladně studujete mé fotoalbum, museli jste zaznamenat snímky z výletů, o kterých jsem se ještě tady na blogu nezmínila.) a také o všelijakých drobnostech, na které tu při různých příležitostech narazím, uvědomím si, popř. co se mi stalo, ale už nestojí za to, sepisovat samostatně. Nejdřív bych se pustila do toho druhého, jak již z nadpisu vyplývá.

Italské děti
Nejspíš se nejedná jen o italskou specialitu a trend v celém světě k takovémuto pojetí spěje, ale prý zde tradičně měly děti v životě dospělých své zvláštní, vysoce postavené místo. Jednoduše řečeno "byly vším". Samozřejmě, že každého rodiče naplňují potomci, že je miluje, chce pro ně to nejlepší... V Itálii se to ale většinou projevovalo/projevuje přístupem, že "pro dítě vše", což ne vždy vede ke zdařilé výchově... Když se k tomu ještě připočte vyšší věk většiny rodičů, které s malými dětmi potkávám, nedivím se, že působí jejich ratolesti dosti "sebevědomě" a nevymyslela jsem lepší označení, jak "afektovaně" - ve smyslu, že se prostě "umí chovat, jak je třeba", nehledě, co je potřeba dle přání těch dospělých kolem... Samozřejmě, že nemohu mluvit úplně obecně, všude najdete různé přístupy, ještě ke všemu se zde míchá hodně z jihoamerické kultury a pod. Jen pocit ze setkání s dětmi (ať už obchody, autobus a jiné) je takový.
Co se týče věku rodičů, již mnohokrát se vyjádřila paní domácí Petra, při povídání si o trhu práce v Itálii a podobných věcech ze života, že je obvyklé, že si zde ženy často uvědomí, že není vše o práci a zajištění se a "svém" životě až tak mezi 30.-35. rokem, kdy si začnou hledat práci na menší úvazek, aby mohly založit rodinu., protože s pracovní dobou (nebo i horší) jako mám já se zrovna dětem a domácnosti věnovat příliš nedá. Nevím již přesně, jak dlouho dostávají maminky potom mateřský příspěvek, ale většina odchází z práce na "dovolenou" tak poslední 2-3 měsíce před porodem a vrací se zas asi s půlročním miminkem, které nechává potom hlídat nebo v jeslích. (Asi tak nějak, jak si představují u nás někteří politici "nové možnosti pro pracující ženy", podle norem EU... aby mohly co nejdřív zpět a měly kde své děti odložit.) Také si nejsem jistá, zda je zaměstnavatel povinen ze zákona ji toto místo držet právě jen po takovou dobu, a proto spěchají, nebo z jiného důvodu. Každopádně ve srovnání s ČR zde nevyužívá takové množství maminek možnosti zůstat doma déle a pobírat jen příspěvek. Je to docela zajímavé, když si tento postup srovnáte právě s předchozím konstatováním, jak jsou tu děti vším :). (Já osobně bych si pod tím představila také to rozhodnutí zůstat s nimi a věnovat se jim pořádně... možná ale soudím nespravedlivě a finanční situace, či jiné společenské okolnosti to tu nedovolují.) Samozřejmě to neznamená, že neexistují maminky s dětmi doma, hlavně pokud se rozhodnou pro víc za sebou, ale trend je takový.
Ještě jednou zajímavostí je, že si zde mohou rodiče vybrat pro dítě, zda bude navštěvovat školu obyčejnou státní, soukromou nebo církevní. Rozdíly jsou pak v příspěvcích na studium, termínech některých volných dnů (na církevních samozřejmě důležité svátky), někdy v kvalitě (resp. množství děti na třídu) a také třeba u některých škol v povinnosti nosit něco jako školní úbor, jakousi zástěrko-košilku v různých barvách, která se obléká na vlastní oblečení. Docela jsem pak litovala některé školáky ještě v září, kdy tu teploty dosahovaly přes 30°C, jak museli chodit ve svém oblečení a další vrstvě s dlouhým rukávem na tom, někteří dokonce v černé variantě.
