Jak užívám v Itálii kultury 1 - koncerty

Když jsem se chystala o prázdninách do Janova, při balení jsem si říkala, že musím brát jen to nejpotřebnější, takže nic speciálně společenského na sebe raději ne - bude to jen ztěžovat zavazadla a nejspíš nic takového nevyužiji. Tak s tím jsem se mýlila :). Hned ve třetím týdnu ve čtvrtek si nás zavolal vedoucí do kanceláře, že dostal právě od nějakého známého pozvánku na skvělou akci. Přímo ten den večer v devět (tady se skoro vše důležité děje večer v devět :)) měl proběhnout v hlavním městském divadle Teatro Carlo Felice koncert jako hostující program v rámci Turínsko-Milánského zářiového hudebního festivalu. To skvělé bylo, že o něm vědělo poměrně málo lidí, že se mělo jednat o (pro mě sice ne, ale) pro Italy docela známé moderní autory, že se díky koncertu mohl člověk podívat do interiérů samotného zajímavého divadla - modernistického počinu, ale hlavně že to celé bylo zadarmo - stačilo si vyzvednout lístek, aby člověk věděl, kde si sednout. Takže 17.9. jsem večer po práci honem spěchala domů, abych se nachystala, složitě vymýšlela, co si slušného vzít na sebe do divadla, abych pak zjistila, že samy Italky to ani tak neřeší a společensky se tu do divadla klidně chodí "na boso" a na můj vkus dosti ležérně... ale je pravda, že u nás v Česku se lidé také kazí, takže nebudu "pomlouvat" pouze zdejší :). Před vchodem do divadla jsem se potkala s panem vedoucím (a nikým dalším z ateliéru), který mě představil spoustě svých známých a kterému jsem musela připomenout (poté, co jsem si ještě honem na internetu prozkoumávala, co že to bude za skladby a jak je to s těmi lístky), že jsou lístky sice zadarmo, ale musí se vyzvednout. Potom už jsme vešli dovnitř a vedoucí se nadšeně rozpovídal o řešení interiéru a jak si čeho mám všímat, jen pro důkladný popis nezbylo moc času, neboť se začalo stmívat a koncert měl začít. Jednalo se o 4 skladby současných autorů (Jonathan Harvey, Denys Bouliane a Andrea Liberovici) v provedení Nouvel Ensemble Moderne z Montréalu pod vedením paní dirigentky L. Vaillancourt. Protože jsem neměla žádnou představu, čekala jsem cokoliv, ale musím přiznat, že jsem se místy neubránila úsměvu, jak překvapující kombinace zvuků pak přišly. Hudebníci totiž své nástroje kromě obvyklé hry používali i v naprosto nezvyklých způsobech jako třeba foukání na fagot se strojkem v puse bez stlačení mezi rty a zuby, čímž nástroj vydával pouze jakési sičení, nebo bubnování na různé části kontrabasu... :) Nejúžasnější pak ale bylo, že člověk nemohl říct, že by něco "neladilo", přestože některé souzvuky skutečně klasicky nepůsobily. Prostě celkový dojem byl příjemně překvapující. (Na youtube jsem našla pouze tuto nahrávku od J. Harveye a její další větu - sice jiné skladby, ale poměrně vystihuje styl... :)) Poslední nejdelší skladba pak byla kombinací projekce obrazů a textů na plátno, hudby z nahrávky a hudby akustické - vše jako připomínku 90. výročí narození Prima Leviho (italského Žida, který přežil Auschwitz a sepsal vzpomínky a básně a jiné...). Samotná stavba divadla ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Vstupní části příliš nepřekvapí - typické honosné řešení modernějších divadel a koncertních síní. Zato při pohledu na pojetí hlediště člověk přemýšlí, zda se jedná o modernistiskou "srandu" nebo vážnou snahu o zapojení tradičních prvků italské architektury - vtáhnout venkovní fasády dovnitř... V každém případě je takto dobře zapamatovatelné :). (Svůj úsudek si můžete udělat při prohlédnutí fotografií.) Druhý koncert jsem objevila díky tomu, že jsem si s sebou po první návštěvě divadla odnesla program na letošní sezónu a zjistila tak, že obvyklé ceny představení jsou ještě vyšší než německé, které už samy odrazovaly :), dokonce i "slevněné" pro studenty. Jediné přijatelné jsou tzv. "představení pro mládež¨(kolem 15,-€ na osobu), jenže ta probíhají v odpoledních hodinách, kdy jsem v práci. Výjimku tvořil plakátek na ještě jeden hostující koncert stejného festivalu, tentokrát již ne úplně zdarma, ale přesto ještě za 5,-€ pro studenty poměrně přijatelný... s názvem Gagaku - Duch Japonska. Jak jste jistě správně odtušili, jednalo se o tradiční obřadní hudbu císařského Japonska v "originálním" provedení japonského Císařského orchestru Reigakusha. Opět něco, u čeho jsem neměla konkrétní představu, a těšila se na seznámení s novým pojetím hudby. Byla jsem také znovu příjemně překvapena, i když přiznávám, že bych nejspíš nemohla poslouchat něco podobného pravidelně a dlouhodobě :), a moc ráda, že jsem se pro koncert rozhodla (a ještě byla sama italsky sehnat lístek :)). Vše působilo na nás Evropany naprosto nezvykle - od připraveného jeviště, příchodu hudebníků, oblečení, začátku hry s laděním, přes samotnou hudbu a nástroje, až po tanec, který ji někdy doprovázel. Drnkací a bouchací nástroje neudávaly rytmus, jen prostě občas "zazněly", začátky jednotlivých skladeb vypadaly vždy stejně - jednoduchá melodie na obdobu naší dřevěné příčné flétny a při zpěvu člověk pravidelně přemýšlel, zda se jednotlivé hlasy na sebe navazující správně "chytily", popř. zda ten, co právě skončil, se ztratil nebo úmyslně skončil :). Také "tanec" nebyl přímo tancem, ale jakousi formou meditace, uctívání, "cvičení"... pohybů, které se neustále opakovaly, ale měly v sobě zvláštní plynulost, eleganci a uklidňovaly. Předchozí informace nejspíš působí spíše negativně, ale nebyl to záměr. Prostě asi nejlepším označením zážitku je "neobvyklý" a "působivý". (Snažila jsem se trochu pohledat a našla pro vaši lepší představu několik amatérských nahrávek obdobných představení, takže zde a zde a zde nebo také zde se můžete podívat sami. Podotýkám, že jim chybí hodně z oné klidné meditativní atmosféry, zvuku, který se "nese" a pod.)

