Zprávička z Belgie aneb zajímavosti z kurzu "Art nouveau - secese v Belgii"

Předminulý týden jsem měla možnost pobýt studijně skoro 10 dní u jedněch z našich západních sousedů - v Belgii. Rozhodla jsem se ještě plná všech dojmů trošku se o ně podělit a přidat tak nový článeček skutečně ve stylu deníčku, k čemuž je blog původně určen... Snad vás bude zajímat, co holka jako já může zažít během poměrně kraťoučké doby, kdy se vydala mimo vlast :o).
Povídání je sice doplněno několika fotografiemi, ale pro lepší rozlišení a větší množství jsem album s výběrem (asi 10% původního množství :o)) snímků umístila ještě zde.

Před odjezdem
Na začátku bych měla vysvětlit, jak k tomu došlo, že jsem se zas dostala „ven“... Pro ty, kdo to doposud neví, jednou z novinek po mém návratu do Prahy po loňském ročním studijním pobytu ve Frankfurtu nad Mohanem bylo mé poloviční zařazení se do pracující části lidstva. Stala jsem se totiž nejen studentem, ale také zaměstnancem ČVUT, přesněji Odboru mezinárodních vztahů Rektorátu ČVUT. Zní to sice velmi „na úrovni“, ve skutečnosti se jedná o docela zábavnou (pro mě odpočinkovou, protože v ní nemusím „tvořit“ jako ve škole :o)) práci zahrnující vše „kancelářské“, poradenství apod. kolem výjezdů našich studentů do zahraničí. Díky tomu jsem ale také zjistila, že semestrálními nebo ročními studijními pobyty někde v Evropě nabídka nekončí, že můžeme stejně vycestovat za praxí nebo pak máme skvělou možnost, jak vycestovat studijně do zahraničí, poznat spoustu nových lidí, míst a získat nové zkušenosti, zvláště pokud si člověk netroufá nebo již nemůže zvolit variantu semestru a více přes program Erasmus – tzv. kurz ATHENS. Jedná se o intenzivní týdenní vzdělávací kurzy s „technickou“ tématikou (do čehož spadá vše od programování, přes konstukce mostů, po průmyslové využití bylinek...). V ČR je do tohoto programu zařazena jen naše škola (přenechávající občas nějaké místečko také Chemicko-technologické. Účastnit je možné dvakrát ročně, vždy v březnu a listopadu. Přihlašování a výběrová řízení probíhají obvykle 2 měsíce předem, což znamenalo zvláště v mém případě trošku víc starostí naráz s dokončováním projektu a zkouškami v minulém semestru.

Pro představu... Nejdříve je potřeba přihlásit se intenetově do oficiální databáze programu a prozkoumat nabízená témata kurzů pro daný termín. Poté si člověk může vybrat až 6 preferovaných kurzů - je praktické sledovat jejich „obsazenost“, tedy kolik jiných studentů si již daný kurz vybrala jako hlavní výběr, aby se mezi uvedenými 6 možnostmi objevila alespoň jedna ne tolik žádaná a člověk měl jistotu. Pokud totiž uvede student pouze velmi žádané kurzy nebo jen málo voleb, může se stát, že nebude umístěn ani v jednom. Pak náselduje troška papírování a obíhání vedení, aby člověk dostal souhlas s nepřítomností na výuce a pod. Každá fakulta je ochotna finančně podpořit jiný počet studentů, naše Architektura pouze 3 a další 3 pak rektorát, což znamená, že zájemci musí být „shledáni hodnými“ dle dosavadních studijních výsledků, což se mi naštěstí podařilo. Dalším výběrem prochází student ze strany centrály ATHENS, která roztřiďuje studenty do jednotlivých kurzů. Když tímhle vším projdete, sepíšete na rektorátě smlouvu na finanční podporu a obdržíte patřičný finanční obnos na náklady spojené s ubytováním a stravováním a příspěvek na dopravu. V mém případě to činilo celkem 7000,- Kč.