A ještě drobnost na závěru tématu... Je tu obvyklé doprovázet nebo dopravovat děti do a ze školy. Ne, že by se to nedělo i u nás, ale stále mi ještě přišel počet samostatně chodících dětí v ČR
rozhodně vyšší. Takže pravidelně po ránu a kolem oběda spousty dospělých (rodičů, prarodičů) jak jdou/jedou autobusem s dítětem a aktovkou v ruce, nebo jak vezou dítě s sebou na skútru. Je pravda, že díky typické pracovní době k tomu mají příležitost - cestou do práce nebo pak během polední přestávky. Co se týká praxe vozit děti na skútru, nevím, jak je to omezeno u nás, ale tady pouze musí být řídící osoba starší 17 let, aby mohla vézt kohokoliv, pokud ten někdo má helmu a je "bezpečně" usazen. No, někdy si nejsem jistá, co znamená ono bezpečně, když potkávám rodiče s malými dětmi předškolního věku, jak jim s malou helmičkou sedí přimáčknuté za zády a sotva dosáhnou na šlapky, nebo v lepším případě stojí za řídítky společně s nákupem :).

Tradice a oslavy
S dětmi se pojí i další postřeh. Do ateliéru nám totiž jedno odpoledne přišla na návštěvu bývalá sekretářka pochlubit se se svým čerstvě narozeným miminkem. Při této příležitosti donesla vynikající focacciu (jiná varianta pizzy, víc mastné těsto... překládá se jako "slaný koláč") a pak spoustu "konfet", neboli mandlí v růžové cukrové polevě. Protože jsem takové už jednou v životě v bílé variantě dostala - u příležitosti svatby maminčiny sestřenice s jedním Italem, zeptala jsem se na ně a dověděla se, že patří k typické italské tradici při důležitých životních událostech, nejvíce právě při svatbě nebo narození dítěte, rozdávat hostům a všem známým v rámci rozesílání oznámení a pod. tyto mandle v cukru v různých pastelových barvách (na svatbě bílé, miminko růžové, pak jsou i žluté a modré), vždy v lichém počtu pro štěstí. Nejčastěji po pěti jako symboly štěstí, bohatství, zdraví, hojnosti a dlouhého života... prý :).
Ze zkoumání mandlí jsem se dopracovala ke zjištěním, že v Itálii se hodně dbá na pořádné oslavy všech těchto životních zlomů tak, aby se všichni blízcí mohli potěšit s těmi, kterých se to bezprostředně týká. Slaví se rodinně nejen svatby, ale i všechny křtiny, první přijímání, jubilea a pohřby. Zvláště pak ona svatba, kdy jsou ochotni za ni obětovat ženich s nevěstou (a jejich rodiny) spousty peněz, jen aby získali ty nejoriginálnější šaty (proto jsou nejčastěji pěkné svatební šaty po celém světě právě z Itálie :)), nejromantičtější místo, co nejvíc hostů... Prostě několik stovek tisíc korun (výše ročního platu budoucího páru), jen aby to bylo "ono" a na co vzpomínat. Osobně mě k tomu jen napadlo zkusit zkoumat rozvodovost tady po takových svatbách, případně množství dalších sňatků, zda je to alespoň důvodem, proč se snažit spolu zůstat, když se tolik do svatby investovalo a tolik se slavila... :)

Komunikace
Jedním z mnoha rozdílů mezi námi a Italy, které bych zařadila jako plus na jejich stranu, je otevřenost a komunikativnost. Kdykoliv stojíte na zastávce, jedete dopravou, čekáte řadu v obchodě či cokoliv jiného, při čem vzniká prostor k navázání hovoru nebo alespoň krátkému sdělení myšlenky, využijí toho. Znamená to, že se pak nemusíte trapně koukat do země, do dálky a pod., protože se na sebe podíváte přímo, usmějete se a prohodíte třeba něco ve smyslu, že už ten autobus měl dávno jet, a bariéra s nepříjemným pocitem je pryč. Pak již nemusíte říct téměř nic, ale nebojíte se dívat po tom druhém a usmívat se případně. Mou nevýhodou je jen fakt, že neumím dostatečně jejich řeč, takže jsem potom omezena v reakcích, což naštěstí ne vždy vadí, protože staří, že rozumím a s úsměvem kývnu na souhlas, případně řeknu, pokud se dotyčný rozhodl hovor prodloužit, že se omlouvám, sice rozumím, ale neumím moc odpovědět... a je tu nové téma - zjišťování, odkud jsem, jak se mi zde líbí a že to je ale pěkné, že se snažím aspoň trochu italsky :). Někdy výjimečně se dočkám i anglické reakce, takže se může rozproudit obsáhlejší hovor.