Novinky z práce

Využívám vhodného prostředí, kdy jsem zůstala zase jednou přes polední přestávku v ateliéru, abych napsala, co nového se právě zde v práci za dalších pár týdnů stalo.

Zadání, nad kterým trávím nejvíc času, poslední dva týdny vlastně čistě nad ním, je pořád to stejné - rekonstrukce čekací haly v areálu přístavu Ponte Doria, protože jsem zde nastoupila přesně ve chvíli, kdy se s tímto záměrem klient ozval, a postupně procházíme všemi fázemi od studií (v x variantách dispozic toalet :)), kontrolních zaměření, po definitivní projekt, ke kterému nyní nejspíš navážeme s prováděčkou. Jsem v roli typického projektanta, plnícího instrukce, který občas něco může vymyslet podle sebe, nebo se spíš očekává, že při tom, co rýsuje v AutoCADu požadované výkresy a detaily, stále ještě sám myslí a kontroluje, zda je vyřešeno vše a případně se ozve. Příliš "tvůrčího" v tom není, ale za to si poprvé v praxi můžu odzkoušet, co vyžadují dokumentace k těm různým fázím projektu, jak detailně se co zpracovává, jak "mít systém" ve výkresech a pod. Samozřejmě, že jsme se to ve škole všechno učili a k systému a pořádnosti se nás snažili vést, ale nikdy to nebylo až tak kompletní. (A nikdy dřív nedostal žádný klient výkresy s tabulkou, kde v kolonkách "disegnato da" a collaboratori", neboli "rýsováno" a "spolupracovníci" stojí moje jméno :).)

Člověka pak potěší, když je považován za spolehlivého a zodpovědného, že nezůstávají podstatné chyby a že si sama všímám potřebných věcí. Zároveň že ani neřeší, co bych měla a neměla umět a čemu rozumět, protože si už zvykli jen chodit s pokyny, které prostě plním. Jediné, co jsem vlastně doposud musela odmítnout, byly 3D vizualizace, protože jsem sice jednu dobu ve škole pokoušela naučit pracovat např. v 3Ds maxu, ale ne příliš úspěšně a odradila mě neúměra času stráveného nad tím a výsledků, když ručně své perspektivní obrázky zvládnu také, jsou originálnější, rychlejší a po oskenování a úpravách ve photoshopu prezentovatelné také digitálně. Naštěstí tady to nevadilo, když jsem následně místo vizualizací prováděla alespoň kolážové verze z fotek skutečného modelu a pod. pro další podprojekty v přístavu.

Asi nejobtížnějším a zároveň nejvíc zábavným a "obohacujícím" na celém hlavním projektu je to, že mi sice základní zadání a informace dal na začátku pan vedoucí, ale přímo spolupracuji s Alessandrem (popř. občas s Carlou), který neumí ani slovo jinak než italsky. No, možná bych mu křivdila, protože mají na některých počítačích anglické verze AutoCADu, takže aby se v nich orientoval, občas nějaké to slůvko už pochytit musel :). Naše hodně častá a intenzivní komunikace tak probíhá ve stylu jeho italského monologu, kterému já přes všechny možné logické odvozeniny a koukání do výkresů a pod. překvapivě rozumím, jeho neustálého opakování dotazu, zda rozumím, chápu, vím, co... a pod. a pak mého "si, si, bene" :). Na což se on občas podiví, zda vážně ("giusto?"), a odejde k sobě k PC, aby se za asi deset minut vrátil, zda "comme va?" (jak to jde?), a nakoukl, zda skutečně dělám, co po mně chtěl :). Já dělám, tak se jen podiví, jak to, že tak rozumím, a vrátí se k sobě. Já se mu nedivím, že je tak překvapený, protože si zkuste představit rozhovor s někým, kdo je schopen jen základních slov a frází - víc od něj alespoň neslyšíte, a vy byste pak na něj spustili složité instrukce o tom, jak co vyřešit stavebně a narýsovat :). Všeobecně nám to ale takto funguje. Přiznávám, že ještě společně s několik dny s přesčasy jsem ale z takovéto spolupráce docela unavená, když se člověk musí 2x tolik soustředit na všechno. Výhodou je, že se takto v praxi (protože jinak to ani sama nestíhám :)) učím italsky a i můj aktivní slovník se pomalu rozšiřuje ze "si" a "bene" na celé věty a dotazy.