Není sice nutností zaměřit se při výběru pouze na témata blízká vámi studovanému oboru (obvykle je součástí popisu kurzu i seznam předpokladů pro absolvování, které pak ale nikdo nekontroluje...), hodí se mít ale alespoň minimální představu o probírané látce. Zažila jsem však i studenty, kteří se pouze chtěli do daného místa podívat, aniž řešili nápň kurzu. Jako budoucí architektka jsem se snažila najít v té spoustě nabízených programů takové, aby mě týden strávený v cizině obohatil také v oblasti vzdělání, nejen v poznání nových míst a lidí :o).

Ze všech různých zajímavých témat jako „Sklo v architektuře“ (v Mnichově), „Jak se zpracovává porjekt?“ (v Madridu) apod. mě nejvíc zaujala „Secese v Belgii“, kterou organizovala Katolická univerzita v Lovani v Belgii, městě asi 30 km východně od Brusselu.

Jak jsem se tam dostala a pohybovala? Nevýhodou kurzů je, že se člověk doví poměrně pozdě, kam byl vybrán. Přichází tak o možnost najít levnější letenky nebo uplatnit slevy na autobusy, které jsou např. u Student agency limitované 30 dny před odjezdem.Hned v den, kdy jsem obdržela email o přijetí na svůj kurz v Leuven v Belgii, koupila jsem si e-jízdenku do Bruselu u Eurolines, kteří nabízí akční ceny dle naplněnosti dané linky, což byla v danou chvíli nejvýhodnější varianta – 2200,- (zpětná). Jízdenka stojí stejně, pokud jedete jen z Prahy a zpět nebo až z Brna a zpět, takže jsem toho využila a „nakombinovala“ cestu tak, že jsem ještě ve čtvrtek večer jela z Prahy domů (díky oslavám vstupu do NATO a nějaké demonstraci jsem v zacpané Praze nestihla svůj původní přímý autobus domů a musela přes Brno), abych se sbalila a pobyla chvíli s rodinou, pak byla v pátek k večeru odvezena hodnými rodiči do Brna, odkud pokračovala přes Prahu do Německa (zastavovali jsme i ve Frankfurtu, kde jsem si tak trošku melancholicky zavzpomínala, jak jsem zde čekávala na podobný autobus s přijíždějící návštěvou a teď sama pouze projížděla...) a dál do Bruselu. Přímo do Leuven (česky Lovaně) nic nejezdí, ale na trase Brusel-Leuven nikdy nebudete čekat déle jak půl hodinky na další vlak přímo z nádraží Brussel-Nord, kde vás autobus vysadí. Cena jednosměrného lístku je pak 4,80 € a cesta trvá regionálním vlakem i 40 min., s IC kolem 20 min. Nemusíte se bát příplatků za IC, neboť Belgie je malinkou zemičkou, kde vpodstatě všechny vlaky fungují jako IC a ceny se nemění.

O víkendu existuje akční cena zpětných jízdenek za cenu jednosměrné, což se hodilo zvláště když jsem chtěla využít víkend po kurzu ke troše cestování po okolí. Autobusy z Čech totiž jezdí do i z Bruselu pouze v pátek a neděli večer, zatímco kurz náš kurz začal kvůli několika komplikacím až v neděli odpoledne a skončil v sobotu ráno. Získala jsem tak docela hodně času „pro sebe“ a svá vlastní poznávání Belgie.

Po samotné městu Leuven by možné chodit téměř kamkoliv pěšky nebo zdejší autobusovou dopravou (hodí se to zvláště ráno do školy, protože je areál školy situován dál od hostelu). Samostatná jízdenka tu stojí 1,20 €, proto je výhodné pořídit si předplacenou vícejízdnou v hodnotě alespoň 8,- €, z které se postupně platby za jízdy odčítají (na její zadní straně se vypíše aktuální hodnota) a v rámci níž pak stojí jedna jízda v ranních hodinách 0,60 a dál 0,80€. (Já to včas nevěděla, takže jsem přišla o prá euro navíc, ale co už :o)) Vstupuje se vždy jen předními dveřmi, kde u řidiče strčíte kartičku do strojku, nahlásíte výstupní zastávku, aby vám případně zaúčtoval vyšší tarif, a zase si ji vezmete. Sranda pak je, když jste zde poprvé a vůbec nevíte, jak se která zastávka jmenuje, a jediné, co si pamatujete z popisu cesty na hostel, je, že je poblíž benzinová pumpa. Naštěstí byl pan řidič docela důvtipný a pochopil, co že to asi myslím, i když jsem ještě ke všemu nemluvila jeho vlámštinou (-holandštinou), ale anglicky. Před výstupem je nutné pokaždé dávat znamení, jinak vám řidič na zastávce nezastaví, i kdyby si vás třeba půlka autobusu předem stoupla a nachystala u dveří :), což jsme si skutečně jednou cestou do školy vyzkoušeli a vraceli se jednu zastávku pěšky.... Někteří studenti s předpokladem návratů z města v pozdějších nočních či brzkých ranních hodinách se rozhodli pro řešení dopravy zapůjčením kol. Stejně jako Nizozemí je i Belgie díky své rovinatosti zemí kol, takže se jednalo o docela pohodlné, jen trošku dražší řešení.