Přijde mi, že u nás máme pocit, že to je přece všechno věc každého osobně, co já bych se na něco vyptával, cokoliv nahlas komentoval, natož ještě byl vyptáván a vytržen tak ze svého soukromí. Ale díky tomu pak všude musíme snášet jako individua ta dlouhá čekání, nudit se a nevědět, kam s očima... A nakonec jsem si z toho aspoň já osobně vytvořila i určitou bariéru v jakémkoliv oslovení cizích lidí - s žádostmi, dotazy a pod., jakoby to bylo vše obtěžování a kdo ví, s jakou reakcí bych se pak setkala. V rámci těch několika týdnů tady se mi ale podařilo díky samým příjemným zkušenostem možná získat víc odvahy.

Moře
Myslím, že nadpis mluví sám za sebe :) - kdo z nás je zvyklý každý den (kromě dovolené) jej vídat? Přestože mám naši středoevropskou krajinu moc ráda a stačí se projít jen kolem řeky u nás ve Znojmě, podívat na výhledy v Podyjí nebo i na samotné město na skalách nad řekou, aby se člověk cítil povznesen..., jedna věc mi bude po návratu domů chybět. Moře je tady prostě neodmyslitelným prvkem, který každý den hned ráno vidím při čekání na zastávce na kopci nad historickým přístavem a můžu pozorovat jeho variace ve téměř všech odstínech (nejen modré), struktuře (někdy působí skoro jako tekutý zvlněný kov, jindy hladké jako zrcadlo, někdy jakoby matně...) a typu obzorů (někdy máte pocit, že ty nejvzdálenější lodě již látají oblohou :))... Neustále kolem něj cestuji, protože pobřežní vlaky byly skutečně vedeny po pobřeží, často hned nad plážemi a nejkrásnější výhledy do krajiny i při pěších procházkách zde přirozeně moře potřebují.
Ještě jednou drobností z úplně jiného pohledu je postřeh již starší (z doby, kdy se dalo ještě koupat :)). Alespoň pro mě bylo hodně překvapující, jak zde lidé umí užívat moře, možnosti koupat se, slunit se, odpočívat jen tak u něj v jakémkoliv věku. Každý si lehce představí mladé lidí, rodinky na pláží, ale zde mezi nimi na dece polehávají nebo sedí i babičky (a to opravdu hodně staré) opalující se např. při háčkování nebo povídání s kamarádkami, koupající se... Nějak si neumím představit naše starší paní, jak se oblečou takhle do plavek a budou trávit každé druhé letní odpoledne u vody :). Co se týče všech ostatních, tím, že jsem přijela až na září, mohla jsem zažít období, kdy ubývá turistů a dovolenkářů, a sledovat tak, že aktivity u moře zde patří k velmi častým letním činnostem "domorodců". Já měla představu, že to musí začít nudit, když to není jako pro nás vnitrozemce něco neobvyklého a nedostupného :).

Doprava
Tomuto tématu jsem již věnovala celý jeden článeček. Měla bych ještě pár poznámek...
Klasickým dopravním prostředkem je zde skútr. Ten se samozřejmě časově (díky schopnosti procpat si cestu kdekoliv), finančně (menší spotřeba než auto, poplatky na parkování...) i prostorově (vzhledem k nedostatku míst k parkování) vyplácí. Jenže pak si nepřejte zažít s podzimem přicházející ochlazení a deštivé dny :). Samozřejmě se najdou nadšenci v pláštěnkách, které nečas neodradí, ale většina řidičů pak přesedlá do aut nebo autobusů, doprava se ucpe a do busů, i často posílených, se sotva vejdete... Pak je skoro lepší vzít deštník a jít do a z práce pěšky. (Jen kdyby nebylo toho silného přímořského větru, díky němuž zůstanete suší tak akorát v oblasti hlavy a ramen :).)
