Mozartovo Requiem - pozvání

Po několikaměsíční odmlce (i sbory mají prázdniny :)) bych vás opět rád pozval na dílo provedené naším týnským sborem Notre Dame - Mozartovo Requiem, které zazní při bohoslužbě za všechny věrné zemřelé, slavené 2.11.2009 v chrámu Matky Boží před Týnem.

Novinky od sv. Anny

Slíbila jsem, že napíšu, jak se vyvíjelo dál mém zapojení se do farnosti u sv. Anny. Také že nafotím víc fotek přibližujících vám velmi zajímavou cestu ke sv. Anně, kostel a jeho výzdobu, varhany a také, pokud dojde k návštěvě klášteře, i něco z interiérů. To vše jsem již dohnala a zde se můžete podívat na nové snímky.

Naposledy jsem zmiňovala, že chystáme "překvapení" pro farníky - že zase jednou při nedělní mši zazní hlavní varhany. Stalo se a můžu říct, že docela úspěšně, přestože jsem nebyla zvyklá na systém vytahování rejstříků a občas jsem je nedostatečně "zahákla", čímž vyskočily a vše znělo tišeji, než jsem měla naplánováno. Problémy s udržováním správného rytmu se ztratily, protože jsem díky pozici na kůru velmi dobře slyšela, jak br. Andrea zpívá, a držela se ho :). Zároveň jsem dostala k okopírování celou sbírku doprovodů k liturgickým písním (karmelitání Janovské provincie si vydali vlastní výběr italského kancionálu, mírně jej rozšířili a doprovody doplnili o pěkné čtyřhlasy nebo doprovody pro další sólové nástroje), takže jsem požádala v práci, zda si je mohu všechny ve volnu okopírovat. Poté, co pak celý ateliér postupně zkoumal, co vlastně kopíruji, jsem všechny překvapila tím, že se nevěnuji jen architektuře, ale mám ráda i umění v hudební směru, dokonce že hraji zrovna na chrámové varhany a ještě k tomu i zde v Janově. To jsem totiž netušila, že zde jsou varhaníci poměrně nedostatkové zboží, takže není obvyklé, že by byly nedělní mše v každém kostele doprovázeny hudebně. Jistotou jsou jen větší chrámy jako hlavní dóm San Lorenzo. Díky tomu, že mám své "vydání" doprovodu, domlouváme se s Andreem předem, jaké dáme písně, a já si pak můžu vyzkoušet sama na Amálčiny klávesy, jak to půjde technicky, v neděli pak rychlost a detaily, jako jakou předehru, kde bude sólo a pod. (Písně jsou často koncipovány jako sólo a lid.)

Ve čtvrtek 15. října v rámci svátku sv. Terezie z Avily, jedné z nejvýznamnější světic karmelitánského řádu, která se zasloužila o jeho reformu a tedy vznik bosých karmelitánů, byla večer slavnostní bohoslužba - delší, takže jsem ji stihla ještě víc jak polovinu i po práci, během níž zpíval sbor farníků a kterou jsem měla zakončit já "pořádným" postludiem na varhany (prý neomezeně, jak dlouho budu chtít :)). Poté se konala vernisáž fotografické výstavy na téma "Svatá rodina" se uměleckými snímky rodin, dětí, společenství a různými zamýšlecími texty, která byla umístěna v jedné z křížových chodeb kláštera. Na otevření výstavy navázala "tavola fresca" neboli raut v sálech kláštera, o který se postarali kmenový farníci a v rámci kterého mohl člověk poznat spoustu typického italského jídla. Byla jsem samozřejmě pozvána jako varhanice taky a průběžně představována různým lidem, s kterými bych si mohla rozumět, ať už jazykově, tak zaměřením. Seznámila jsem se tak s moc sympatickými sestřičkami z Indie, kde se všichni automaticky učí anglicky, pak s paní, která sbor jako klavíristka doprovázela a pochází z Polska, takže jsme si s ní (a její dcerou, kterou učila polsky, přestože se už narodila před 24 lety v Janově) popovídaly česko-polsky o hudbě, fungování varhaníků u nás a tady... a celkově žití v Janově. Přes tyto dvě potom s dalšími paními, které jsem znala už od vidění ze mší, z nichž jedna uměla díky manželovi Němcovi dobře německy. S ostatními lidmi a bratry karmelitány jsem se snažila nějak dorozumět italsky. Když jsme se pak stěhovali zpět do kostela na devátou na varhanní koncert s názvem Baroko v hudbě Španělska za sv. Terezie, byla jsem ze všech těch jazyků a kombinací úplně zmatená a nebyla schopná říct delší větu v jedné řeči :).
pak to byl ale zvláštní pocit, když jsem seděla mezi "svými spolufarníky" kdesi v dalekém Janově, poslouchala úžasný koncert a mezipovídání o jednotlivých skladbách v italštině v podání zdejšího překvapivě mladého převora (já si původně vůbec nemyslela, že zrovna tento bratr je převorem :)). Zazněly skladby autorů jako A. de Cabezon, Bernardo Storace, Pablo Bruno, ale i třeba známějšího Domanica Scarlattiho, vše z období, do něhož spadají i naše loucké varhany, tedy "předbachovské". Vše v provedení profesionálního varhaníka, absolventa nejméně 3 škol interpretace historické hudby a pod., nyní mimo jiné vyučujícího v Miláně na tamější "hudební akademii". Kromě úžasného zážitku to alespoň pro mě "profesně deformovanou" byla skvělá inspirace, kde hledat vhodné skladby pro náš nástroj a také, co se dá předvést na varhany u sv. Anny s děleným manuálem. Kdybych totiž nevěděla, jak skutečně vypadají, předpokládala bych minimálně dva manuály.

Hned na následující sobotní dopoledne jsem byla domluvená s Andreem, že přijdu na návštěvu do kláštera a on mě provede po zajímavostech. Když jsem minulý víkend pekla buchtu a donesla z ní i pár kousků ochutnat jemu, dověděla jsem se den na to, že to bylo vynikající a všem chutnalo. Nechápavě jsem koukala, jak mohlo "všem chutnat", když toho bylo tak málo. Na což odpověděl, že se přece rozdělili a každý ze 14 bratrů dostal kousek, což mi připomnělo jeden takový starý příběh o bratrech františkánech, co si posílali pořád dokola hrozen, aby si tu dobrotu nenechali jen pro sebe i ten další ochutnal :). Jako "odměnu" za takovou schopnost rozdělit se jsem jim tentokrát rozkrájela celý plech nové buchty.
Br. Andrea mi postupně ukázal celý složitý komplex jejich kláštera, diky čemuž jsem se dověděla mimo jiné, že se jedná vlastně o nejstarší funkční klášter reformovaných karmelitánů, založený roku 1584 (dva roky po smrti sv. Terezie). Původ bosých karmelitánů je sice ze Španělska, jenže tam postupně zase zanikli a janovský klášter byl první založený mimo oblast Španělska, tedy aktuálně nejstarším vůbec. Totiž jeden z představených karmelitánů ve Španělsku byl z rodu Doriů - z nejvýznamnější janovského rodu, takže samozřejmě měl touhu přivést své spolubratry i do "svého města". Pro první klášter v cizině pak sama sv. Terezie vyšila pokrývku kalicha (nejsem si jistá, zda se jí říká stejně jako v současnosti používané pale nebo je to forma korporálu). Sama se pak založení nedožila, protože umřela o dva roky dříve, v klášteře však mají doposud schovaný tento dárek s věnováním. Další zajímavostí je velká historická knihovna (sice ne s takovými skříněmi a nástropní malbou od Maulbertsche jako na Strahově :)) se svazky prvního vydání francouzských encyklopedií Diderota (další mají třeba v Louvru) nebo knihy s podpisem Kryštofa Kolumba. Původní klášter odpovídal klasickému čtvercovému uspořádání a navazoval na východě na kostel. Postupně byl ale s nárustem počtu bratrů a za finanční podpory šlechtických rodů rozšiřován o další nádvoří a přístavby, které vzhledem ke svažitému terénu pozemku vytváří v současnosti bludiště chodeb, mezipater a pod. Nad budovami je terasovitá zahrada s posezeními, možností pěstovat aspoň omezeně vlastní zeleninu a ovoce a také si zasportovat na malém fotbalovém hřišti :). Kromě toho je odtud nádherný výhled na centrum Janova. Pro lepší představu, jak vypadá takový středomořský aktivní klášter bosých karmelitánů, si prohlédněte výše odkazované album :).

Jak užívám kultury v Itálii 2 - muzea

Přestože nemá Janov tolik světoznámých pamětihodností typu šikmá věž v Pise, které by sem jezdili zvenku "fotit" turisté (kromě kašny na Piazza Ferrari, dómu San Lorenzo, paláců na Via Garibaldi a nějakých drobností), existuje zde po důkladnějším prostudování nabídky spousta věcí, které stojí za shlédnutí. Zvláště pak v interiérech, čímž mám na mysli celou řadu muzeí umístěných obvykle v nádherných palácích, takže se výprava do nich rovná dvěma mouchám jednou ranou - navštívíte obvykle velmi pěkně zachovalé a opravené prostory a prohlédnete si všechno možné od sbírek renesančně-barokních italských maleb, přes orientální nebo sakrální sbírky, po připomínky námořní historie města. Myslím, že jsem již zmiňovala, že jsem objevila výbornou možnost pořízení studentské roční muzejní karty, díky které mám za 20,- € zajištěn vstup do všech janovských muzeí (a je jich celá řada). Totiž v Itálii často neexistují slevy pro studenty, pouze pro děti, popř. jsou jen nepatrné, takže po spočítání, kolik by mě stály vstupy do jen 4 z muzeí, kam jsem plánovala zajít, dostala jsem se právě na 20,-. (Aktuálně, když vám píši, jsem se právě za tuto hranici dostala :) a ještě mě několik výprav čeká.)