Kde jsem bydlela? Jednou z podmínek organizování těchto kurzů je, že to musí být levné :o). Studenti jsou tak v Leuven tradičně ubytováni v hostelu, který se nachází hned za nádražím směrem od centra. Bohužel letos podcenili organizátoři včasnou rezervaci pokojů, takže jsme zde pobývali pouze účastníci dvou souběžně běžících kurzů a třetí skončil v hostelu typu francouzské Formule1 (pokoje po třech, kdy dva spí na manželské posteli a třetí nad nimi, hygienické zařízení jako samočistící buňky) kus za městem v průmyslovo-skladní čtvrti. Zároveň jsme v něm přespali první noc všichni, kdo nemohli dorazit až v neděli, kdy byl oficiální začátek, a potřebvoali někde strávit noc navíc. Přiznávám, že po odzkoušení obou možností, jsem byla moc vděčná, že jsem spadala právě do skupiny, která strávila většinu pobytu v bližším hostelu, ať už kvůli vzdálenosti od centra nebo kvalitou prostředí. V ceně 17,- € za noc byla zahrnuta výborná snídaně formou bufetu. (V druhé variantě to bylo 13,40 na noc, ale s příplatkem 5,- za snídani.) Pokoje byly 3- až 6-lůžkové s vlastní sprchou a toaletou. Nevýhodou byl snad jen placený internet – buď 1,- za 30 min., nebo 5,- za 5 hodin, ale s omezením na využití tohoto času do 3 dnů a jen ve vyhrazené místnosti u recepce.

Dostala jsem pokoj jen ve třech a naštěstí ne se Španělkami. Nejsem proti nim nějak vysazená, ale s neznalostí jejich jazyka bych si připadala jako vetřelec, protože jak je známo (a jak jsem si už ověřila dostatečně ve Frankfurtu), španělští studenti rádi udržují svou skupinku a je jim ukradené, zda jim někdo rozumí. Spolubydlící jsem tak měla Francouzku Elsbeth (původem z Ruska) a Yen – studentku z Delftu, ale původem z Číny... Obě uměly moc dobře anglicky a docela jsme si rozuměly (nejen jazykově :o)).

Jak jsem se stravovala? Jak jsem již zmiňovala, snídaně byly v ceně ubytování. Program nám začínal vždy tak, že jsme předtím stihli ještě v klidu posnídat. Co se týče teplého jídla v průběhu dne, na začátku kurzu jsme obdrželi lístečky s potvrzením pro jejich síť studentských jídelen Alma – lepší obdoba našich menz, abychom měli nárok na slevu. Ceny hlavního chodu se zde pohybovali mezi 2,60 až 5,-. Jednalo se o velmi chutné jídlo ve velkých (alespoň pro mě :)) porcích s jakkoliv kombinovatelnými přílohami, které se v případě hladu daly již bezplatně přidávat. Osobně jsem si vystačila s jedním teplým jídlem (a méně) denně – zásoby na první víkend jsem si přivezla s sebou a dále si něco málo koupila. Ceny mi nepřišly o tolik vyšší než naše, zvláště když se jedná o tak vyjímečnou situaci jako pouze týdenní pobyt.

