Letos jsme se opět s Luci vypravili na Lange Nacht der Museen. A sobotní dlouhá noc (1. října) opravdu stála za to! Tentokrát jsme nikam nepospíchali a mohli si v klidu prohlížet méně frekventovaná muzea. Z takovýchto menších výstav na člověka úplně dýchne atmosféra starého světa. Nejsou tolik vytížené ani při takové masové akci a není problém se zasnít a představit si pány v cylindru jak hrdě přinášejí další exponát věnovaný muzeu na počest Jeho císařské milosti.
Začali jsme poměrně neobvyklými muzei Lékařské fakulty Vídeňské univerzity: nejprve zubařská historie, pak voskové anatomické modely a na závěr historie endoskopie.
V Muzeu zubařské techniky vládla doslova rodinná atmosféra, příjemní průvodci z řad mediků i vyučujících návštěvníkům podávali obsáhlý výklad o dobových nástrojích a postupech. Škoda jen, že na rozdíl od Luci jsem rád, že sotva porozumím, co se po mě chce, ale složitý výklad už jde úplně mimo mě. Úžasné však bylo pozorovat postupný vývoj od starosvětských nástrojů po současnost - jak postupně ubývalo estetiky a zdobení a přibývalo funkčnosti a strohosti. Sami si srovnejte křeslo z obrázku se současnými zubařskými křesly. Dokonce i plivátko bylo z broušeného skla. Zvláštní kuriozitou pak byla reklama na radioaktivní zubní pastu pro svěží dech.
V muzeu voskových modelů jsem si připomněl prvák na Karlovce a anatomii. Akorát, že na přelomu 19. a 20. století se učilo na voskových modelech a ne přímo na skutečných "preparátech". Modely však působily naprosto věrně, protože byly tvořeny v "životní" velikosti. Speciální modely však byly pro účely výuky zvětšené, ale pořád se podařilo zachovat barevnost a proporcionální věrnost. V tomto muzeu už se nesmělo fotit, rodinnou atmosféru u zubařů odvála profesionalita "velkých doktorů". Na této výstavě bylo legrační pozorovat "vytíženost" jednotlivých místností. Místnosti s běžnými modely končetin a orgánů byly poloprázdné. Místnost, kde byly modely porodních cest a různých tehdy smrtelných porodů nožičkami, ramínky nebo zády napřed, ovšem byla narvaná po okraj. Tohle sice dnes už v nemocnici s řádnou kontrolou nehrozí, ale spousta domácích rodiček by si po shlédnutí, co všechno se "může pokazit", domácí porod asi pořádně rozmyslela.
Muzeum endoskopické techniky, sice co do velikosti nejmenší, ale obsahem nejobsažnější, bylo třešinkou na medicínských muzeích a důstojným zakončením. Sbírka veškerých možných endoskopů s povídáním o jejich vynálezci a názornými obrázky použití byla velmi poučná, aneb od prvních rigidních po nejmodernější flexibilní dnes používané nástroje. Dokonce jste si mohli prohlédnout ORL endoskopem vnitřek papriky a velice vstřícná paní doktorka všem vysvětlovala, jak to funguje a co to dělá.
Po medicínské části jsme se přesunuli do Lichtenštejnského paláce, kde jsou nyní vystavovány sbírky klasických obrazů. Fotit se opět nesmělo, pouze dole výletní kočár. Klasické obrazy jako vždy potěšily, zvláště můj oblíbený Pieter Brueghel nezklamal. Ovšem i zbytek stál za to, klasika je klasika, zvláště pak instalovaná v tak vznešených prostorách. Také by se nám líbilo takové rodinné sídlo ve Vídni...
Po Lichtenštejnském paláci jsme se jeli do Hofburgu, kde jsme si chtěli prohlédnou Schatzkammer, tedy císařskou pokladnici, kde by se měly nacházet i korunovační klenoty. Vzhledem k obrovské frotně jsme se raději přesunuli o kousek dál do Albertiny, kde byla výstava moderního umění: Monet - Picasso - současnost. Za sebe musím říct, že mě moderní umění naprosto neoslovuje, a opět se to potvrdilo, i když tam byla některá hezká díla. Ovšem vývoj umění tak, jak pokračoval do devadesátých let, mi přijde tak nějak "postdekadentní" to už není postmoderna, to je zhmotněné nic a prázdno na obrazech. Nechci zlehčovat umělce, kteří takto tvoří, všichni napřed museli být skvělými malíři, než se mohli vydat na cestu čirého experimentování s fankou a zednickým štětcem, ale přece jen slovy klasika: "všecho už tu jednou bylo," tak proč se tedy raději nedržet pěkných věcí....? Po Albertině mělo přijít osvěžení v podobě Motýlária, akorát tam bylo stejně plno jako u Schatzkammer, tudíž volba vzhledem k pokročilé hodině a nejistotě, zda v danou roční dobu nějaké motýly vůbec uvidíme, padla na Muzeum mučení, které mělo být na závěr, protože se nacházelo více méně na cestě domů. A představte si... fronta u malého muzea, které se vejde do obyčejného sklípku byla stejně dlouhá jako na Schatzkammer a Motýlárium dohromady. Poslední ve frontě se snad už nemohli ani dostat na řadu, než měl přijít oficiální konec akce, takže jsme to vzdali a šli domů.
Noc muzeí jako taková je ve Vídni vždy skvělá akce, město je na ni přichyst
ané a konečně v rakouské metropoli vidíte taky nějaké Rakušáky, kterých na ulici obvykle bývá poskrovnu. Z Vídně přes den mám totiž občas pocit, jak kdybych se ocitl někde na Balkáně nebo rovnou Turecku. Úžasné ale je, jak u nich čímdál víc žen nosí tradiční dirndl, což mi příjde jako mimořádné slušivá věc oproti běžné, většinou nepříliš dobře padnoucí a uniformní konfekci. V tomto Rakušandám musím zatleskat.
ané a konečně v rakouské metropoli vidíte taky nějaké Rakušáky, kterých na ulici obvykle bývá poskrovnu. Z Vídně přes den mám totiž občas pocit, jak kdybych se ocitl někde na Balkáně nebo rovnou Turecku. Úžasné ale je, jak u nich čímdál víc žen nosí tradiční dirndl, což mi příjde jako mimořádné slušivá věc oproti běžné, většinou nepříliš dobře padnoucí a uniformní konfekci. V tomto Rakušandám musím zatleskat.
Nestydí se za svoje kulturní dědictví a aspoň takto dávají najevo, že ještě všichni neztratili hlavu.