Obecně bych mohla ještě říct, že mě docela překvapilo, že jsem doposud v každém z muzeí a galerií procházela expozice více méně sama. Dověděla jsem se pak od "paní domácí", že důvodem bude nejspíš to, že patří tradičně k programu základních škol vodit děti po muzeích, takže každý Janovan je všechna od dětství zná a dál nemá zájem je navštívit, popř. pokud ano, už je navštívil. Mimo letní sezónu, kdy i do Janova včetně jeho galerií zavítá množství turistů, je počet návštěvníků logicky malý. Na jednu stranu jsem si představila naše Jihomoravské muzeum ve Znojmě, kolik tam člověk mimo hostující výstavu potká lidí :), na druhou stranu jsem si říkala, že je přece rozdíl mezi expozicí archeologie takového maloměsta, kterou skutečně stačí vidět jednou v rámci školní procházky (i když já se tma byla podívat vícekrát - jako dítě školou povinné mě takové věci až tolik nezaujaly, takže jsem si to vynahradila později :)), a velkoměstem jako Janov s velmi rozsáhlými a zajímavými sbírkami umění, které si určitě ty děti ve škole také nevychutnají. No, prostě a jednoduše mě udivilo, že alespoň o víkendu nevyužijí třeba janovské rodinky možnosti zpestřit procházku nakouknutím do některého z muzeí... Nemyslím si, že by to bylo jen tou cenou, která vzhledem k vyšším platům a všeobecně vyšším cenám je více méně úměrná.

Člověk by považoval možnost procházet se sám muzeem bez rušení dalšími návštěvníky za výhru. Bohužel tomu není vždy tak. Italové mají totiž velmi aktivní hlídače. Na rozdíl od našich českých, sedících obvykle někde v rožku na židli a čtoucích si noviny nebo povídajících někde ve dvojici, zdejší musí mít neustále přehled, co se děje, takže si mě vlastně předávají z místnosti do místnosti stále mě doprovázejíc a kontrolujíc, zda ji něco neukradu nebo nepoškodím :). Možná kdybych lépe uměla italsky, ocením, že jsou někteří i ochotní podat nějaký výklad, popř. vtipnou poznámkou "ze zákulisí" zpestřit prohlídku, jenže já se neumím pořádně zeptat a jen omezeně jim rozumím. Jinak si spíše připadám "sledovaná" a dosti nesvá pak procházím a prohlížím s pocitem, zda u toho nevypadám nějak podezřele, zda nekoukám moc dlouho/krátce... Možná je to jen můj jakýsi "paranoidní" pocit a představa, že jsem pro ně nějak "zajímavá" při tom sledování mne, a oni přitom jen plní práci a znuděně chodí za mnou a říkají si, že mi to ale trvá nebo tak něco... nebo jim to je úplně jedno. V každém případě to ale není příjemné. Naštěstí to tak není úplně všude, setkala jsem se i s tím, že v rámci polední přestávky se všichni hlídači sesedli v pokladně a u svačiny povídali, popř. že už znuděně ke konci pracovní doby nejspíš usoudili, že ani nic provést nemůžu, když je vše pod sklem, a nechali mě být :).

Tak to by bylo asi vše ohledně, co se týká všech mých výprav za kulturou, a pustila bych se do kratších popisů jednotlivých dosud navštívených muzeí. O většině z nich se můžete dovědět i z oficiálních stránek Musei di Genova, bohužel jako téměř vše jiné, i tyto jsou pouze italsky. Obrázky a základní informace předpokládám, že pochopíte :).

Musei di Strada Nuova aneb tři paláce na Via Garibaldi (která se původně právě "Nová ulice" jmenovala)
Poprvé jsem se s nimi setkala v rámci Notte bianca, kdy byly všechny během večera zdarma přístupné. Znamenalo to ale, že byly úplně přecpané lidmi, takže ani ta příjemná noční atmosféra nepomohla, aby se člověk plně soustředil na prohlídku. Tehdy jsem navštívila Palazzo Bianco. Sbírky zahrnují hlavně malby renesance a baroka v Itálii, Holandsku a někdy Španělsku - zemí, které spolu soupeřily/spolupracovaly jako námořní velmoci. Slíbila jsem se, že se vrátím někdy v klidu doprohlížet Bílý palác a nově se dostanu do přes ulici situovaného Palazzo Rosso (červený), což jsem učinila v neděli 20. září. Co se týká sbírek, nemá smysl vyjmenovávat seznamy děl a popisovat vám jednotlivé obrazy a dojmy z nich, na ty se můžete pro přiblížení podívat právě na výše odkazovaných stránkách. Stačí jen, že jsem byla unešená z tolika na vlastní oči pozorovaných hodně i méně známých příkladů vývoje italské malby té doby, reálnosti provedení (někdy bych nerozeznala, zda se jedná o díla z 19. stol., kdy nastoupil do detailu prováděný romantismus a realismus) a celkové atmosféry nádherně zdobených prostorů.
V Palazzo Rosso jsem právě díky všímavému hlídači, kterého nejspíš zaujalo, jak se kromě samotných obrazů zaměřuji i na pěkné výhledy z oken nejvyššího patra, uzpůsobeného v 1. pol. 20. stol. jako soukromý být sběratelky umění, dostala nabídku podívat se i na střešní terasu s panoramatickým výhledem po centru Janova téměř z jeho středu. S tím jsem samozřejmě ráda souhlasila a dostala se tak na úplnou špičku střechy, kde byla "teráska" rozměrů ca. 1,5m x 1,5m a vynikající výhled do okolí, který jsem hned nafotila a seskládaný snímek máte v mé albu :).

Nervi - Galleria del'Arte Moderna
V neděli 11. října bylo vzhledem ke kalendářnímu podzimu až extrémně letně, takže jsem se rozhodla využít onoho počasí a jet znovu do jednoho z východních předměstí Janova - Nervi, kde bych si mohla letos naposledy zaplavat v moři (v mém životě zatím rekordně pozdě - schválně, kdo z vás později? :)) a pak se projít zdejším subtropickým parkem, jehož součástí je i další z muzeí - Galerie moderního umění. Kromě samotné expozice bylo téměř mou "povinností" shlédnout jedno z významnější děl našeho ateliéru, který před lety celou budovu rekostruoval a navrhoval umístění expozice, osvětlení a pod. Toho dne se již slunilo a koupalo mnohem méně lidí jak naposledy, díky čemuž nebyla malá oblázková pláž, kam jsem zamířila, tak přeplněná. Zároveň byly mnohem větší vlny, takže jsem si mohla užívat příjemného pohupování a ztrácení se mezi jejich hradbami... Za to park byl téměř přeplněn rodinkami na odpolední procházce. V muzeu jsem byla opět sama. Jednalo se o letní přímořské barokní sídlo s velmi pěknými detaily jako "přístavky" sklo-kovové konstrukce, štukové stropy, schodiště a pod. Expozice mě velice zaujala, protože jsem si mohla uvědomit, jak málo víme o umění Itálie od baroka dál. Jediné, co ještě poutá pozornost, je italská novinka moderny - futurismus, ale jak se projevovali všechny další etapy umění 19. a 20. stol. nám zůstává skryto. Přitom existovali samozřejmě i italští malíři romantismu a realismu, impresionisté a expresionisté, symbolisté a umělci, kteří se nechali ovlivnit secesí a další... Konkrétní jména autorů mi sice moc neříkala, ale byla jsem moc ráda, že jsem se mohla vidět, jak se vše to, co znám z dějin našeho českého a pak z cizích obvykle hlavně francouzského nebo rakouského umění, projevovalo tady na jihu. (viz pár fotografií)

Museo d'Arte Orientale Edoardo Chiossone
Toto muzeum se nachází jen přibližně 5 minut od ateliéru, kde pracuji, a protože jsem věděla, že se nejedná o velkou budovu, a předpokládala tak i menší expozici, využila jsem polední přestávky 13. října a místo oběda zaběhla načerpat zase něco z "potravy" pro ducha :). Tady jsem díky době návštěvy nebyla "obtěžována" hlídači a v klidu si sama vše prohlédla a nafotila. velice mě zaujala samotná budova, neboť se na rozdíl od všech ostatních muzeí jedná o moderní stavbu prosklenou od z jihozápadu se stíněním pomocí dřevěného rastru, který uvnitř tvoří zajímavé stíny, interiér je v podstatě jednou velkou halou se systémem schodiště po kratších stranách a podest podél celé delší strany. Nikdy se nevracíte po stejném schodišti, protože vás nejdřív vyvedou nahoru vždy ob jedno patro a pak se vracíte dolů těmi vynechanými patry. Směrem nahoru se postupně prostor ztmavuje (pomocí dřevěného tmavého obložení a menšími okenními otvory), takže působí jako menší. Kromě stálé sbírky orientálního umění - převážně japonského a čínského (od bronzových soch, přes zbroj, divadelní masky, porcelán, až po malé votivní předměty) mě sem lákala hostující výstava (otevřená u příležitosti japonského koncertu, na kterém jsem byla v Teatro Carlo Felice) japonských akvarelů z 19.-20. stol. s převážně zvířecí tématikou. Takže jsem se nemohla vynadívat na dokonalou přesnost tak (alespoň pro mě) "nepřesné" techniky, jakou dokáží právě japonští mistři. (na obrázky se zase můžete podívat zde)

Tímto můj výčet nekončí, ale další dvě muzea jsem navštívila v rámci jednoho z nedělních výletů, takže se o nich zmíním při jeho popisu v samostatném článečku. Zároveň mám na seznamu plánovaných akcí ještě několik prohlídek, které jsem si nechala na chladnější a mokřejší listopadové víkendy, takže se můžete těšit někdy později.