Další novinkou je, že poté, co nás opustila na konci září Mercedes, nastoupil hned další stážista ze Španělska - Pedro. Takže tu nejsem jako studentka sama, i když s Mercedes jsme rozhodně víc během práce povídaly. Možná to jen teď bude trošku dýl trvat, než se seznámíme, a uvidí se, zda se domluvíme také na nějakém výletu, nebo budu vše podnikat už jen sama. Každopádně člověk to sympatický je. Umí dobře italsky, protože studoval rok na erasma v Římě. (Což vede občas k tomu, že všichni zapomínají, že já neumím italsky jako jediná, a i sám vedoucí na mě spustí pokyny italsky - buď se mu někdy nechce namáhat nebo zapomene.) Není architekt, ale stavební inženýr dostudovávající ještě nějaký magisterský obor blíž k architektuře.

Posledním postřehem bude ještě poznámka mimo práci samotnou, spíš ohledně života architektů. Jak jsem zmiňovala minule, ateliér funguje tak trochu jako "rodinně-přátelský" podnik. Jak se všichni znají, často si povídají i mimo obor, nebo se pochlubí, co mají kdy v plánu. Zároveň zde často minimálně vedoucí zůstávají i po pracovní době, aby něco dořešili. Z toho jsem pochopila, že sami vedoucí nemají žádné děti, to samé Carla, Alessandro, jedině Paola má dvě, takže jako jediná pracuje flexibilněji a bývá víc doma. Žijí tu všichni hlavně svým oborem, mají i přátele architekty. Rádi cestují - za poznáváním architektury. (Občas nám tu vedoucí promítají pro inspiraci fotky z cest :).) Prostě svým způsobem moc zajímavý a naplněný život... ale často přemýšlím, zda skutečně naplněný, zda mně by přesně takováto budoucnost vyhovovala. Tvorbu a svůj obor mám moc ráda, tady mě to také baví, ale nestačí mi to k celkové spokojenosti. Bez skutečné rodiny, pocitu domova, bez dalších mých aktivit mimo obor... a pod. Takže dalším obohacením již spíš osobního rázu je zjištění, že ještě budu muset dosti pozvažovat, jak si to pak v životě zařídím (dle dalších okolností, co už nejspíš neovlivním :)).

Sv. Anna

Existuje ještě jedna oblast mého života v Janově, kterou jsem naposledy záměrně vynechala. Je pro mě totiž hodně důležitá a sama o sobě dosti obsáhlá, že jsem si pro ni vyhradila samostatné povídání. Schválně, co vás napadlo při přečtení nadpisu? Sv. Anny už bylo v červenci, jako světice pro mě doposud nijak zvlášť vyjímečná nebyla... Kdo jste pozorně pročítal mé předchozí zprávičky, mohl se dovtípit, kam směřuji :). Sv. Anně je totiž zasvěcen kostel při klášteře bosých karmelitánů zde v Janově, kam mě hned při příjezdu do Itálie s rodinkou, kdy jsme přespávali v jiném jejich klášteře v Desertu, pozval bratr Andrea (je to správně napsané - překvapivě mají Italové mužskou formu tohoto jména končící na -a, stejně jako Mikuláš - Nikola). Nebyl prvním, kdo mi o ní pověděl, již o. Petr od Pražského Jezulátka mi tento kostel italských spolubratrů doporučil, když už mě budou postrádat v Praze.

Samozřejmě, že jsem neváhala a hned se snažila na google earth najít, kde se sv. Anna nachází, a dalo mi to poměrně zabrat, protože je v této záležitosti matoucí označení kostelů v mapě. Totiž v místě, kde podle mne logicky tento chrám měl být - na náměstí Sv. Anny, kousek od konečné zastávky lanovky "Funicolare Santa Anna" (prostě vše napovídalo, že někde poblíž přece je), se žádná značka pro kostel neobjevovala. Prostě se na karmelitány nějak zapomnělo a jen podle většího souboru staveb kláštera a nezaměnitelného tvaru kostela na fotografiích jsem uprostřed zástavby bytových domů poznala sv. Annu. Jak milým pak bylo zjištění, že se náměstíčko s ní nachází právě na trase do práce, tedy kousek od mého zdejšího bydliště.

Poté jsem si už jen počkala zase na cestu pěšky z práce a vydala se hledat. Opakovala bych se, kdybych zase popisovala, jak je orientace v Janově podle představy z mapy obtížná :). Totiž na ono náměstíčko se nedá dostat jinak než po schodišti nebo uzoučkou a prudkou "salitou" z hlavní ulice - té po vrstevnici s nádhernými výhledy, po které jinak vždy chodívám. Jediné, co upozorňuje na jeho přítomnost, je směrník na "Lékárnu u sv. Anny", patřící ke klášteru. Když se pak ocitnete o asi 2-3 patra výš, objevíte malé podélné náměstí vedoucí pořád do kopečka, lemované kaštany, na jehož horním pravém rohu je vchod do barokního kostela - do sv. Anny. Celý prostor působí spíš jako dvorek mezi blokovou zástavbou, což mu dodává moc příjemnou útulnou a klidnou atmosféru, a jak jsem si mohla za tu dobu, co tam chodívám, všimnout, je vyhledáván lidmi, toužícími po tichu nebo popovídání ve dvou. Nevýhodou je jen ta poloha, kdy pokaždé, když nestíhám (což se děje více méně vždy po práci :)), musím vyběhnout schody a kopeček a uřícená vejdu do kostela, kde prvních pár minut ještě vydýchávám...