Psala jsem také o tom, že se provoz víc než skutečnými dopravními předpisy řídí pravidlem "hlídej si svůj předek" (- o ostatní se postarají ti další, co si hlídají zase ten svůj :)) a že obdivuji jejich řidičské umění a schopnost velmi rychlých reakcí. Typickou ukázkou je potom jedna z křižovatek na mé cestě z práce - klasická křížová, na svahu , kdy ale hlavní vede "přes rožek" a ještě se do nich přidává jeden výjezd ze stoupací uličky "sality", zastávky autobusů a všude kolem postávající zaparkovaná auta... Přes jednu z vedlejších pak vede přechod po nejdelší možné trase přes křižovatku, kdy byste nejspíš nikdy nepřešli, kdybyste si prostě neřekli "teď" a šli... Jdete pak asi 10 metrů, kolem vás projíždí všemi směry auta a skútry a vy jen sledujete, zda některému z nich přímo nevstoupíte do cesty, aby už vás nestihnul zpozorovat, jinak si raděj dění kolem moc nevšímáte a pokračujete s důvěrou, že to zvládnou ti okolo :). (Vždycky mi to trošku připomíná některá rozhodnutí v životě, kdy víte, že nemáte schopnosti a možnosti to "dotáhnout" sám... a musíte doufat, že Pán dá a nějak se to podaří... :))
Abych ale nemluvila jen o pozitivních zkušenostech, zrovna minulý týden jsem zrovna cestou z práce jednoho večera potkala první bouračku, respektive nejspíš již jen její následek. Nejdřív jsem se pouze divila řadě aut ve směru, v kterém jsem šla i já, pak si všimla blikajících policejních aut vpředu. Když jsem pak procházela okolo po chodníku na protější straně, zjistila jsem, že ta dvě blikající auta dělají pouze oboustranný "záteras", mezi nímž pak na zemi ležela smutná a vše vysvětlující "hromádka" pod bílým plátnem prosáknutým na některých místech krví. Nikdy nezjistím, co se událo přesně, domnívat se mohu, že byl nejspíš sražen přebíhající chodec (dle postavy možná ještě dítě) projíždějícím vozidlem... V době, kdy jsem tudy procházela já, se čekalo už jen na pohřební vůz, ale žádné další pozůstatky po havárii nebyly vidět. Docela to člověku změní pochod myšlenek na dalších pár hodin, když si představuje, že teď někomu právě oznámili, že jeho blízký již nežije, co prožívá ten, který jej nejspíš bez vlastní vůle zabil... a další.

Zkušenosti s italskými bankovními úředníky
Od ateliéru dostávám měsíčně něco jako "kapesné" - rozšíření stipendia, které dostávám od školy, abych nemusela pouze přežívat, ale měla možnost užít si právě všech možností cestování a kultury a zároveň jako určité ohodnocení mého pracovního nasazení. Tuto částku dostávám šekem, takže si ji musím vyzvednout v bance. Abych se tam orientovala a případně domluvila, byla jsem poprvé na konci září se zkušenějším doprovodem - Mercedes. Je docela vtipné, že většina úřadů a takovýchto institucí je otevřena právě ve stejné době, jako naše pracovní, takže pokud se nedomluvíte, že přijdete později nebo odejdete dřív, nedostanete se nikam. Na místě mě pak překvapilo hlavně složení zaměstnanců. Z našich bank jsem byla zvyklá, že u přepážek narazíte obvykle jen na samé ženy, první muže potkáte až v poradenství, s určitostí spíš až ve vedení. Tady seděli za přepážkami pouze 3 muži a další 2 byli ještě dál v kancelářích. Nejdřív si svoje vyřídila Mercedes, pak jsem přišla na řadu já a ona se snažila překládat. Dověděla jsem se, že na výběr peněz si mě musí zapsat do systému pod nějakým identifikačním číslem, kdy se ve formulářích doplňuje kromě základních informací také tzv. codice fiscale (neboli daňové číslo), taková jedna italská specialita... něco jako naše IČO, které má každý člověk pohybující se jakkoliv ve světě finančnictví, takže každý, kdo má účet v bance, platí daně atd. Já samozřejmě o žádném svém nevěděla, protože jsme nečekala, že jen kvůli výběru peněz na šek bude něco takového potřeba, takže se rozhodli zkusit jej najít. Marně, alespoň jak tvrdili všichni svorně, poté, co to vyzkoušeli (prý). Odešly jsme tak s nepořízenou a přemýšlely, jak to moje číslo sehnat. Na informacích nás poslali na cizinecký úřad (nebo jak to nazvat), kde ale samozřejmě neměli úřední hodiny právě.