Jak užívám v Itálii kultury 1 - koncerty

Když jsem se chystala o prázdninách do Janova, při balení jsem si říkala, že musím brát jen to nejpotřebnější, takže nic speciálně společenského na sebe raději ne - bude to jen ztěžovat zavazadla a nejspíš nic takového nevyužiji. Tak s tím jsem se mýlila :). Hned ve třetím týdnu ve čtvrtek si nás zavolal vedoucí do kanceláře, že dostal právě od nějakého známého pozvánku na skvělou akci. Přímo ten den večer v devět (tady se skoro vše důležité děje večer v devět :)) měl proběhnout v hlavním městském divadle Teatro Carlo Felice koncert jako hostující program v rámci Turínsko-Milánského zářiového hudebního festivalu. To skvělé bylo, že o něm vědělo poměrně málo lidí, že se mělo jednat o (pro mě sice ne, ale) pro Italy docela známé moderní autory, že se díky koncertu mohl člověk podívat do interiérů samotného zajímavého divadla - modernistického počinu, ale hlavně že to celé bylo zadarmo - stačilo si vyzvednout lístek, aby člověk věděl, kde si sednout. Takže 17.9. jsem večer po práci honem spěchala domů, abych se nachystala, složitě vymýšlela, co si slušného vzít na sebe do divadla, abych pak zjistila, že samy Italky to ani tak neřeší a společensky se tu do divadla klidně chodí "na boso" a na můj vkus dosti ležérně... ale je pravda, že u nás v Česku se lidé také kazí, takže nebudu "pomlouvat" pouze zdejší :). Před vchodem do divadla jsem se potkala s panem vedoucím (a nikým dalším z ateliéru), který mě představil spoustě svých známých a kterému jsem musela připomenout (poté, co jsem si ještě honem na internetu prozkoumávala, co že to bude za skladby a jak je to s těmi lístky), že jsou lístky sice zadarmo, ale musí se vyzvednout. Potom už jsme vešli dovnitř a vedoucí se nadšeně rozpovídal o řešení interiéru a jak si čeho mám všímat, jen pro důkladný popis nezbylo moc času, neboť se začalo stmívat a koncert měl začít. Jednalo se o 4 skladby současných autorů (Jonathan Harvey, Denys Bouliane a Andrea Liberovici) v provedení Nouvel Ensemble Moderne z Montréalu pod vedením paní dirigentky L. Vaillancourt. Protože jsem neměla žádnou představu, čekala jsem cokoliv, ale musím přiznat, že jsem se místy neubránila úsměvu, jak překvapující kombinace zvuků pak přišly. Hudebníci totiž své nástroje kromě obvyklé hry používali i v naprosto nezvyklých způsobech jako třeba foukání na fagot se strojkem v puse bez stlačení mezi rty a zuby, čímž nástroj vydával pouze jakési sičení, nebo bubnování na různé části kontrabasu... :) Nejúžasnější pak ale bylo, že člověk nemohl říct, že by něco "neladilo", přestože některé souzvuky skutečně klasicky nepůsobily. Prostě celkový dojem byl příjemně překvapující. (Na youtube jsem našla pouze tuto nahrávku od J. Harveye a její další větu - sice jiné skladby, ale poměrně vystihuje styl... :)) Poslední nejdelší skladba pak byla kombinací projekce obrazů a textů na plátno, hudby z nahrávky a hudby akustické - vše jako připomínku 90. výročí narození Prima Leviho (italského Žida, který přežil Auschwitz a sepsal vzpomínky a básně a jiné...). Samotná stavba divadla ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Vstupní části příliš nepřekvapí - typické honosné řešení modernějších divadel a koncertních síní. Zato při pohledu na pojetí hlediště člověk přemýšlí, zda se jedná o modernistiskou "srandu" nebo vážnou snahu o zapojení tradičních prvků italské architektury - vtáhnout venkovní fasády dovnitř... V každém případě je takto dobře zapamatovatelné :). (Svůj úsudek si můžete udělat při prohlédnutí fotografií.) Druhý koncert jsem objevila díky tomu, že jsem si s sebou po první návštěvě divadla odnesla program na letošní sezónu a zjistila tak, že obvyklé ceny představení jsou ještě vyšší než německé, které už samy odrazovaly :), dokonce i "slevněné" pro studenty. Jediné přijatelné jsou tzv. "představení pro mládež¨(kolem 15,-€ na osobu), jenže ta probíhají v odpoledních hodinách, kdy jsem v práci. Výjimku tvořil plakátek na ještě jeden hostující koncert stejného festivalu, tentokrát již ne úplně zdarma, ale přesto ještě za 5,-€ pro studenty poměrně přijatelný... s názvem Gagaku - Duch Japonska. Jak jste jistě správně odtušili, jednalo se o tradiční obřadní hudbu císařského Japonska v "originálním" provedení japonského Císařského orchestru Reigakusha. Opět něco, u čeho jsem neměla konkrétní představu, a těšila se na seznámení s novým pojetím hudby. Byla jsem také znovu příjemně překvapena, i když přiznávám, že bych nejspíš nemohla poslouchat něco podobného pravidelně a dlouhodobě :), a moc ráda, že jsem se pro koncert rozhodla (a ještě byla sama italsky sehnat lístek :)). Vše působilo na nás Evropany naprosto nezvykle - od připraveného jeviště, příchodu hudebníků, oblečení, začátku hry s laděním, přes samotnou hudbu a nástroje, až po tanec, který ji někdy doprovázel. Drnkací a bouchací nástroje neudávaly rytmus, jen prostě občas "zazněly", začátky jednotlivých skladeb vypadaly vždy stejně - jednoduchá melodie na obdobu naší dřevěné příčné flétny a při zpěvu člověk pravidelně přemýšlel, zda se jednotlivé hlasy na sebe navazující správně "chytily", popř. zda ten, co právě skončil, se ztratil nebo úmyslně skončil :). Také "tanec" nebyl přímo tancem, ale jakousi formou meditace, uctívání, "cvičení"... pohybů, které se neustále opakovaly, ale měly v sobě zvláštní plynulost, eleganci a uklidňovaly. Předchozí informace nejspíš působí spíše negativně, ale nebyl to záměr. Prostě asi nejlepším označením zážitku je "neobvyklý" a "působivý". (Snažila jsem se trochu pohledat a našla pro vaši lepší představu několik amatérských nahrávek obdobných představení, takže zde a zde a zde nebo také zde se můžete podívat sami. Podotýkám, že jim chybí hodně z oné klidné meditativní atmosféry, zvuku, který se "nese" a pod.)

Novinky z práce

Využívám vhodného prostředí, kdy jsem zůstala zase jednou přes polední přestávku v ateliéru, abych napsala, co nového se právě zde v práci za dalších pár týdnů stalo.

Zadání, nad kterým trávím nejvíc času, poslední dva týdny vlastně čistě nad ním, je pořád to stejné - rekonstrukce čekací haly v areálu přístavu Ponte Doria, protože jsem zde nastoupila přesně ve chvíli, kdy se s tímto záměrem klient ozval, a postupně procházíme všemi fázemi od studií (v x variantách dispozic toalet :)), kontrolních zaměření, po definitivní projekt, ke kterému nyní nejspíš navážeme s prováděčkou. Jsem v roli typického projektanta, plnícího instrukce, který občas něco může vymyslet podle sebe, nebo se spíš očekává, že při tom, co rýsuje v AutoCADu požadované výkresy a detaily, stále ještě sám myslí a kontroluje, zda je vyřešeno vše a případně se ozve. Příliš "tvůrčího" v tom není, ale za to si poprvé v praxi můžu odzkoušet, co vyžadují dokumentace k těm různým fázím projektu, jak detailně se co zpracovává, jak "mít systém" ve výkresech a pod. Samozřejmě, že jsme se to ve škole všechno učili a k systému a pořádnosti se nás snažili vést, ale nikdy to nebylo až tak kompletní. (A nikdy dřív nedostal žádný klient výkresy s tabulkou, kde v kolonkách "disegnato da" a collaboratori", neboli "rýsováno" a "spolupracovníci" stojí moje jméno :).)

Člověka pak potěší, když je považován za spolehlivého a zodpovědného, že nezůstávají podstatné chyby a že si sama všímám potřebných věcí. Zároveň že ani neřeší, co bych měla a neměla umět a čemu rozumět, protože si už zvykli jen chodit s pokyny, které prostě plním. Jediné, co jsem vlastně doposud musela odmítnout, byly 3D vizualizace, protože jsem sice jednu dobu ve škole pokoušela naučit pracovat např. v 3Ds maxu, ale ne příliš úspěšně a odradila mě neúměra času stráveného nad tím a výsledků, když ručně své perspektivní obrázky zvládnu také, jsou originálnější, rychlejší a po oskenování a úpravách ve photoshopu prezentovatelné také digitálně. Naštěstí tady to nevadilo, když jsem následně místo vizualizací prováděla alespoň kolážové verze z fotek skutečného modelu a pod. pro další podprojekty v přístavu.

Asi nejobtížnějším a zároveň nejvíc zábavným a "obohacujícím" na celém hlavním projektu je to, že mi sice základní zadání a informace dal na začátku pan vedoucí, ale přímo spolupracuji s Alessandrem (popř. občas s Carlou), který neumí ani slovo jinak než italsky. No, možná bych mu křivdila, protože mají na některých počítačích anglické verze AutoCADu, takže aby se v nich orientoval, občas nějaké to slůvko už pochytit musel :). Naše hodně častá a intenzivní komunikace tak probíhá ve stylu jeho italského monologu, kterému já přes všechny možné logické odvozeniny a koukání do výkresů a pod. překvapivě rozumím, jeho neustálého opakování dotazu, zda rozumím, chápu, vím, co... a pod. a pak mého "si, si, bene" :). Na což se on občas podiví, zda vážně ("giusto?"), a odejde k sobě k PC, aby se za asi deset minut vrátil, zda "comme va?" (jak to jde?), a nakoukl, zda skutečně dělám, co po mně chtěl :). Já dělám, tak se jen podiví, jak to, že tak rozumím, a vrátí se k sobě. Já se mu nedivím, že je tak překvapený, protože si zkuste představit rozhovor s někým, kdo je schopen jen základních slov a frází - víc od něj alespoň neslyšíte, a vy byste pak na něj spustili složité instrukce o tom, jak co vyřešit stavebně a narýsovat :). Všeobecně nám to ale takto funguje. Přiznávám, že ještě společně s několik dny s přesčasy jsem ale z takovéto spolupráce docela unavená, když se člověk musí 2x tolik soustředit na všechno. Výhodou je, že se takto v praxi (protože jinak to ani sama nestíhám :)) učím italsky a i můj aktivní slovník se pomalu rozšiřuje ze "si" a "bene" na celé věty a dotazy.

Další novinkou je, že poté, co nás opustila na konci září Mercedes, nastoupil hned další stážista ze Španělska - Pedro. Takže tu nejsem jako studentka sama, i když s Mercedes jsme rozhodně víc během práce povídaly. Možná to jen teď bude trošku dýl trvat, než se seznámíme, a uvidí se, zda se domluvíme také na nějakém výletu, nebo budu vše podnikat už jen sama. Každopádně člověk to sympatický je. Umí dobře italsky, protože studoval rok na erasma v Římě. (Což vede občas k tomu, že všichni zapomínají, že já neumím italsky jako jediná, a i sám vedoucí na mě spustí pokyny italsky - buď se mu někdy nechce namáhat nebo zapomene.) Není architekt, ale stavební inženýr dostudovávající ještě nějaký magisterský obor blíž k architektuře.