Program kurzu Obecně byly všechny kurzy v Lovani organizovány společně hlavní koordinátorkou, každý pak měl samostatné vedoucí, kteří se měli svou náplní vejít do určitých rámců, aby mohl souběžně také probíhat i kulturně-zábavný program, popř. abychom měli volný čas na jídlo apod. Osobně mě překvapilo, jak rozdílně se dají jednotlivé kurzy potom koncipovat, ať už formou nebo kvalitou. Samozřejmě se na kvalitě podepsala také připravenost a zodpovědnost samotných účastníků, protože jak už jsem zmiňovala, není možné jít do hloubky daného tématu, pokud je nutná určitá základní orientace. (Další dvě témata byla „Programování v C++“ a „Udržitelné průmyslové zpracování a využití oceli“... takže pokud se museli přednášející místo problematikou udržitelnosti zabývat nejméně 10x vysvětlováním, na jakém principu vůbec funguje vysoká pec, nebylo to nejspíš vinou jejich nepřipravenosti, ale spíše studentů naprosto nesouvisejících oborů, kteří ještě navíc nebyli ochotni pochopit, že se na přednášky chodí a nejlépe včas... bohužel se jednalo obvykle o jednu určitou skupinu studentů – Španelů z Madridu, s kterými byly i jiné problémy.)

Můj kurz „Art Nouveau“ Se svým výběrem jsem byla ale naprosto spokojená. Téma „Secese (nejen) v Belgii“ mě zajímalo i dříve, takže jsem si mohla rozšířit obzory. Naši vedoucí vzali svůj úkol velmi zodpovědně a připravili nám 3 dny přednášek týkajících se všeho od technologicko-konstrukčního pozadí, přes kulturní aspekty, vývoj v dekorativním umění až po konkrétní stavby hlavního představitele belgické secese Victora Horty a příklady jejich rekonstrukcí. Kromě toho 2 dny exkurzí po všech přístupných dílech Victora Horty (jako jeho první dům Autrique, Hotel Van Eetvelde, Hotel Solvay nebo jeho vlastní dům s ateliérem)s obsáhlým výkladem. Všechny ty úžasné stavby jsem znala jen z obrázků z přednášek Dějin architektury nebo z knížek, takže bylo úžasné moci vše zažít na vlastní kůži a zkoušet si představit, že v té záplavě rostlinných tvarů, barevných skel, jemných kostrukcí... se dřív skutečně žilo a nejen se o tom učilo. Velkou část tvorby současníků V.H. jsme viděli alespoň zvenku a úplně mě nadchla návštěva královských skleníků, pro veřejnost přístupných jen jednou v roce na 3 týdny. U jejich autora A. Balata nastoupil Horta po škole do ateliéru, takže se pro něj staly jednou z hlavních inspirací pro celoživotní tvorbu – pokrokové využití oceli a motiv rostoucí přírody. Celou dobu jsem přemýšlela, zda tu víc obdivuji ty konstrukce nebo jejich náplň. Tehdejší belgický král si totiž přál vytvořit vedle svého zámku kamenného ještě druhý skleněný, což si myslím, že se mu docela povedlo. Procházíte postupně různě tvarovanými skleněnými sály obrovských rozměrů, které jsou spojené skleníkovou chodbou (dlouhá několik set metrů). Uvnitř sálů najdete sbírky citrusů od roku 1830, největší sbírku kamélií v Evropě, spoustu různých tropických rostlin a všechny chodby jsou lemovány podél stěn popínavými muškáty a visacími fuksiemi. Tolik druhů jsem v životě neviděla a ani s tak dokonale upravenou zelení (průběžně jsme potkávali spoustu zahradníků otrhávajících suché lístečky a vyvazujících rostlinky) se často nesetkáte. A to vše jen pro krále, když dostane chuť se projít :o).

Vzhledem k nedostatkům ve francouzštině v případě většiny účastníků, byly nakonec téměř všechny přednášky a provázení v angličtině. Sama jsem i při svých skromných znalostech francouzštiny byla schopná těmto francouzským výjimkám porozumět. Přednášky se konaly v renesanční budově Arenbergského zámku, kde sídlí jejich „oddělení pro architekturu“, protože samostatnou fakultu, myslím, nemají, uprostřed parku za vodním příkopem s kačenkami a divokými husami... docela romantické podmínky :). Celá novější část školního areálu je situována v příměstském parku. Celého programu se s námi zúčastnili i zdejší erasmáci, kteří nám byli vždy ochotni pomoct s orientací po kampusu apod.