Mercedes se to rozhodla vzdát, ale já si vzpomněla, že mi říkala někdy na začátku má předchůdkyně Draha, že měla nejspíš obdobný problém, kdy prý ale stačilo říct, že se narodila ještě v Československu, ne v ČR, aby její číslo našli. Ono číslo je totiž kombinace různých písmen a čísel z vašich osobních údajů jako jméno, místo a datum narození. Vrátila jsem se tedy již sama do banky a už cestou si připravovala nějaké věty, abych je přiměla to zkusit znovu se zadáním mé země narození jako ČSR. Po mém namáhavém vyjádření se, se z ničeho nic zvedl čtvrtý z pánů a anglicky (do té doby nebyli schopní mluvit jinak a taky je nenapadlo jej zavolat kvůli mně... nevím, jak to chodí u nás v bankách, zda musí mít úředníci i v ČR nějaké minimální znalosti cizího jazyka nebo by se zachovali stejně) s prohlášením, že problém je v tom, že nemají teď přes server přístup na internet, kde by zjistili danou informaci, a dál že pro mě nic udělat nemůžou, pokud si to sama nezjistím.... Skutečně potěšující.
Hned poté, co jsem dorazila zpátky do ateliéru, zadala jsem do googlu "codice fiscale", abych zjistila, co to tedy je a jak to získat, když hned první odkaz zněl "www.codicefiscale.it", kde jste zadali požadované údaje a vygenerovalo se vám dané číslo. Samozřejmě, že to fungovalo i u mne, se zadáním ČSR. Druhý den jsem znovu musela utíkat do banky. Pro tuto příležitost jsem si specielně připravila italskou řeč ve smyslu, jak jsem velmi vděčná za jejich ochotu, že stačilo najít na natu ono stránku a číslo jsem získala, že chyba byla čistě v té zemi původu. (Což jsem ještě před odchodem přeříkala Carle, abych se ujistila, že to působí profecionálně - a carla nevěřícně koukala, že tolik umím italsky... :).) V bance si mě pamatovali dost dobře a čekali, s čím jdu tentokrát, tak jsem jen dodala údaje a řekla onen připravený proslov, což sledovali i ti další dva u sousedních přepážek, protože byli z předchozího dne zvědaví :) a jeden z nich se zvedl, došel ke mně a znovu, aby to nepůsobilo, že za to snad ještě můžou, prohlásil, že prostě nemohli vůbec na internet včera... (a jak asi získali to číslo pro Mercedes? :) - zapomněla jsme totiž zmínit, že ačkoliv si byla pro peníze už potřetí, nemohli ji najít ve své databázi a museli zadávat nově, včetně toho codice fiscale, které museli najít na stejné stránce, jako já svoje...) Poté už jen zadali do databáze mé údaje, dostala jsem identifikační číslo u jejich banky a vyplatili mi šek. Právě obsluhující se se mnou pak rozloučil se slovy, že příště to už určitě bude mnohem jednodušší, protože předložím jen tu jejich vlastní identifikaci a hned dostanu peníze. To měl pravdu, protože jsem si od té doby byla už podruhé vyzvednout výplatu a bez problémů...
O celém incidentu jsem pak docela hodně přemýšlela a říkala si, že to byl takový obvyklý příklad problémů mužů přiznat svou chybu (když jim bylo vysvětleno, že mám jinou zemi původu než na občance, že by vyzkoušeli zadat tedy ono ČSR...) a hození zodpovědnosti jinam - nejdřív na moje neexistující codice fiscale (které má mimochodem každý člověk vygenerovatelné :)), pak na nemožnost přihlásit se na internet... Zároveň jsem si mohla odzkoušet, že kategorie lidí - úředníků je všude stejná. Možná jen ve známém "úřednickém" Německu jsem měla pocit, že i přes své požadavky umí lidem vycházet nejlépe vstříc.... V celkovém pohledu jsem ale byla vyprovokovaná se více "prosadit", dokonce i bez pořádné znalosti jazyka a doteď s úsměvem vzpomínám, jak jsem byla schopná jim dokonce s ironií v hlase říct, jak jsem "vděčná za pomoc" a "že problém byl přesně v tom, co jsem jim den předtím několikrát opakovala..." :).


A ještě perlička na závěr... Každá řeč má svou vlastní výslovnost abecedy. Já se tu italskou nějak specielně neučila, protože mi přišla dosti podobná jako naše a neměla jsem pocit, že kdy někomu něco budu muset hláskovat. Proto mě pak docela překvapilo, když jsem nechápala, co mám nakreslit pod heslem "vů čí" - neboli italsky WC :). Zároveň se musím vždy v ateliréu držet, abych se nezačala smát, když si vzájemně diktují kolegové webové adresy... totiž obvykle to zní jako "vů vů vů .... punto í té" a snad nejsem sama, komu to přijde jak mezi zvířátky... :)