Posledním postřehem bude ještě poznámka mimo práci samotnou, spíš ohledně života architektů. Jak jsem zmiňovala minule, ateliér funguje tak trochu jako "rodinně-přátelský" podnik. Jak se všichni znají, často si povídají i mimo obor, nebo se pochlubí, co mají kdy v plánu. Zároveň zde často minimálně vedoucí zůstávají i po pracovní době, aby něco dořešili. Z toho jsem pochopila, že sami vedoucí nemají žádné děti, to samé Carla, Alessandro, jedině Paola má dvě, takže jako jediná pracuje flexibilněji a bývá víc doma. Žijí tu všichni hlavně svým oborem, mají i přátele architekty. Rádi cestují - za poznáváním architektury. (Občas nám tu vedoucí promítají pro inspiraci fotky z cest :).) Prostě svým způsobem moc zajímavý a naplněný život... ale často přemýšlím, zda skutečně naplněný, zda mně by přesně takováto budoucnost vyhovovala. Tvorbu a svůj obor mám moc ráda, tady mě to také baví, ale nestačí mi to k celkové spokojenosti. Bez skutečné rodiny, pocitu domova, bez dalších mých aktivit mimo obor... a pod. Takže dalším obohacením již spíš osobního rázu je zjištění, že ještě budu muset dosti pozvažovat, jak si to pak v životě zařídím (dle dalších okolností, co už nejspíš neovlivním :)).

Sv. Anna

Existuje ještě jedna oblast mého života v Janově, kterou jsem naposledy záměrně vynechala. Je pro mě totiž hodně důležitá a sama o sobě dosti obsáhlá, že jsem si pro ni vyhradila samostatné povídání. Schválně, co vás napadlo při přečtení nadpisu? Sv. Anny už bylo v červenci, jako světice pro mě doposud nijak zvlášť vyjímečná nebyla... Kdo jste pozorně pročítal mé předchozí zprávičky, mohl se dovtípit, kam směřuji :). Sv. Anně je totiž zasvěcen kostel při klášteře bosých karmelitánů zde v Janově, kam mě hned při příjezdu do Itálie s rodinkou, kdy jsme přespávali v jiném jejich klášteře v Desertu, pozval bratr Andrea (je to správně napsané - překvapivě mají Italové mužskou formu tohoto jména končící na -a, stejně jako Mikuláš - Nikola). Nebyl prvním, kdo mi o ní pověděl, již o. Petr od Pražského Jezulátka mi tento kostel italských spolubratrů doporučil, když už mě budou postrádat v Praze.

Samozřejmě, že jsem neváhala a hned se snažila na google earth najít, kde se sv. Anna nachází, a dalo mi to poměrně zabrat, protože je v této záležitosti matoucí označení kostelů v mapě. Totiž v místě, kde podle mne logicky tento chrám měl být - na náměstí Sv. Anny, kousek od konečné zastávky lanovky "Funicolare Santa Anna" (prostě vše napovídalo, že někde poblíž přece je), se žádná značka pro kostel neobjevovala. Prostě se na karmelitány nějak zapomnělo a jen podle většího souboru staveb kláštera a nezaměnitelného tvaru kostela na fotografiích jsem uprostřed zástavby bytových domů poznala sv. Annu. Jak milým pak bylo zjištění, že se náměstíčko s ní nachází právě na trase do práce, tedy kousek od mého zdejšího bydliště.

Poté jsem si už jen počkala zase na cestu pěšky z práce a vydala se hledat. Opakovala bych se, kdybych zase popisovala, jak je orientace v Janově podle představy z mapy obtížná :). Totiž na ono náměstíčko se nedá dostat jinak než po schodišti nebo uzoučkou a prudkou "salitou" z hlavní ulice - té po vrstevnici s nádhernými výhledy, po které jinak vždy chodívám. Jediné, co upozorňuje na jeho přítomnost, je směrník na "Lékárnu u sv. Anny", patřící ke klášteru. Když se pak ocitnete o asi 2-3 patra výš, objevíte malé podélné náměstí vedoucí pořád do kopečka, lemované kaštany, na jehož horním pravém rohu je vchod do barokního kostela - do sv. Anny. Celý prostor působí spíš jako dvorek mezi blokovou zástavbou, což mu dodává moc příjemnou útulnou a klidnou atmosféru, a jak jsem si mohla za tu dobu, co tam chodívám, všimnout, je vyhledáván lidmi, toužícími po tichu nebo popovídání ve dvou. Nevýhodou je jen ta poloha, kdy pokaždé, když nestíhám (což se děje více méně vždy po práci :)), musím vyběhnout schody a kopeček a uřícená vejdu do kostela, kde prvních pár minut ještě vydýchávám...

Poprvé jsem přišla akorát na nešpory po večerní mši, ale Andrea nepotkala. Snažila jsem se tak svou lámanou italštinou vyzvědět od jiného jeho spolubratra Stefana, kdy jsou mše, a byla odkázána na jejich seznam za dveřmi (kterého jsem si předtím nevšimla). Stefano se ale o "neznámé dívce, která neuměla italsky a ptala se na mše," zmínil před ostatními spolubratry, takže se o mně dověděl Andrea, který pak na mě dalšího dne už čekal, ale také zbytek spolubratrů, které potěšilo, že jsem na doporučení českých bratrů, s kterými mají moc dobré vztahy, skutečně dorazila až k nim a pravidelně se ukazuji.

O historii kostela a kláštera toho zatím moc nevím, kromě toho, co je možné pozorovat na vlastní oči. Ale mám slíbenou prohlídku, kdykoliv se o ni přihlásím, takže se těším na některou z podzimnějších nedělí. Interiér chrámu je barokní, kdo jste ze Znojma, připomíná typově dominikánského sv. Kříže s hlavní lodí a bočními průchozími kaplemi, jen je méně zdobený prostorově, jako spíš "plošně" - celý důkladně vymalován. Dověděla jsem se, že původně byl ale celý bílý, až někdy ke konci 19. stol. byl ve stylu barokním přemalován, čímž ztratil něco ze své jasnosti, protože horními bočnimi okny zrovna hodně světla dovnitř nepronikne. Na druhou stranu o to více vyniká světlejší a prozářenější kněžiště s bílo-zlatou hlavní sochou sv. Anny, které ještě ve významné svátky zdobí tak, aby podpořili jeho "krajkovost" pomocí světloučkých květin a svící.

Co mě - profesně deformovanou :) - zaujalo ještě hodně, byly samozřejmě varhany. Ne příliš velké, ale takové akorát k měřítku kostela, na pohled barokní, ve skutečnosti z roku 1852, ale celé (nejen jako barokní skříň) byly postavené v barokním stylu. Jeden manuál obrácený zády k lodi, rozdělený ale na sopránovou a basovou polovinu (lomí se na jednočárkovaném f), pro které se některé rejstříky mohou použít samostatně, takže pokud se vám podaří udržet obě ruce každou na své polovině, posluchač může mít dojem, že hrajete na manuály dva. Pedál je pak pouze doplňkový pro basové tóny v akordech, protože má rozsah jedné oktávy (na množství kláves sice 1,5 oktávy, ale ta horní polovina je pouze okopírovaná pro pohodlnější hraní). Všechny rejstříky, až na některé výjimečně, byly inspirovány klasickými barokními nástroji (chybí mi akorát mixtura, ale jsou zde zase jiné podobné). Z novějších varhan mají v sobě "vylepšováky" jako paměť.
Nejspíš vám přijde nemožné vědět "od pohledu zespodu" tolik... a máte pravdu, protože jsem právě v neděli 4.10. mohla strávit odpoledne seznamováním se s nimi a hraním si. Během září jsem totiž stejně jako tehdy ve Frankfurtu docela rychle našla zase svou "adoptivní farnost". Kromě dvou nedělních mší, kdy jsem ještě nevěděla, kde sv. Anna je, a podruhé potřebovala dřívější, jsem všechny další oslavila zde. Bohužel kvůli pracovní době nemám šanci stihnout večerní (v 18:00) přes týden, takže se snažím alespoň docházet po nich na společné nešpory (a učím se tak italsky plynně číst, popř. zpaměti základní odpovědi a modlitby :)), protože mi chyběla společná modlitba. Ještě bych mohla na ranní (mají dokonce dvě - 7:30 a 8:30), ale na to jsem zatím byla většinou příliš pohodlná nebo nevyspaná a využila jich jen jednou. Kromě toho se zde ještě pravidelně ob týden konají v pátek večer v devět hodin společné adorace a průběžně jiné akce pro farníky.

Je pravda, že mě (nejen u karmelitánů, ale i v tom druhém kostele "Panny Marie, Matky milosti", který je o kousek blíž také na cestě do práce) docela nemile překvapilo velmi nízké zastoupení mladé generace. Nejdříve jsem myslela, že to je kvůli konci prázdnin, že se ze začátkem školního roku zase vrátí děti a mladí nejen do Janova do školy, ale i do kostela, popř. že jsem byla na zdejší poměry na moc brzké ranní mši. Změna ale nenastala ani nyní, kdy je již dávno výuka a kdy chodím v neděli na "hlavní" bohoslužbu až na jedenáctou, na což si s naší v osm nemůžu úplně zvyknout. Důvodem, proč jsem se přizpůsobila a nechodím raději někam blíž a dřív, je, že zde můžu pomáhat br. Andreovi. Má totiž na starosti hudbu, takže kromě toho, že moc pěkně zpívá (jako i několik jeho spolubratrů, s kterými občas při mších i normální písně s lidem zpívají vícehlasně), hrává na varhany. Protože ale nemá tolik zkušeností, varhany nejsou jeho hlavní nástroj a ještě by se obtížně vedlo zpěv "odpředu" a přitom sedělo za varhanami na kůru, používají obvykle elektrické varhany umístěné v první boční kapli. Protože jsme se poprvé potkali v klášteře ve Slaném, kde jsem doprovázela na varhany náš pražský sbor při slavných slibech jednoho z karmelitánů, věděl Andrea, že jsem taky varhanice a že by se toho dalo využít, aby se mohl sám víc zaměřit na zpěv. Dohodli jsme se tak na první schůzce jednou půlhodinku přede mší, kdy jsme si prošli vybrané zpěvy, nastavili rejstříky, dostala jsem italský misálek, abych měla přehled a při mši jsem pak místo něj hrála.