Na rozdíl od ostatních dvou kurzů jsme měli výuku až do konce týdne, čímž nezbyl čas na závěrečnou zkoušku. Tu splníme tedy formou písemné práce (6 stránek v angličtině jako naše osobní pozorování a zkušenosti se secesí po tomto týdnu, popř. srovnání s jejími projevy v naší vlasti...), kterou do měsíce musíme poslat do Belgie a kterou naši vedoucí následně vyhodnotí, díky čemuž pak můžeme zažádat o uznání kurzu na fakultě a získat tak 2-3 kredity za povinně volitelný předmět.

Droubnou perličkou bylo hned při uvítacím večeru zjištění, že se s vedoucími KUL2 (= kód kurzu) vlastně už dobře znám. Zúčastnila jsem se totiž loni jako jedna z německých (výměnných) studentek mezinárodního workshopu v Estonsku (“Reworking of the modern movement“), kde právě belgickou skupinu, o níž jsem vůbec netušila, že je z Leuven, vedli stejní lidé jako KUL2.

Volný čas Samotné Leuven je velmi příjemným městem, jehož třetinu obyvatel tvoří studenti zdejší Katolické univerzity, nejstarší v Belgii. Univerzita ovlivnila i celý jeho vývoj v historii, většina významných budov od gotiky po klasicismus byly původně vysokoškolské koleje nebo školní budovy. Zaujalo mě zjištění, že vzhledem ke „katoličnosti“ byly na akademickou půdu puštěny ženy až někdy mezi válkami a to ještě za důkaldného dělení kolejí a míst k sezení na přednáškách, teprve v 70. letech se přizpůsobili ostatním evropským univerzitám procentuálním zastoupením dívek. (Tvrdí se, že hlavním důvodem pozvolných ústupků tímto směrem byla hlavně obava, že by vystudovaní mladí katoličtí muži hledali dívky z jiných ateistických univerzit a zakládali „nepovedené“ rodiny. Takže raději nechali studovat i dívky, aby se staly potenciálními vhodnými partnerkami... :o))

Kromě školních budov je zde k vidění plno roztomilých cihelných domečků ze všech období od středověku. Belgičané (stenjně jako Nizozemci) si potrpí na „vlastním domě“, což vede vzhledem k cenám parcel ve městech k výstavbě již tradičně uzoučkých 2-4 podlažních domečků (někdy až překvapivě úzkých, že se divíte, zda se na danou šířku vejde místnost, popř. zařízení v ní...), takových „bytů na výšku“ :o). Krásným příkladem kamenné gotické světské stavby je „krajkově“ zdobená radnice na hlavním náměstí s městským chrámem sv. Petra, kde jsem si nemohla nechat v neděli ujít dopolední mši. Ačkoliv byla holandsky, docela jsem se orientovala a dokonce si zazpívala a na závěr si ještě užívala atmosféru krásně osvětleného gotického kostela za doprovodu moderních improvizací zdejšího varhaníka.

Přijela jsem, jak jsem už výše psala, v sobotu dopoledne, takže po ubytování na hostelu a ohlášení se domů, že jsem v pořádku, bylo k večeru dost času poprvé se projít městem za doprovodu dvou belgických studentů a pár Španělů, se kterými jsem pak také ochutnala jedno ze speciálních belgických piv s višňovou příchutí :o). Kdo mě zná, ví, že pivo vůbec nepiji, ale tomuhle se podle všech kluků ani nedalo říkat pivo, spíš směsí višňového džusu a trošky piva, takže na závěr po polknutí trošku zhořklo. Zajímavá byla i cena: 2,- € za třetinku :o). Ale i ostatní piva zde byla vzhledem k českým poměrům o dost dražší, přesto se většina účastníků kurzu nenechala odradit a následující dny toho vypili dost a dost.