Poprvé jsem přišla akorát na nešpory po večerní mši, ale Andrea nepotkala. Snažila jsem se tak svou lámanou italštinou vyzvědět od jiného jeho spolubratra Stefana, kdy jsou mše, a byla odkázána na jejich seznam za dveřmi (kterého jsem si předtím nevšimla). Stefano se ale o "neznámé dívce, která neuměla italsky a ptala se na mše," zmínil před ostatními spolubratry, takže se o mně dověděl Andrea, který pak na mě dalšího dne už čekal, ale také zbytek spolubratrů, které potěšilo, že jsem na doporučení českých bratrů, s kterými mají moc dobré vztahy, skutečně dorazila až k nim a pravidelně se ukazuji.

O historii kostela a kláštera toho zatím moc nevím, kromě toho, co je možné pozorovat na vlastní oči. Ale mám slíbenou prohlídku, kdykoliv se o ni přihlásím, takže se těším na některou z podzimnějších nedělí. Interiér chrámu je barokní, kdo jste ze Znojma, připomíná typově dominikánského sv. Kříže s hlavní lodí a bočními průchozími kaplemi, jen je méně zdobený prostorově, jako spíš "plošně" - celý důkladně vymalován. Dověděla jsem se, že původně byl ale celý bílý, až někdy ke konci 19. stol. byl ve stylu barokním přemalován, čímž ztratil něco ze své jasnosti, protože horními bočnimi okny zrovna hodně světla dovnitř nepronikne. Na druhou stranu o to více vyniká světlejší a prozářenější kněžiště s bílo-zlatou hlavní sochou sv. Anny, které ještě ve významné svátky zdobí tak, aby podpořili jeho "krajkovost" pomocí světloučkých květin a svící.

Co mě - profesně deformovanou :) - zaujalo ještě hodně, byly samozřejmě varhany. Ne příliš velké, ale takové akorát k měřítku kostela, na pohled barokní, ve skutečnosti z roku 1852, ale celé (nejen jako barokní skříň) byly postavené v barokním stylu. Jeden manuál obrácený zády k lodi, rozdělený ale na sopránovou a basovou polovinu (lomí se na jednočárkovaném f), pro které se některé rejstříky mohou použít samostatně, takže pokud se vám podaří udržet obě ruce každou na své polovině, posluchač může mít dojem, že hrajete na manuály dva. Pedál je pak pouze doplňkový pro basové tóny v akordech, protože má rozsah jedné oktávy (na množství kláves sice 1,5 oktávy, ale ta horní polovina je pouze okopírovaná pro pohodlnější hraní). Všechny rejstříky, až na některé výjimečně, byly inspirovány klasickými barokními nástroji (chybí mi akorát mixtura, ale jsou zde zase jiné podobné). Z novějších varhan mají v sobě "vylepšováky" jako paměť.
Nejspíš vám přijde nemožné vědět "od pohledu zespodu" tolik... a máte pravdu, protože jsem právě v neděli 4.10. mohla strávit odpoledne seznamováním se s nimi a hraním si. Během září jsem totiž stejně jako tehdy ve Frankfurtu docela rychle našla zase svou "adoptivní farnost". Kromě dvou nedělních mší, kdy jsem ještě nevěděla, kde sv. Anna je, a podruhé potřebovala dřívější, jsem všechny další oslavila zde. Bohužel kvůli pracovní době nemám šanci stihnout večerní (v 18:00) přes týden, takže se snažím alespoň docházet po nich na společné nešpory (a učím se tak italsky plynně číst, popř. zpaměti základní odpovědi a modlitby :)), protože mi chyběla společná modlitba. Ještě bych mohla na ranní (mají dokonce dvě - 7:30 a 8:30), ale na to jsem zatím byla většinou příliš pohodlná nebo nevyspaná a využila jich jen jednou. Kromě toho se zde ještě pravidelně ob týden konají v pátek večer v devět hodin společné adorace a průběžně jiné akce pro farníky.