No, poprvé, musím přiznat, jsem se necítila úplně jistě. Zvláště poté, co jsem zjistila, že se dosti obtížně orientuje v písních, kdy zaprvé neznáte melodii, zadruhé text a zatřetí je to ještě pro vás naprosto nesrozumitelné - v italštině :). Stane se tak lehce, že se člověk ztratí v rytmu, protože Italové mají dosti neobvyklé tempo, buď strašně pomalu, nebo až překvapivě rychle. Naštěstí Andrea stál vždy někdy poblíž a zamával mi tempo, abych jim úplně neutekla :). Lidé zpívají z knížečky podobné našim kancionálům, které ale obsahově působí mnohem moderněji, někdy tak trošku "sladce" romanticky, ale nedá se popřít, že většina písní je pěkně zpracovaná, dokonce s rozepsanými dalšími hlasy pro zpěv v doprovodu, který sám nekopíruje pouze hlavní melodii, ale občas se jí odvážně pustí. Předpokládám, že naše farníky bych hodně zmátla, když bych jim do zpěvu staré známé písně začala najednou improvizovat na dané akordy s tím, že už přece melodii dostatečně umí, takže i udrží :). Podobně jako v Německu i zde se zpívají samostatné krátké písně k jednotlivým částem mše, neexistují u jich mnohaslokové pro celou mší. Neobvyklé mají ordinária - velmi pěkná a moderní, která opět skládají z různých částí, nezpívají jeden celek jako u nás "podle Břízy" a pod.
Od té doby jsem už tedy hrála v neděli 3x a naposledy přišel Andrea s nápadem, že je škoda, když už tu má varhaníka dalšího, nevyužít těch hlavních varhan nahoře. Takže jsme se domluvili na možnosti cvičit odpoledne a vyzkoušet hlasitost a vhodnost rejstříků ke zpěvu... a tuto neděli budou mít farnící u sv. Anny nejspíš překvapení. Zároveň teď mám vypůjčenou celou sbírku doprovodů na okopírování, abych se na ně mohla průběžně podívat (a nejen tu půlhodinku přede mší) a také abych měla nějaké nové pěkné skladbičky, až se zas vrátím domů - když už ne s lidem, ve sboru se vždycky uplatní :).

Možná vám ještě vrtá hlavou, jak se s Andreem a dalšími ve farnosti domlouvám. Jedna se skutečně o "svéráznou" formu dorozumívání, ale zvládáme to poměrně dobře :). Totiž Andrea se učí už nějakou dobu česky kvůli svým spolubratrům ve Slaném, kam často jezdívá, a v budoucnu by mohl nějakou dobu svého studia nebo služby trávit právě u nás v Česku, takže se mu znalosti jazyka určitě budou hodit. Je opravdu šikovný, zvláště v mluvené formě. Takže je rád, že si se mnou může své schopnsoti v praxi pravidelně cvičit a může být opravován a pod. Já se zase snažívám využít svých sporých základů italštiny, takže mluvíme střídavě, jak jsme zrovna schopní, a přitom si vždycky rozumíme a docela se i pobavíme. Kromě toho ještě umí výborně francouzsky, takže si pomůže, pokud to jinak nejde, s ní, ale to je zase obvykle nad moji francouzskou slovní zásobu :). Je to ale hodně zvláštní pocit, když člověk zažívá opačnou pozici a musí se snažit mluvit jednoduše a pomalu svou vlastní řečí, aby druhému pomohl. Ostatní spolubratři mluví většinou italsky a já se musím snažit pochopit nebo Andrea přeloží. Vyjímečně některý přijde se základy angličtiny. Ta se tu prostě nějak nenosí... a většina se učila hlavně francouzsky. Prý mají v klášteře tedy i starší dva spolubratry mluvící německy, ale ne se všemi se mi daří potkávat.

Na co se ještě kromě nedělního "pokusu" těším, je čtvrtek 15. října, kdy v rámci svátku sv. Terezie (významné karmelitánské světice) na závěr mše a po ní budu smět opět hrát - dřív to z práce, bohužel, nestihnu. Bude totiž následně probíhat "oslava", kdy se bude hodit hudební doprovod, a vše zakončí v devět večer koncert hostujícího varhaníka - "Španělské baroko". Ale o tom vám pak ještě určitě napíšu...

O životě v Janově

Tak už je to měsíc, co jsem se začala zabydlovat na jihu, a vy ještě nevíte pořádně, jak zde žiji - ve smyslu toho ostatního "obyčejného" vedle zaměstnání a výletů... Hned na začátku bych ráda napsala, že mě zde spousta věcí v obyčejném životě překvapila. Ve srovnání se stylem života tady to bylo v Německu jako doma :). Opravdu, ať už cenová kategorie (snad jen kromě služeb, které jsou tam dražší než v ČR), jídlo, způsob komunikace, práce, zábavy, časový rozvrh dne... vše odpovídalo tomu, na co jsem byla vždy zvyklá. Samozřejmě, že jsem věděla o Italech, co se o nich povídá, popř. co jsem sama mohla poznat třeba na erasmácích ve Frankfurtu, že žijí "ležérněji", posunutě déle do noci, jedí samé těstoviny a pizzu... ale nějak nečekala, jaké to pak bude, když se budu muset do stejného způsobu života zařadit.

Je pravda, že zrovna Janov není čistě italský, co se týče obyvatelstva, protože je cílem mnoha imigrantů a uprchlíku zvláště ze zemí Jižní Ameriky, Blízkého Východu a Afriky. Většina těch, které potkávám, však působí docela přizpůsobivě. K postřehům, které jsem zde docela rychle zaznamenala, byla průměrná výška obyvatelstva (které právě moc nepomůžou ani oni Jihoameričané :)) - pravidelně se mi stává, že jedu autobusem a vidím přes hlavy všech svých spolucestujících, docela jiný typ oblékání. Čekala jsem asi víc "slušné ležérnosti", ale často mi přijde, že potkávám zvláště ženy vypadající tak, že právě odešly z obýváku od televize. I zde se objevují obecně fungující evropské módní trendy, ale do toho mají Italky rády hodně "obyčejných" materiálů jako všechno z bavlny, nevadí jim, že jim přes oblečení nebo vedle oblečení jde vidět dost ze spodního prádla (na rozdíl od Češek spíše horního dílu :)), a to i tu střihů, které by předpokládaly, když už je daná slečna má na sobě, spíše odkrytá záda a ne zapínání podprsenky.

V práci si vystačím se svou angličtinou, ale v běžném kontaktu s Italy to nestačí. Lidé zde obvykle (podobně jako starší česká generace) neumí žádný světový jazyk, někteří francouzsky. Proto kamkoliv jdu něco nakupovat nebo vyřizovat, musím si připravovat, co asi řeknu, co odpoví, jak zareaguji :). Se svými 4 lekcemi italštiny před odjezdem sem se příliš konverzovat nedalo, ale docela mě překvapilo, že zvládám rozumět. Jen se cítím pořád strašně omezeně, když dojde na moji reakci. Hlavou se honí spousta slov, bohužel všechna v jiných jazycích... Po měsíci už jsem schopná základních frází... a v porozumění to je ještě lepší. Jen mi pořád chybí gramatika, abych slova, kterých už znám plno, nějak pospojovala do smysluplných vět, nejlépe i v jiném než přítomném čase :). V plánech bylo, každý den si udělat soukromou lekci, naučit pár slovíček a pod. Dopadlo to tak, že po návratu z práce večer stihnu akorát uvařit obědovečeři, sníst ji, sprchu, ozvat se někomu z blízkých a přátel, sepisovat tyto zprávičky, přebrat a popsat fotky, naplánovat, kam se podívám o víkendu, najít si trochu času na přemýšlení... a je už tolik hodin, že by se hodilo jít spát. Takže mé postupy v italštině jsou odkázány čistě na nutnou přípravu konkrétních situací nebo na cesty pěšky z práce, kdy si s kapesní příručkou italštiny v ruce opakuji užitečná slovíčka :).
Vtipné je, že nějakým zvláštním způsobem přitahuji lidi, aby mě oslovovali, kdekoliv jen tak čekám :). Ať už aby se zeptali na cestu, nebo jen tak ve vlaku, kam jedu, kolik je hodin a další... Když odpovím mou asi nejčastější větou, kterou už umím s docela dobrý přízvukem: "Soltanto comincio a studiare l'italiano, io non parlo, ma capisco un poco." (jak jste asi usoudili - Jen se začínám učit italsky, nemluvím, ale trochu rozumím. :)), obvykle navážou hovor, jako bych právě oznámila, že to už docela zvládám... Opravdu většinou vím, na co se mě pak ptají (věci typu, odkud jsem, jak se mi tu líbí, jak jinak mluvím, co studuji, kam jedu...), ale odpovídat, no, to už dá zabrat. Pokaždé si v tu chvíli říkám, že od toho dne večer se do toho studia už pořádně pustím, ať nezažívám pořád takové trapné situace, kdy se neumím vymáčknout. Bohužel... pak to nějak nedotáhnu a druhý den se cítím podobně.

Bydlení
Zmiňovala jsem již v úvodním článečku, jak jsem lehce sháněla ubytování. Petra, jak se jmenuje Češka žijící přibližně 10 let v Itálii, má v podnájmu byt v modernějším typu domu (ve srovnání s těmi okolo :)) v Janově ve čtvrti Castelletto, rozkládající se severo-západně na svazích nad historickým centrem. Pokud by se vám chtělo pohledat na google earth, je to na ulici Via LorenzoStallo 4. Byt je poměrně velký, zvláště když jej obývá dlouhodobě jen ona sama s dvanáctiletou dcerou Amálkou a sibiřským kocourem Pepem (takový roztomilý polštářek na nožičkách, velmi přítulný a naučený škrabat nebo hladit nohu, když chce podrbat nebo najíst :)). Proto a také z důvod podpoření půlrodinného rozpočtu se rozhodla jeden pokoj ze 4 pronajímat nejlépe spolehlivé studentce. Shodou okolností tehdy před několika měsíci narazila na internetu na inzerát mé předchůdkyně a obě strany potěšilo, že narazily na stejně mluvící druhou stranu. Zároveň pak vyhovovalo, že navážu já a nebude nutné hledat hned další úplně "cizí" přes internet.