V neděli jsem se ráno přestěhovala do druhého hostelu a po mši se rozhodla sama objevovat krásy města, dokud jsme neměli odpoledne společnou prohlídku s průvodcem (nic nového jsem už neviděla :o)). Večer jsme pak oficiálně zahajovali kurz, což znamenalo představení vedoucích a občerstvení formou něčeho podobného chlebíčkům.

Téměř každý večer pro nás nachystali belgičtí studenti zábavný program za účelem lepšího poznání sebe navzájem, studentských klubů, belgických specialit (zvláště pak piva) a tradic. Zajímavý nám přišel tzv. Cantus, jakási forma organizovaného popíjení piva za doprovodu zpěvu nejen lidovek, která v sobě nesla prvky snad ještě středověké, protože všechny pokyny byly dávány v latině. Pěkná (ale trošku krátká) pak byla i závěrečná recepce v salónech Arenbergského zámečku. Mimo oficiální zábavu pak bylo možné poznávat ostatní studenty, jejich kulturu, způsob života také díky povídání při jídle nebo každovečerními post-akcemi (v duchu popíjení a tance v některých z mnoha klubů a hospůdek ve městě). Škoda je, že víc jak 2/3 účastníků tvořili studenti ze Španělska, tvořící (jako obvykle) samostatnou skupinu neochotnou až na výjimky komunikovat s ostatními anglicky (chápu, je to jednodušší :)). Jinak jsem ale měla možnost seznámit se se spoustou zajímavých lidí, popovídat si anglicky nebo i německy (s kolegy z Vídně) a získat kontakty.

Trošku romantických zážitků... Samostatnou kapitolu tvořil právě jeden z Vídeňských studentů, díky častého intenzivního povídání s ním jsem pak byla víc jak polovinou ostatních studentů považována taky za Rakušanku :o) (a můj český kolega z Vysoké školy chemicko-technologické – Ondra také ne za za Čecha, protože se domluvil velmi dobře Francouzsky a dobře španělsky). Celkově jsme si uvědomili, jak jsme jako Češi „od pohledu“ nezařaditelní, protože nemáme žádné výrazné rysy, náš jazyk nikdo nezná a považuje za cosi jako polštinu, ruštinu... Překvapili jsme pak koncem týdne některé studenty tím, že si my dva rozumíme mluvíc takovou divnou řečí :o) a že vlastně patříme do stejné země.

Ale tím jsem odběhla od původního tématu :o). Tedy jedním z lidí, se kterými jsem si obzvlášť dobře rozuměla (a to hlavně díky možnosti mluvit německy, protože má anglická slovní zásoba pořád ještě pokulhává...), byl rakouský kolega Franzi. Seznámili jsme se v úterý během večeře v menze, kdy nás představila moje spolubydlící z Paříže, protože věděla, že se snažím najít někoho německy mluvícího. Mimo jiné s námi seděl u stolu také jeden z vedoucích dalšího kurzu, který se překvapivě během chvilky přidal do německého hovoru a přiznal se, že je v Leuven jen jako hostující profesor působící jinak v Drážďanech :o). Od toho večera stačily vlastně jen 3 dny (resp. večery, protože jsem neměli společný program během dne a nemohlis e tak potkat), abychom stihly s Franzim zjistit, že se zajímáme o spoustu stejných věcí, že přemýšlíme nad stejnými „problémy“ života, že čteme podobné autory... až na jeden detail – oba z toho všeho pak usuzujeme jiné závěry :o). Což nám tedy nebránilo pěkně si popovídat a povyměňovat ony myšlenky. Myslím, že by se asi hodně divili ostatní, kdyby tušili, že se cestou z jedné „večerní“ akce kolem páté ráno :o) bavíme o problémech Církve, o teoriích Kanta nebo o tom, jak vnímáme „zodpovědnost“ v životě... a to jsem nic nevypila a on i po těch pivech byl při smyslech :o). Občas jsem se musela zasmát, když se pravidelně ptával, poté, co něco řekl, zda jsem vážně zas rozuměla... že to je hodně divné, když i jeho vlastní rakouští kamarádi ho nechápou, co pak v cizí řeči. No, je pravda, že se obvykle tak moc při rozhovorech nemusím soustředit, ale léta na německém gymnáziu (zvláště pod jednou specielní paní profesorkou :o)), život na hranici s Rakouskem a taky rok v Německu snad nějaké následky zanechaly...