Je pravda, že mě (nejen u karmelitánů, ale i v tom druhém kostele "Panny Marie, Matky milosti", který je o kousek blíž také na cestě do práce) docela nemile překvapilo velmi nízké zastoupení mladé generace. Nejdříve jsem myslela, že to je kvůli konci prázdnin, že se ze začátkem školního roku zase vrátí děti a mladí nejen do Janova do školy, ale i do kostela, popř. že jsem byla na zdejší poměry na moc brzké ranní mši. Změna ale nenastala ani nyní, kdy je již dávno výuka a kdy chodím v neděli na "hlavní" bohoslužbu až na jedenáctou, na což si s naší v osm nemůžu úplně zvyknout. Důvodem, proč jsem se přizpůsobila a nechodím raději někam blíž a dřív, je, že zde můžu pomáhat br. Andreovi. Má totiž na starosti hudbu, takže kromě toho, že moc pěkně zpívá (jako i několik jeho spolubratrů, s kterými občas při mších i normální písně s lidem zpívají vícehlasně), hrává na varhany. Protože ale nemá tolik zkušeností, varhany nejsou jeho hlavní nástroj a ještě by se obtížně vedlo zpěv "odpředu" a přitom sedělo za varhanami na kůru, používají obvykle elektrické varhany umístěné v první boční kapli. Protože jsme se poprvé potkali v klášteře ve Slaném, kde jsem doprovázela na varhany náš pražský sbor při slavných slibech jednoho z karmelitánů, věděl Andrea, že jsem taky varhanice a že by se toho dalo využít, aby se mohl sám víc zaměřit na zpěv. Dohodli jsme se tak na první schůzce jednou půlhodinku přede mší, kdy jsme si prošli vybrané zpěvy, nastavili rejstříky, dostala jsem italský misálek, abych měla přehled a při mši jsem pak místo něj hrála.

No, poprvé, musím přiznat, jsem se necítila úplně jistě. Zvláště poté, co jsem zjistila, že se dosti obtížně orientuje v písních, kdy zaprvé neznáte melodii, zadruhé text a zatřetí je to ještě pro vás naprosto nesrozumitelné - v italštině :). Stane se tak lehce, že se člověk ztratí v rytmu, protože Italové mají dosti neobvyklé tempo, buď strašně pomalu, nebo až překvapivě rychle. Naštěstí Andrea stál vždy někdy poblíž a zamával mi tempo, abych jim úplně neutekla :). Lidé zpívají z knížečky podobné našim kancionálům, které ale obsahově působí mnohem moderněji, někdy tak trošku "sladce" romanticky, ale nedá se popřít, že většina písní je pěkně zpracovaná, dokonce s rozepsanými dalšími hlasy pro zpěv v doprovodu, který sám nekopíruje pouze hlavní melodii, ale občas se jí odvážně pustí. Předpokládám, že naše farníky bych hodně zmátla, když bych jim do zpěvu staré známé písně začala najednou improvizovat na dané akordy s tím, že už přece melodii dostatečně umí, takže i udrží :). Podobně jako v Německu i zde se zpívají samostatné krátké písně k jednotlivým částem mše, neexistují u jich mnohaslokové pro celou mší. Neobvyklé mají ordinária - velmi pěkná a moderní, která opět skládají z různých částí, nezpívají jeden celek jako u nás "podle Břízy" a pod.
Od té doby jsem už tedy hrála v neděli 3x a naposledy přišel Andrea s nápadem, že je škoda, když už tu má varhaníka dalšího, nevyužít těch hlavních varhan nahoře. Takže jsme se domluvili na možnosti cvičit odpoledne a vyzkoušet hlasitost a vhodnost rejstříků ke zpěvu... a tuto neděli budou mít farnící u sv. Anny nejspíš překvapení. Zároveň teď mám vypůjčenou celou sbírku doprovodů na okopírování, abych se na ně mohla průběžně podívat (a nejen tu půlhodinku přede mší) a také abych měla nějaké nové pěkné skladbičky, až se zas vrátím domů - když už ne s lidem, ve sboru se vždycky uplatní :).

Možná vám ještě vrtá hlavou, jak se s Andreem a dalšími ve farnosti domlouvám. Jedna se skutečně o "svéráznou" formu dorozumívání, ale zvládáme to poměrně dobře :). Totiž Andrea se učí už nějakou dobu česky kvůli svým spolubratrům ve Slaném, kam často jezdívá, a v budoucnu by mohl nějakou dobu svého studia nebo služby trávit právě u nás v Česku, takže se mu znalosti jazyka určitě budou hodit. Je opravdu šikovný, zvláště v mluvené formě. Takže je rád, že si se mnou může své schopnsoti v praxi pravidelně cvičit a může být opravován a pod. Já se zase snažívám využít svých sporých základů italštiny, takže mluvíme střídavě, jak jsme zrovna schopní, a přitom si vždycky rozumíme a docela se i pobavíme. Kromě toho ještě umí výborně francouzsky, takže si pomůže, pokud to jinak nejde, s ní, ale to je zase obvykle nad moji francouzskou slovní zásobu :). Je to ale hodně zvláštní pocit, když člověk zažívá opačnou pozici a musí se snažit mluvit jednoduše a pomalu svou vlastní řečí, aby druhému pomohl. Ostatní spolubratři mluví většinou italsky a já se musím snažit pochopit nebo Andrea přeloží. Vyjímečně některý přijde se základy angličtiny. Ta se tu prostě nějak nenosí... a většina se učila hlavně francouzsky. Prý mají v klášteře tedy i starší dva spolubratry mluvící německy, ale ne se všemi se mi daří potkávat.

Na co se ještě kromě nedělního "pokusu" těším, je čtvrtek 15. října, kdy v rámci svátku sv. Terezie (významné karmelitánské světice) na závěr mše a po ní budu smět opět hrát - dřív to z práce, bohužel, nestihnu. Bude totiž následně probíhat "oslava", kdy se bude hodit hudební doprovod, a vše zakončí v devět večer koncert hostujícího varhaníka - "Španělské baroko". Ale o tom vám pak ještě určitě napíšu...