Bylo dohodnuto, že se první necelé dva týdny spokojím s náhradním pokojem, tím od Amálky, protože měla Draha smlouvu do konce prvního týdne v září a chvíli tu ještě chtěla pobýt. Poté už jsem se nastěhovala do svého vlastního, asi 10 m2 velkého s oknem na balkón. Celý byt včetně mého pokoje je moc pěkně zařízený a udržovaný (jak říká Petra, aby bylo vidět, že tu bydlí samé pořádné holky :)), kromě svého pokoje smím používat i další společné prostory se vším vybavením - kuchyň, obývací pokoj s velkým balkónem, obě koupelny (jedna je "víc moje" :)) a prostornou chodbu s šatnou. To vše znamenalo obrovskou výhodu ve srovnání s jinými obvyklými studentskými byty zde v Itálii, kde bych sice nábytek měla, ale už pak musela sama přivážet nebo dokupovat třeba nádobí, povlečení, úklidové potřeby a pod. Jak přesně to u mě vypadá, jaký mám výhled z okna a s kdo ke mně chodí rád na návštěvy se nechat podrbat :), bude lepší místo popisu raději ukázat názorněji na fotkách, takže zde se můžete podívat. Další pozitivem je, že si tu člověk připadá víc "jako doma", ne jako na koleji nebo ve studentském bytě. Samozřejmě, že dodržuje různá pravidla společného soužití jako úklidy a nerušení se a pod. a že má každý "svůj život", ale přijdete z práce a zeptají se vás česky, jak se dařilo, zda nechcete ochutnat nějakou italskou specialitu, co ji udělali k večeři, je vám doporučeno to a to ještě navštívit na příštím výletě nebo kde nejlépe nakoupit... Ještě musím doplnit, že asi polovinu délky mého pobytu zde tráví i Petřina maminka, takže jsme ve skutečnosti 4 Češky několika věkových kategorií v jednom janovském bytě :).

Nákupy
Jedním z nepříjemných překvapení bylo zjištění, že zdejší cenové poměry jsou dosti výrazně posunuty. V Německu se dalo jednoduše přepočítávat z eur na koruny a člověk získal stejnou cenu, někdy i nižší, než byl zvyklý doma. Zde se mé životní náklady skoro zdvojnásobily. Existuje tu také několik supermarketových sítí - levnější např. Lidl a Coop, dražší DiperDi (den za dnem, neboli italská verze Carefouru), ale ani jejich vlastní výrobky, ty obvykle nejlevnější, jsou dražší jak nejdražší u nás. Doufala jsem, že alespoň zdejší typické potraviny jako olivy, zelenina, ryby budou levnější. Jediným výhodnějším produktem je snad olivový olej (jiné se ani nepoužívají :)) a těstoviny, kterých je tedy pořádný výběr :). Když už je zmiňuji, snažila jsem se vyzkoumat, jaký je v nich vlastně rozdíl, zda jsou z jiného těsta a pod. Petra totiž několikrát poznamenala, že k tomu a tomu jsou lepší špagety, k jinému vruty, pak tlustější nudle, pak zas drobné potrubí... Samozřejmě, že existují i roztřídění na normální a "zdravější těsta" vícezrnná tmavější a pod., ale ve skutečnosti je jediným hlavním rozlišením tvar ze stejného těsta, protože je podstatné, jak se na něj pak bude "chytat" která omáčka, jak má vyniknout chuť samotných těstovin (to je pak potřeba víc hmoty), jak má působit jídlo "spojeně" nebo rozkouskovaně a další "formální" a estetické důvody.
Také mi dalo docela práci zorientovat se v systému zdejších prodejen. Nejen že u spousty potravin nevím, jak se jmenují italsky, takže je hledám jen podle povědomého obalu, ale ještě se vyskytují v jiných kombinacích v regálech. Když tak potřebuji něco neobvyklejšího, píšu si italské seznamy, ale i to třeba u prášku do pečiva nefungovalo :), ten se zde jmenuje stejně jako kvasnice (lievito), obojí se dá získat v prášku, je třeba vědět, zda na slané nebo sladké pečivo... a někdy seženete rovnou mouku s přísadou prášku do pečiva... Jedna z věcí, které postrádám, je náš chleba. Ne, že by zdejší bílé pečivo všeho druhu nebylo dobré, ale opět cenově dosti nevýhodné a hlavně vůbec nevydrží. Když jsem odkázána jen na nákupy někdy kolem pracovní doby, kdy je i ve všech prodejnách přecpáno lidmi, nechce se mi každý druhý den chodit nakupovat, protože je chleba už neukrojitelný akorát na strouhanku :).

Když jsme už u jídla, napadlo mě, že bych mohla někdy v budoucnu napsat i nějaký typický recept :), ale uvidíme... jsou podstatnější věci, které mám na srdci již delší dobu, jen je ještě nesepsala, takže další věc "do fronty". Osobně nemám čas a ani chuť jen pro sebe samotnou tolik experimentovat, ale díky Petře občas něco objevím a ochutnám. Hlavním rozdílem ve stravování zde bude asi to, že se jídá něco lehčího teplého dvakrát denně (díky poledním přestávkám). Vynechávají se polévky, místo nich se spíš setkáte se dvěma chody - lehčí těstoviny s omáčkou a pak třeba maso se salátem. Těstoviny se zde jedí opravdu velmi často a je pravda, že v tom teple, které zde přes léto je, na nic složitého ani nemáte chuť.

Volný čas
O klasickém pracovním dnu jsem toho napsala už spoustu, včetně obvyklého trávení volna po večerech. Ještě jednou pravidelnou činností je téměř každodenní procházka z práce pěšky asi 25 min. s pěknými výhledy na město pod a nad sebou. Víkendy se pak snažívám využívat víc "akčnějí", resp. jsou to jediné dny, kdy je čas na cokoliv delšího a zároveň stihnu otvírací doby všech muzeí a pod. (jindy jsem právě ve stejnou dobu v práci) Pokud jste se již podívali na ostatní vystavená alba mých fotografií, všimli jste si právě výsledků některých z těchto poznávacích výprav. K důležitějším z nich se chystám ještě vyjádřit, o některých alespoň ve zkratce teď.... :)

Už jsem zmiňovala, že sám Janov není v létě moc příjemným místem, nejbližší pobřeží vhodné k trávení volného času. Nejbližší pláže ke koupání a slunění nebo procházení jsou až v okrajových čtvrtích velmi "podlouhlého" města (spíše na východě). Dvě taková místa jsme v rámci prvních dvou zářijových víkendových odpolední se spolupracovnicí Mercedes navštívily. Fotky mám pouze z Nervi (zde), kde od centra městečka kolem nádraží a dál podél pobřeží vede moc příjemná promenáda, takže si na své přijdou i nejen koupání chtiví, popř. je tam příjemně i během jiných částí roku. Druhým bylo Sori s nádhernými skalními plážemi. Osobně mám vodu a prostředí s ní ráda možná víc na "koukání", než přímo nutně na koupání, natož na hodiny slunění. Tyto pláže tak splňovaly všechny podmínky dohromady :). Slíbila jsem si, že si budu muset počkat někdy na pozdnější podzim a znovu se vypravím třeba do Nervi podívat se, jak působí bez té hromady lidí, bez horka... prostě jen romantické pobřeží, tak akorát na sednutí si na jednu ze skal a pozorování moře a přemýšlení...

O práci... aneb proč zde hlavně jsem

Protože jsem, bohužel, ve skluzu, rozhodla jsem se, jak jste si již jistě všimli, nepsat čistě chronologicky za sebou, ale dosavadní dění a postřehy shrnout vždy do jednotlivých tématických celků (podobně jako alba fotek odtud :)). Dalším okruhem, do kterého se pouštím aktuálně, bude vše, co se týká mé práce tady.


Ateliér Pinna-Viardo je taková spíš rodinno-přátelská záležitost. Jak se mi podařilo postupně zjistit, kromě toho, že pan Enrico Pinna a paní Mariri Viardo jsou manželé, jsou další spolupracovníci jako arch. Carla nebo manažerka Paola přátelé už od studií, kde se potkávali jako spolužáci a s panem Pinno nějakou dobu i jako učitelem. Kromě nich dále každé odpoledne dochází arch. Alessandro, který jediný neumí ani trošku anglicky, takže spolu komunikujeme jen posunkově :). S dalšími jsem se ještě nesetkala, ale vím, že mají několik externích spolupracovníků architektů a inženýrů, které si přizvou na jednotlivé projekty. No, a potom samozřejmě téměř trvalou součást tvoří alespoň jeden stážista ze všech koutů Evropy. Aktuálně jsme do konce září dvě - já a Mercedes ze Španělska (studuje v Granadě a pochází odkudsi z jihu), pak to ještě není úplně jisté, ale od půlky října by mi zase měl přibýt do společnossti další Španěl - grafik/designér, takže ne čistě architekt, což bude znamenat, že to projekční záležitosti budu mít na starosti nejspíš já a on graficko-vizualizční (tak doufám, že se od něj alespoň něco nového naučím :)). Prý se počítalo od listopadu z nějakou další Češkou, ale nejspíš se smlouva posune na později, ale uvidí se.

Kromě zmiňovaného Alessandra ovládají všichni na různé úrovni angličtinu, někteří i další řeči jako pan vedoucí němčinu, paní vedoucí francouzštinu, Paola i španělštinu (její manžel dlouhá léta pracoval na ambasádách, díky čemuž procestovala svět a naučila se spoustu řečí :)). Přesto se občas stává, že se zapomenou a spustí na mě italsky. Carla pak docela často, protože i přes velkou snahu někdy neví, jak něco anglicky vyjádřit, takže to zkusí právě v italštině. Já se italsky nikdy neučila - nepočítám-li asi 4 kapitolky z učebnice pro samouky před odjezdem :). Ale dost mě překvapilo, že tím, jak člověk už má v sobě těch několik jiných řečí, je schopen docela lehce odvozovat, minimálně co se týče porozumění. Nejčastěji se tak snažím srovnávat se svými základy francouzštiny a latiny. Pokud zrovna sedíme nad výkresy, dá se spousta věcí odhadnout, protože už samo technické vyjádření je docela jasné :), takže se někdy až sama divím, kolik rozumím. Abych ukázala, že se snažím trošku přizpůsobit, používám alespoň italské pozdravy a hlášky jako "a co mám udělat teď?" :).