Neměla jsem ale v úmyslu se chlubit tím, že umím dobře německy... hlavní zápletkou je totiž fakt, že Franzimu stačily ty 3 dny také na to, aby usoudil, že „si rozumíme skvěle“, že „mě strašně moc obdivuje“, že „jsem moc sympatická“ atd. - nemusím už pokračovat, že? Prostě jsem se mezi řečí dověděla, že „mich sehr lieb hat“, tedy že mě má moooc rád (a bylo docela zajímavé to poslouchat najednou německy... zatím jsem to jen četla v knížkách :o)). Nepopírám, že mi taky nepřišel sympatický, ostatně to bych si s ním tak často ráda nepovídala, ale i přes lichotící zjištění, že jsem pro někoho tak zajímavá, nejsem typ, kterému stačí pár dní, aby usoudil, že „potkal toho pravého“ (nebo aspoň „možného pravého“). Když jsem se pak snažila říct, že mě jeho obdiv sice těší a taky jsem s ním ráda, ale mám už někoho jiného mnohem víc ráda a celkově neberu vztahy tak lehce, aby mi stačilo to, co o něm vím, dověděla jsem se, že on se snaí žít vždy danou chvílí... že já moc myslím pořád v minulosti a budoucnosti :o). Že mi žádný jiný vztah kazit nemíní, jen by rád využil toho, že si teď s někým takhle rozumí. Samo o sobě by to bylo neškodným přáním, kdybych postupně nezjišťovala, že si pod tím „rozuměním“ představuje např. poněkud těsnější objetí při tanci (v rámci dalšího jednoho večera) a neustálé snahy všemožně se moci fyzicky přiblížit jako projevu duchovní blízkosti za tvrzení, že ale mi nechce jakkoliv ublížit a bude se chovat a mluvit jen o takových věcech, aby nebyl „moc vlezlý“. Znamenalo to pak, že jsem se jen musela nestále mít na pozoru, abych si spíš povídali, než tančili :o) a když už tančili, tak „udržovat vzdálenost“.

Zábavné na celé věci bylo, že jsem si ve svých 23 let přišla jak na výletě páté třídy, kdy se vždycky někdo nějak zamiluje a celá třída o tom ví a každý si o tom šušká a ta velká láska pak do týdne skončí a jen si všichni pak popláčou... Tak to sice nebylo jak na tom výletě doslova, ale proto, že většina ostatních studentů spíš předpokládala, že ostatní mají doma své „vážné“ vztahy a tady si s někým „můžeš přijít sympatický“, „provádět, co chceš, ale nebereš to vážně“, ale zas na druhou stranu by mi klidně drželi palce (kdybych neřekla některým, kteří si našeho „rozumění si“ všimli více, že ale vztah nehledám a nechci nic víc, rozhodně ne tolik, na kolik vypadal Franzi...), vždyť je to takové romantické potkat se v Belgii na kurzu, Češka a Rakušák... dokonce i tak blízko to ve srovnání s jinými k sobě máme – jen hodinka a něco cesty :o). Nakonec jsme se rozloučili v sobotu nad ránem, kdy se kluci ještě rozhodli vytrvat a my holky (nešpanělky) jsme se vydaly na hostel sbalit se a připravit se na cestu (spát už nemělo smysl). Od té doby o něm nic nevím... zatím :o)

Co se dělo pak? Brugge, Brusel... Kurz tedy skončil oficiálně v sobotu ráno. Autobus do Prahy mi odjížděl až odpoledne v neděli, takže jsem se rozhodla využít volna k návštěvě dalšího z „roztomilých“ belgických středověkých městeček Brugge. Jezdí tam vlak přes Brusel (zpětná jízdenka Leuven-Brugge o víkendu za 16,80). Ubytování v Leuven bylo domluveno pouze do soboty, proto jsem v týdnu trošku procházela nabídky na internetu a zvolila přespání v jednom z hostelů přímo v Brugge (za 15,- bez snídaně), kde jsem předpokládala, že najdu místo bez rezervace lehčeji než přímo v hlavním městě. Doprovázel mě jeden z kolegů z kurzu – Egypťan toho času studující v Miláně, z kterým se mimochodem také příjemně povídalo, zvláště mě překvapil docela pokrokovým přístupem k víře (byl samozřejmě muslim) a zájmem o srovnání s naší křesťanskou tradicí.