O životě v Janově

Tak už je to měsíc, co jsem se začala zabydlovat na jihu, a vy ještě nevíte pořádně, jak zde žiji - ve smyslu toho ostatního "obyčejného" vedle zaměstnání a výletů... Hned na začátku bych ráda napsala, že mě zde spousta věcí v obyčejném životě překvapila. Ve srovnání se stylem života tady to bylo v Německu jako doma :). Opravdu, ať už cenová kategorie (snad jen kromě služeb, které jsou tam dražší než v ČR), jídlo, způsob komunikace, práce, zábavy, časový rozvrh dne... vše odpovídalo tomu, na co jsem byla vždy zvyklá. Samozřejmě, že jsem věděla o Italech, co se o nich povídá, popř. co jsem sama mohla poznat třeba na erasmácích ve Frankfurtu, že žijí "ležérněji", posunutě déle do noci, jedí samé těstoviny a pizzu... ale nějak nečekala, jaké to pak bude, když se budu muset do stejného způsobu života zařadit.

Je pravda, že zrovna Janov není čistě italský, co se týče obyvatelstva, protože je cílem mnoha imigrantů a uprchlíku zvláště ze zemí Jižní Ameriky, Blízkého Východu a Afriky. Většina těch, které potkávám, však působí docela přizpůsobivě. K postřehům, které jsem zde docela rychle zaznamenala, byla průměrná výška obyvatelstva (které právě moc nepomůžou ani oni Jihoameričané :)) - pravidelně se mi stává, že jedu autobusem a vidím přes hlavy všech svých spolucestujících, docela jiný typ oblékání. Čekala jsem asi víc "slušné ležérnosti", ale často mi přijde, že potkávám zvláště ženy vypadající tak, že právě odešly z obýváku od televize. I zde se objevují obecně fungující evropské módní trendy, ale do toho mají Italky rády hodně "obyčejných" materiálů jako všechno z bavlny, nevadí jim, že jim přes oblečení nebo vedle oblečení jde vidět dost ze spodního prádla (na rozdíl od Češek spíše horního dílu :)), a to i tu střihů, které by předpokládaly, když už je daná slečna má na sobě, spíše odkrytá záda a ne zapínání podprsenky.

V práci si vystačím se svou angličtinou, ale v běžném kontaktu s Italy to nestačí. Lidé zde obvykle (podobně jako starší česká generace) neumí žádný světový jazyk, někteří francouzsky. Proto kamkoliv jdu něco nakupovat nebo vyřizovat, musím si připravovat, co asi řeknu, co odpoví, jak zareaguji :). Se svými 4 lekcemi italštiny před odjezdem sem se příliš konverzovat nedalo, ale docela mě překvapilo, že zvládám rozumět. Jen se cítím pořád strašně omezeně, když dojde na moji reakci. Hlavou se honí spousta slov, bohužel všechna v jiných jazycích... Po měsíci už jsem schopná základních frází... a v porozumění to je ještě lepší. Jen mi pořád chybí gramatika, abych slova, kterých už znám plno, nějak pospojovala do smysluplných vět, nejlépe i v jiném než přítomném čase :). V plánech bylo, každý den si udělat soukromou lekci, naučit pár slovíček a pod. Dopadlo to tak, že po návratu z práce večer stihnu akorát uvařit obědovečeři, sníst ji, sprchu, ozvat se někomu z blízkých a přátel, sepisovat tyto zprávičky, přebrat a popsat fotky, naplánovat, kam se podívám o víkendu, najít si trochu času na přemýšlení... a je už tolik hodin, že by se hodilo jít spát. Takže mé postupy v italštině jsou odkázány čistě na nutnou přípravu konkrétních situací nebo na cesty pěšky z práce, kdy si s kapesní příručkou italštiny v ruce opakuji užitečná slovíčka :).
Vtipné je, že nějakým zvláštním způsobem přitahuji lidi, aby mě oslovovali, kdekoliv jen tak čekám :). Ať už aby se zeptali na cestu, nebo jen tak ve vlaku, kam jedu, kolik je hodin a další... Když odpovím mou asi nejčastější větou, kterou už umím s docela dobrý přízvukem: "Soltanto comincio a studiare l'italiano, io non parlo, ma capisco un poco." (jak jste asi usoudili - Jen se začínám učit italsky, nemluvím, ale trochu rozumím. :)), obvykle navážou hovor, jako bych právě oznámila, že to už docela zvládám... Opravdu většinou vím, na co se mě pak ptají (věci typu, odkud jsem, jak se mi tu líbí, jak jinak mluvím, co studuji, kam jedu...), ale odpovídat, no, to už dá zabrat. Pokaždé si v tu chvíli říkám, že od toho dne večer se do toho studia už pořádně pustím, ať nezažívám pořád takové trapné situace, kdy se neumím vymáčknout. Bohužel... pak to nějak nedotáhnu a druhý den se cítím podobně.