Ateliér se zabývá hlavně rekonstrukcemi od soukromých bytů přes velké projekty muzeí. Většinou je rozpracováno několik věcí, kterými se různě zabývají jednotlivý stálí kolegové a přibírají si na pomoc nás stážisty. Jedná se potom o drobnosti a dodělávky nebo třeba o samostatné vyřešení nějaké části projektu s konzultacemi. Naše zaměstnání se liší i tím, že Mercedes jako Španělka vcelku dobře rozumí italsky, takže může občas dělat věci, při kterých je nutná znalost jazyka (jako hledání vhodných materiálů na netu...). Zatím jsem nejvíc času strávila u rýsování v AutoCADu, ale zvláště v posledním týdnu si hrála i s lepením modelu nebo úpravou fotokoláží a jiných prezentací ve photoshopu. Většinou plním úkoly pana vedoucího, který má přístup "zadat a čekat výsledek" :), narozdíl od jiných kolegů, kteří v průběhu zjišťují, jak na tom jsme, popř. jsou častěji v ateliéru, abychom se mohly chodit ptát v případě nejistot a pod. Znamená to na jednu stranu, že toho víc zbývá na mně samotné (případně s drobnými radami těch ostatních), na druhou ale často nevím, jak detailní vyřešení se ode mě očekává, kdy přesně, nedozvím se v průběhu, zda jsem na správné cestě... prostě vše se dovím až ve chvíli, kdy se přijde pan vedoucí zeptat, zda už mám co ukázat nebo ještě líp zda s hotovou prací může počítat jako s podklady na schůzku další den ráno :). Nevýhodou přitom je, že on sám má roli spíše tvůrčí a kontaktní s klienty, takže třeba vůbec nerýsuje v CADu nebo nedělá spoustu jiné naší typické činnosti, tudíž občas neodhadne, jak dlouho na co budeme potřebovat. To vede některé dny k "natahování práce", jen aby se neřeklo, že nic neděláme, když už sedíme v ateliéru (a přitom si třeba vyřizujeme emaily nebo pro vás popisuji fotky :)), nebo naopak k situacím, že už předem mi nepřijde úplně reálné to včas stihnout, takže se pak člověk musí intenzivně snažit a někdy zůstat i chvilku přesčas.


Abych byla konkrétnější, na jednotlivé projekty a realizace našeho ateliéru z dřívějška se můžete podívat na stránkách zde. V současnosti pracujeme pod panem vedoucím na projektech v areálu zdejšího přístavu "Stazionne marittima Ponte Andrea Doria" (pro tohoto klienta) - rekonstrukce památkově chráněné modernistické stavby (kterou prý obdivoval i sám Le Corbusier a specielně kvůli ní se do Janova lodí podíval :)) a na rekonstrukcích několika "lepších" soukromých bytů a domů ve městě a okolí, na které se zaměřuje spíše paní vedoucí. Úplně první věc, kterou jsem měla za úkol, bylo něco jako cvičení do typologie veřejných staveb u nás na fakultě - vyřešení umístění daného množství záchodů za daných podmínek do existující haly a její další funkční rozdělení :). Ani bych nečekala, kolik s tím může nastat problémů, když je člověk omezen tím stávajícím, nápady klienta a nutným počtem... prostě ani 9 naprosto jiných variant pořád nevyhovovalo :). Aktuálně to však již vypadá vyřešeně a postoupí se k definitivním výkresům. Zatím jsem se věnovala dalším z projektů kolem přístavu, z čehož mě asi nejvíc bavilo vyrábět ten model. (Včetně nákupu materiálu, který proběhl docela vtipně, když jsem zjistila, že se jinak než italsky nedomluvím. Ale byli na mě hodní a ochotní. :)).

Základní informací, kterou jsem doposud neuvedla, ale která můj život zde ovlivňuje snad nejvíce, je pracovní doba. I Itálie se v mnoha profesích, zvláště tady na severu, přizpůsobují evropskému standardu osmi pracovních hodin vkuse, max. z půlhodinovou přestávkou na oběd. Tradicí je ale dělení dne na dvě části s dostatečným prostorem na oběd a siestu. Což se ještě stále udržuje např. ve světě bank a úřadů, soukromých obchůdků... a nebo také architektů. Znamená to, že ve městě po poledni přibližně do tří je zbytečné něco zařizovat, protože nemáte jistotu, že se vám podaří najít vše potřebné otevřené, a hodí se odpočinout, najíst a projít se :).
Můj pracovní den vypadá tak, že na 9:00 nastoupím (mám své vlastní klíče od domu i bytu, kde sídlí náš ateliér... a hodí se to, protože už několikrát jsem tam byla první :)), do 13:00 pracuji, pak buď odjíždím zpátky domů na rychlý oběd (co jiného než těstoviny... :)), popř. malý nákup a oběd, nebo zůstávám v práci a využívám volna na vyřízení si korespondence a pod. Potom zase v 14:30 začneme (obvykle člověku trošku trvá, než se vzpamatuje po jídle a v horku :)) a končíme v 18:30. Než se pak člověk dostane domů - chodívám pěšky asi 25 min. kvůli troše zdravého pohybu na vzduchu a stavuji se někdy v kostele aspoň na nešpory, když mši nestíhám - je po sedmé, tedy čas na večeři a další večerní záležitosti. Z toho nejspíš už chápete, proč nic nestíhám :). Můj pracovní týden je skutečně skoro jen pracovní, a pokud se chci věnovat něčemu svému, musím zůstat déle vzhůru, což se podepisuje na únavě a tak dále... :). Naštěstí ve srovnání s mým studijním pražským režimem zde neprožívám tolik různých napětí a strachů a povinností a snah vše zkoordinovat... prostě jediné, co skutečně cítím, je jen ta únava z nespaní, která se dá zvládnout, zvláště když se vyskytují občas ty "odpočinkovější" dny v práci.

Ještě k "organizačním" záležitostem... jako stážistka zde mám povinnost dodržovat pracovní dobu dle smlouvy, kterou jsme mezi ateliérem, školou a mnou sepsali, a plnit vyjmenované požadavky, mezi kterými bylo vlastně všechno, co by měl architekt/projektant zvládat. Nemám za úkol předem daný projekt nebo nějakou "závěrečnou práci" jako důkaz, že jsem praxi splnila. Stačí, že zde budu dostatečně užitečnou a že bude italská strana spokojená. Na závěr mi pak vystaví certifikát a potvrdí do Prahy, že jsem vše splnila, jak měla. Díky čemuž by se mi na diplomě (pokud úspěšně své studium dokončím) měla objevit i poznámka, že jsem v rámci studia strávila 3 měsíce na stáži v zahraničí, a hlavně nebudu muset vracet žádnou část svého stipendia zpátky. Zároveň musím jednou měsíčně sepisovat zprávu pro pražskou erasmáckou kancelář, že je vše v pořádku a jaké zkušenosti jsem získala, aby se pak vše vyhodnotilo a třeba se i nadále spolupracovalo se zdejším ateliérem a někdo další po mně nastoupil.

Kvůli tomuto článečku jsem si schválně vzala do práce jednou foťák, abych měla pár dokumentačních fotografií, jak to u nás vypadá. Zároveň jsme hned v druhém týdnu po mém nástupu byly všechny stážistky pozvány na rozlučkovou (typickou italskou) večeři s Drahou (mou českou předchůdkyní). Z této akce jsem získala společnou fotografii našeho týmu, takže tady se můžete zase podívat na obrázek s lepším rozlišením :).

O dopravě...

Původně jsem zamýšlela napsat o této záležiosti jen odstaveček v povídání o Janově... ale nějak se postupně objevovalo víc a víc myšlenek a já došla k závěru, že bude lepší své zprávičky více jasně strukturovat a hlavně ne pořád natahovat, abyste z obav, jak dlouho nad nimi strávíte, nakonec raděj nezačali ani číst... :) (Snad vás trochu potěší, že já je sepisuji rozhodně déle :).)

Tedy už k tématu...
Díky složitému terénním členění zde funguje velmi zajímavá síť veřejné dopravy zahrnující autobusy klasické, autobusy zkrácené (aby se jim podařilo vyšplhávat do uzoučkých uliček horních čtvrtí, kde se obdivuji řidičským schopnostem i obyčejných osobních automobilů, natož pak jim...), příměstské vlaky (do okrajových čtvrtí, max. asi 20 km z jednoho z hlavních dvou nádraží), lanovky ("funicolare" - které vedou v hustější zástavbě i skrz suterény domů) a výtahy ("ascensore" - asi nejzajímavější forma dopravy, kdy vejdete do obyčejně vypadajícího domu, nastoupíte do většího výtahu, sjedete dolů, projdete několik desítek metrů dlouhým tunelem, popř. sama kabina přejde na vodorovný režim a doveze vás k východu a jste na jednom z náměstí o spoustu úrovní pod vámi...).

Co mi osobně přijde trošku nedořešené, je značení zastávek, systém intervalů a celkově zmatenost pro kohokoliv cizího, kdo by rád použil hlavně autobusy. Neexistuje zde totiž jako u nás pevně daný jízdní řád jednolivých linek, jen na každé zastávce objevíte seznam prvních a posledních několika autobusů a mezitím pouze interval (ve všední dny prý 7-11 min., ale jezdí si to, jak chce :)), takže nikdy nevíte, zda vám právě něco ujelo, nebo má přijet. Také nejsou vypsány všechny zastávky na lince, takže pokud nevíte, že ta a ta se nacházi někde mezi jinými dvěma značenými, nevíte ani, zda skutečně dojedete, kam potřebujete. Také nikde na internetě neobjevíte vyhledávací systém spojení, pouze jakousi základní verzi, ve které zadáte zastávku a najde vám to linky, které přes ni jedou. Jak nakombinovat další spoje, už se nedovíte, natož pak jak dlouho vám to bude trvat, než se k cíli dostanete, kdy byste měli nejlépe vyrazit a pod. Když už jsme u té kritiky... :) dalším nepříjemným je pak zjištění, že musíte včas dávat signál k zastavení (na zastávce zvednutou paží, za jízdy tlačítkem). Pokud trasu nebo názvy jednotlivých zastávek neznáte, koukáte celou cestu nervózně z okna, zda náhodou tu vaši výstupní nepřejedete.