Ahmeda Fawzyho jsem večer doprovodila na nádraží, aby pak v noci stihnul svůj let. Sama jsem se pak odebrala na hostel, kde jsem zjistila, že už nejsem sama ve svém čtyřlůžkovém pokoji, a později také, že můj spolubydlící je asi 40letý trenér tenisu z Madridu. Pro ty, co ještě nespali na hostelu, není to nic překvapujícího, že nejsou pokoje dělené, prostě sem přijdete na noc, máte svou postel, hlídáte si své věci, máte se kde osprchovat... a to stačí. Během večera jsme si trošku povídali, protože uměl docela anglicky. Dozvěděla jsem se, že jsem sympatická zvláště proto, že se od začátku usmívám, i když by čekal, že se budu asi cítit divně takhle v cizím prostředí. A že Španělky se tváří nepříjemně prý pořád... :o) Jinak jsem byla, což vás asi nepřekvapí, strašně unavená, takže jsem nechala brzy povídání a snažila se spát. V noci přibyl do pokoje ještě jeden pár, ale s těmi jsem se už seznámit nestihla.

Ráno jsem pak vstávala první a vydala se na cestu do Bruselu, s 5,- posledními eury v peněžence, které jsem hned skoro všechny utratila na nádraží v úschovně zavazadel Centrálního nádraží. V Belgii se velmi dobře orientuje, protože ačkoliv neovládám ani francouzštinu nějak dobře, ani holandštinu, dvojjazyčné nápisy vždycky pomohou dát dohromady celý smysl. Část města z přelomu 19.-20. stol. jsem znala dobře už díky exkurzím, takže jsem se rozhodla prozkoumat blíže přímo historický střed, kterému říkají „pentagon“ pro pětiúhelníkkový tvar původních hradeb. Nevýhodou samostatně cestující holky je, že se kolem vás vyskytuje až překvapivě hodně ochotných mužů vám něco vysvětlit, ukázat, doprovodit, popř. i nabídnout ubytování :o), takže jsem se snažila pohybovat obzvlášť rychle a nepůsobit, že se někde nevyznám... Dopoledne jsem se dostala do tamější katedrály akorát v době, kdy začínala jedna z nedělních bohoslužeb, takže jsem se tam hodinku zdržela a užila si mimo možnosti účasti na mši příjemný chorální zpěv (až na tu francouzskou výslovnost...) a varhanní skladby převážně od Bacha.

Pak mi stačilo asi 6 hodin, abych prochodila a nafotila vše, co se dalo a akorát stíhala dopravit se z Centrálního nádraží na Severní nádraží, odkud mi odjížděl autobus do vlasti. Stejně jako směrem sem byl autobus přesně poloprázdný, tedy každý mohl obsadit dvě sedadla, díky čemž se dalo aspoň trochu spát. Ze zmiňovaných 5,- € jsem měla už jen 1,20 a doufala, že nic víc potřebovat nebudu (snažila jsem se totiž průběžně vystačit, aby nebylo nutné vybírat peníze z bankomatu s nepříjemnými poplatky za cizinu). Taky jsem nakonec nepotřebovala – přesně na cent jsem je využila za toalety v Německu, tudíž jsem se vracela do Prahy úplně bez peněz, reps. bez eur :o).

Na Florenci jsem stála už brzy ráno unavená po cestě a všem tom, co jsem zažila, plná tolika dojmů, jak kdyby se předchozí půlroční pobyt v Německu smrksnul do jednoho týdne, takže měl člověk pocit, že přece nemohl odjíždět teprve před nějakými 10 dny do Belgie... Bohužel se na mě ono vyčerpání podepsalo a do večera mě bolel celý nosohltan a další týden jsem tak strávila v načerpávání sil a uzdravování se z nachlazení za průběžného rozbíhání obvyklých povinností.