Bydlení
Zmiňovala jsem již v úvodním článečku, jak jsem lehce sháněla ubytování. Petra, jak se jmenuje Češka žijící přibližně 10 let v Itálii, má v podnájmu byt v modernějším typu domu (ve srovnání s těmi okolo :)) v Janově ve čtvrti Castelletto, rozkládající se severo-západně na svazích nad historickým centrem. Pokud by se vám chtělo pohledat na google earth, je to na ulici Via LorenzoStallo 4. Byt je poměrně velký, zvláště když jej obývá dlouhodobě jen ona sama s dvanáctiletou dcerou Amálkou a sibiřským kocourem Pepem (takový roztomilý polštářek na nožičkách, velmi přítulný a naučený škrabat nebo hladit nohu, když chce podrbat nebo najíst :)). Proto a také z důvod podpoření půlrodinného rozpočtu se rozhodla jeden pokoj ze 4 pronajímat nejlépe spolehlivé studentce. Shodou okolností tehdy před několika měsíci narazila na internetu na inzerát mé předchůdkyně a obě strany potěšilo, že narazily na stejně mluvící druhou stranu. Zároveň pak vyhovovalo, že navážu já a nebude nutné hledat hned další úplně "cizí" přes internet.

Bylo dohodnuto, že se první necelé dva týdny spokojím s náhradním pokojem, tím od Amálky, protože měla Draha smlouvu do konce prvního týdne v září a chvíli tu ještě chtěla pobýt. Poté už jsem se nastěhovala do svého vlastního, asi 10 m2 velkého s oknem na balkón. Celý byt včetně mého pokoje je moc pěkně zařízený a udržovaný (jak říká Petra, aby bylo vidět, že tu bydlí samé pořádné holky :)), kromě svého pokoje smím používat i další společné prostory se vším vybavením - kuchyň, obývací pokoj s velkým balkónem, obě koupelny (jedna je "víc moje" :)) a prostornou chodbu s šatnou. To vše znamenalo obrovskou výhodu ve srovnání s jinými obvyklými studentskými byty zde v Itálii, kde bych sice nábytek měla, ale už pak musela sama přivážet nebo dokupovat třeba nádobí, povlečení, úklidové potřeby a pod. Jak přesně to u mě vypadá, jaký mám výhled z okna a s kdo ke mně chodí rád na návštěvy se nechat podrbat :), bude lepší místo popisu raději ukázat názorněji na fotkách, takže zde se můžete podívat. Další pozitivem je, že si tu člověk připadá víc "jako doma", ne jako na koleji nebo ve studentském bytě. Samozřejmě, že dodržuje různá pravidla společného soužití jako úklidy a nerušení se a pod. a že má každý "svůj život", ale přijdete z práce a zeptají se vás česky, jak se dařilo, zda nechcete ochutnat nějakou italskou specialitu, co ji udělali k večeři, je vám doporučeno to a to ještě navštívit na příštím výletě nebo kde nejlépe nakoupit... Ještě musím doplnit, že asi polovinu délky mého pobytu zde tráví i Petřina maminka, takže jsme ve skutečnosti 4 Češky několika věkových kategorií v jednom janovském bytě :).

Nákupy
Jedním z nepříjemných překvapení bylo zjištění, že zdejší cenové poměry jsou dosti výrazně posunuty. V Německu se dalo jednoduše přepočítávat z eur na koruny a člověk získal stejnou cenu, někdy i nižší, než byl zvyklý doma. Zde se mé životní náklady skoro zdvojnásobily. Existuje tu také několik supermarketových sítí - levnější např. Lidl a Coop, dražší DiperDi (den za dnem, neboli italská verze Carefouru), ale ani jejich vlastní výrobky, ty obvykle nejlevnější, jsou dražší jak nejdražší u nás. Doufala jsem, že alespoň zdejší typické potraviny jako olivy, zelenina, ryby budou levnější. Jediným výhodnějším produktem je snad olivový olej (jiné se ani nepoužívají :)) a těstoviny, kterých je tedy pořádný výběr :). Když už je zmiňuji, snažila jsem se vyzkoumat, jaký je v nich vlastně rozdíl, zda jsou z jiného těsta a pod. Petra totiž několikrát poznamenala, že k tomu a tomu jsou lepší špagety, k jinému vruty, pak tlustější nudle, pak zas drobné potrubí... Samozřejmě, že existují i roztřídění na normální a "zdravější těsta" vícezrnná tmavější a pod., ale ve skutečnosti je jediným hlavním rozlišením tvar ze stejného těsta, protože je podstatné, jak se na něj pak bude "chytat" která omáčka, jak má vyniknout chuť samotných těstovin (to je pak potřeba víc hmoty), jak má působit jídlo "spojeně" nebo rozkouskovaně a další "formální" a estetické důvody.
Také mi dalo docela práci zorientovat se v systému zdejších prodejen. Nejen že u spousty potravin nevím, jak se jmenují italsky, takže je hledám jen podle povědomého obalu, ale ještě se vyskytují v jiných kombinacích v regálech. Když tak potřebuji něco neobvyklejšího, píšu si italské seznamy, ale i to třeba u prášku do pečiva nefungovalo :), ten se zde jmenuje stejně jako kvasnice (lievito), obojí se dá získat v prášku, je třeba vědět, zda na slané nebo sladké pečivo... a někdy seženete rovnou mouku s přísadou prášku do pečiva... Jedna z věcí, které postrádám, je náš chleba. Ne, že by zdejší bílé pečivo všeho druhu nebylo dobré, ale opět cenově dosti nevýhodné a hlavně vůbec nevydrží. Když jsem odkázána jen na nákupy někdy kolem pracovní doby, kdy je i ve všech prodejnách přecpáno lidmi, nechce se mi každý druhý den chodit nakupovat, protože je chleba už neukrojitelný akorát na strouhanku :).