A ještě jedna drobná kritika ke spolucestujícím... :) Vzhledem k tomu, že jsou dveře rozděleny na přední a zadní nástupní, střední výstupní, snaží se lidé před výstupem dostat doprostřed autobusu. Zní to logicky a ohleduplně, aby jako nezdržovali provoz. Leč to má jeden háček. Určitě to znáte i od nás, když s vámi cestuje v autobuse nějaký starší člověk se shoršenou pohyblivostí, jak se snaží již 2 zastávky předem dostat ze svého sedadla ke dveřím, sotva se drží na nohou a vy se pak taky sotva máte kde chytit, když se snažíte udělat mu prostor. Tak si představte takovýchto lidí půlku autobusu :). Totiž ne, že by zde lidé vždy počkali, až se zastaví, aby popostoupili v době, kdy všichni stabilně stojí a nemusí se držet, tedy je dost prostoru na jakýkoliv pohyb. Cpou se v průběhu jízdy (plné samých zatáček) vám pod rukami, takže někdy jen silou vůle nějak udržíte rovnováhu... a to lidé všech věkových kategorií, jak kdyby se jim nemělo podařit vystoupit :).

Pro úplnost ještě uvádí orientačně ceny: 90 min. lístek vyjde na 1,20€, sada 10 lístků pak stojí 11,-€, ale musíte ji mít stále celou s sebou, měsíční lítačka 36,-€. Z čehož vyplývá, že mám samozřejmě pořízenou onu poslední, která vyjde velice výhodně a hlavně člověk nemusí myslet, že si má někde pořídit a cvaknout jízdenku. :)

Když už jsem se rozepsala o dopravě, nesmím zapomenout na zdejší klasiku - skútry :). Ty jsou totiž skutečně všude - ve všech možných rozměrových, stylových a výkonnostních variantách. A vůbec se nedivím, protože pohybovat se po městě autem, případně se snažit někde zaparkovat... to může být oříšek.

O Janově...

Stejně jako ze všech předchozích měst Ligurie jsem měla i z Janova pocit, že tu lidé neumí dostatečně ukazovat to pěkné, co v sobě skrývá. Je to věc, kterou nemám ráda i ve své vlastní zemi, že se lidé nenaučili všímat krás kolem sebe a dopomáhat jim ještě více vyniknout, že období komunizmu udělalo své a nějaká estetika se od té doby nenosí... Tady ale žádný takový režim nebyl, takže jediným důvodem bude nejspíš ta určitá pohodlnost s něčím něco dělat. - Proč života raději neužívat, když to jde i bez vlastního vkladu. Omluvou v létě může být pouze to strašné horko, kdy chybí motivace k námaze a zároveň které samo celkový obraz zhoršuje v rámci "vysušeného" dojmu.

Ačkoliv pobývám přímo u moře, neznamená to automaticky nádherné pláže. Janov je hlavně velkým přístavem s průmyslovými čtvrtěmi a letištěm podél vody, takže první "přirozeně působící" pobřeží objevíte až v předměstích jako na východě v Nervi. Celé město vyrostlo na poměrně úzkém pruhu roviny kolem přístavu, což znamenalo, že jakýkoliv další rozvoj musel pokračovat do kopců nad ním. Díky tomu získal Janov originální podobu hustě seskupené zástavby ve spoustě úrovní - jak říkám já, je to nejvíc trojrozměrné město, co znám :). (Samozřejmě, že každé město je trojrozměrné, tedy prostorové - domy prostě rostou i vzhůru, tady ale nejvíce využili každé možnosti, jak zastavět, propojit, zpevnit... že jsem se s takovou sítí ještě nesetkala.) Z tohoto důvodu se vám nikdy nepodaří plně představit a pochopit mapu Janova a skutečnost, dokud jej nenavštívíte. Osobně jsem si víckrát mohla vyzkoušet, jak může mást půdorysně jakoby křižovatka, ve skutečnosti jen slepá ulice o 5 pater níž, kterou tak dělí od vrchni komunikace zeď s velkým schodištěm pouze pro pěší :).

Nejzajímavějšími pro mě jsou cestičky s označením "salita" (jinak jsou tu všechny "via" nebo "strada"). Jedná se obvykle o velmi úzké uličky, některými auta nesmí nebo nemůžou projíždět, klikatí se a stoupají/klesají poměrně prudce, někdy se mění ve schodiště (klasické nebo koňské), někdy si připadáte, jakože jste právě vlezli někomu na dvorek... a ono se jedná o náměstíčko nebo křižovatku salit. Nejčastějším materiálem jsou úzké červené cihličky, ale i různý kámen nebo kombinace. Je pravda, že některými úseky bych se sama v noci bála, ale jinak jsou velmi praktickými zkratkami při pohybu po městě. A je moc zábavné, pokud máte čas, objevovat, kam vás která zavede...

Jak jsem zmiňovala na začátku zdejší "neupravenost", má Janov (nebo spíš já) to štěstí, že nabízí díky různým výškám spoustu možností pozorovat jej a okolí z ptačí perspektivy, v níž už takové detaily jako nepořádek zanikají :). Skutečně to, čeho si tu asi nejvíc užívám, jsou všudypřítomné nádherné výhledy, které se vám snažím alespoň omezeně na některých z mých fotek zprostředkovat. Město z výšky působí velmi světle - bílošedě, z blízka v uličkách už barevněji... a čím užší ulička, tím tmavší dojem. Což bylo samozřejmě účelem zdejšího urbanismu. - Jak jinak odrážet co nejvíce slunce, než světlými střechami...? Jak jinak získat stín, než co nejužší ulicí a nejvyšší zástavbou kolem? popř. u širších "výstavních" ulic povinností stavebníků vybudovat pořádná podloubí (jako si můžete všimnout např. u ulice XX Settembre).

Jak jistě víte z dějepisu, byl Janov v historii jedním z njevýznamnějších středozemních přístavů. Soustředili se v něm zvláště obchodníci, dosti bohatí na to, aby si byli schopní vystavět paláce jako šlechta. Zdejší zvláštností však bylo soustředění všeho toho výstavního spíše dovnitř. Ne, že by se rádi nepředvedli i zajímavou fasádou, ale domy byly hlavně orientovány do centrálního nádvoří s arkádami a to nejkrásnější vás čekalo až po vkročení do vstupní haly a dál... Po mírném zklamání z prvního dojmu ještě s rodinkou jsem hned dalšího dne spěchala na pořádné průzkumy dle doporučení Průvodce po severní Itálii :) a musím uznat, že bylo co objevovat. Nejvíce mě nadchla (jak si můžete všimnout i del fotek :)) Via Garibaldi, resp. Strada Nuova - ulice vybudovaná kolem roku 1550 jako dvě řady paláců jeden vedle druhého... (však je také díky tomu na seznamu UNESCO) Do všech nádvoří se dalo naštěstí nahlédnout, takže jsem si je důkladně prošla a rozhodla se v co nejbližší době se zase vrátit, abych se dostala i dál alespoň do dvou nejznámějších (Pallazzo Rosso a Bianco - červený a bílý :)), v nichž sídlí galerie se sbírkami hlavně resanční italské a vlámské malby.
Teď, když vám zpožděně píšu, jsem již po návštěvě obou budov a moc ráda, že jsem se tam vydala. Dnes (20.9. v neděli) jsem totiž odpoledne zase jednou zašla do centra a na informacích zjistila, že jako studentka mám nárok na roční lístek za 20,-€, díky kterému mám vstup do všech muzeí Janova a okolí zdarma + další slevy v některých z dalších kulturních záležitostí jako divadla a kina. Toho jsem samozřejmě využila, protože již při vypravení se do 4-5 muzeí (ze seznamu asi 22) budu mít lístek splacený a určitě jsem se chystala během podzimu za škaredějšího počasí tak učinit. Fotografie z interiéru, bohužel nemám, protože jsem nevěděla, zda se fotit může, neustále byla kontrolována hlídači (protože jsem bya uvnitř téměř sama :)) a taky nebyly zrovna nejvhodnější světelné podmínky na fotky bez stativu... Bude vám muset tedy stačit mé potvrzení, že by se mi taky líbilo takhle bydlet :). Překvapením pak byla možnost vystoupat v Palazzo Rosso až na vyhlídkovou plošinku nad špičkou střechy, odkud jsem měla úplně nový panoramatický pohled na celé centrum.


Ještě doplním drobnost ze života města. Minulý víkend (11.-12.9.) zde proběhla tzv. Notte bianca, neboli "Bílá noc". Jak sám název napovídá, jednalo se o různé kulturní akce dlouho do noci. Součástí byl i volný vstup do všech galerií a muzeí, takže jsme se s další stážistkou Mercedes (ze Španělska, kdybyste to podle jména nepoznali :)) podívaly poprvé do Palazzo bianca (do samého, co jsem navštívila ještě jednou v klidu, bez davu dalších lidí :) znovu dneska). Zároveň jsem měla možnost seznámit se s jejími spolubydlícími italskými studenty, přesněji řečeno se dověděla akorát u každého, jak se jmenuje, o mně se dověděli, že jsem dokonce z ČR a neumím itasky... a od té doby se občas někdo snažil mě anglicky oslovit, leč ne tak často, abych většinu večera pak netrávila sice s množstvím lidí, ale vlastně sama :). Potěšilo mě alespoň, že ne všichni mladí Italové působí tak, jak jsem se s nimi zatím setkala... že umí být docela "obyčejní" a přátelští. :) Prodírali jsme se davy lidí a já si přišli tak zvláštně, dokud jsem si neuvědomila, že to je nezvyklým "přehledem". Se svou více méně průměrnou středoevropskou ženskou výškou jsem totiž dosahovala výšky vyšších kluků a díky tomu viděla přes hlavy kolem sebe, což se mi nikdy dřív nedařilo :).
Celá akce mi připomínala trošku vinobraní, které ten samý víkend probíhalo u nás doma, jen chybělo ono stylizování do středověku. Proto možná vše působilo tak víc melancholicky, když si člověk vzpomněl, kde mohl teď být... na jakém koncertě, s kým... Hlavním bodem programu byl koncert v přístavě v přímém přenosu na MTV. No, že bych byla nějak unesená, se říct nedá :), ale sama jsem se potulovat po nočním Janově a v tom množství lidí nechtěla, takže jsem se přizpůsobila a šla se taky podívat. Závěr pak tvořil pořádný ohňostroj, ale narozdíl od nás kldině až v jednu v noci. To, že Italové žijí posunutě večer, pro mě novinkou nebylo, ale překvapovalo mě, kolik jsme potkávali rodičů s malými předškolními dětmi, u kterých bych předpokládala, že budou už dávno v postýlce...

(Fotografie k povídání najdete jako obvykle zde, resp. v ostatních albech s "Janov" v názvu :).)