Když jsme už u jídla, napadlo mě, že bych mohla někdy v budoucnu napsat i nějaký typický recept :), ale uvidíme... jsou podstatnější věci, které mám na srdci již delší dobu, jen je ještě nesepsala, takže další věc "do fronty". Osobně nemám čas a ani chuť jen pro sebe samotnou tolik experimentovat, ale díky Petře občas něco objevím a ochutnám. Hlavním rozdílem ve stravování zde bude asi to, že se jídá něco lehčího teplého dvakrát denně (díky poledním přestávkám). Vynechávají se polévky, místo nich se spíš setkáte se dvěma chody - lehčí těstoviny s omáčkou a pak třeba maso se salátem. Těstoviny se zde jedí opravdu velmi často a je pravda, že v tom teple, které zde přes léto je, na nic složitého ani nemáte chuť.

Volný čas
O klasickém pracovním dnu jsem toho napsala už spoustu, včetně obvyklého trávení volna po večerech. Ještě jednou pravidelnou činností je téměř každodenní procházka z práce pěšky asi 25 min. s pěknými výhledy na město pod a nad sebou. Víkendy se pak snažívám využívat víc "akčnějí", resp. jsou to jediné dny, kdy je čas na cokoliv delšího a zároveň stihnu otvírací doby všech muzeí a pod. (jindy jsem právě ve stejnou dobu v práci) Pokud jste se již podívali na ostatní vystavená alba mých fotografií, všimli jste si právě výsledků některých z těchto poznávacích výprav. K důležitějším z nich se chystám ještě vyjádřit, o některých alespoň ve zkratce teď.... :)

Už jsem zmiňovala, že sám Janov není v létě moc příjemným místem, nejbližší pobřeží vhodné k trávení volného času. Nejbližší pláže ke koupání a slunění nebo procházení jsou až v okrajových čtvrtích velmi "podlouhlého" města (spíše na východě). Dvě taková místa jsme v rámci prvních dvou zářijových víkendových odpolední se spolupracovnicí Mercedes navštívily. Fotky mám pouze z Nervi (zde), kde od centra městečka kolem nádraží a dál podél pobřeží vede moc příjemná promenáda, takže si na své přijdou i nejen koupání chtiví, popř. je tam příjemně i během jiných částí roku. Druhým bylo Sori s nádhernými skalními plážemi. Osobně mám vodu a prostředí s ní ráda možná víc na "koukání", než přímo nutně na koupání, natož na hodiny slunění. Tyto pláže tak splňovaly všechny podmínky dohromady :). Slíbila jsem si, že si budu muset počkat někdy na pozdnější podzim a znovu se vypravím třeba do Nervi podívat se, jak působí bez té hromady lidí, bez horka... prostě jen romantické pobřeží, tak akorát na sednutí si na jednu ze skal a pozorování moře a přemýšlení...

O práci... aneb proč zde hlavně jsem

Protože jsem, bohužel, ve skluzu, rozhodla jsem se, jak jste si již jistě všimli, nepsat čistě chronologicky za sebou, ale dosavadní dění a postřehy shrnout vždy do jednotlivých tématických celků (podobně jako alba fotek odtud :)). Dalším okruhem, do kterého se pouštím aktuálně, bude vše, co se týká mé práce tady.


Ateliér Pinna-Viardo je taková spíš rodinno-přátelská záležitost. Jak se mi podařilo postupně zjistit, kromě toho, že pan Enrico Pinna a paní Mariri Viardo jsou manželé, jsou další spolupracovníci jako arch. Carla nebo manažerka Paola přátelé už od studií, kde se potkávali jako spolužáci a s panem Pinno nějakou dobu i jako učitelem. Kromě nich dále každé odpoledne dochází arch. Alessandro, který jediný neumí ani trošku anglicky, takže spolu komunikujeme jen posunkově :). S dalšími jsem se ještě nesetkala, ale vím, že mají několik externích spolupracovníků architektů a inženýrů, které si přizvou na jednotlivé projekty. No, a potom samozřejmě téměř trvalou součást tvoří alespoň jeden stážista ze všech koutů Evropy. Aktuálně jsme do konce září dvě - já a Mercedes ze Španělska (studuje v Granadě a pochází odkudsi z jihu), pak to ještě není úplně jisté, ale od půlky října by mi zase měl přibýt do společnossti další Španěl - grafik/designér, takže ne čistě architekt, což bude znamenat, že to projekční záležitosti budu mít na starosti nejspíš já a on graficko-vizualizční (tak doufám, že se od něj alespoň něco nového naučím :)). Prý se počítalo od listopadu z nějakou další Češkou, ale nejspíš se smlouva posune na později, ale uvidí se.

Kromě zmiňovaného Alessandra ovládají všichni na různé úrovni angličtinu, někteří i další řeči jako pan vedoucí němčinu, paní vedoucí francouzštinu, Paola i španělštinu (její manžel dlouhá léta pracoval na ambasádách, díky čemuž procestovala svět a naučila se spoustu řečí :)). Přesto se občas stává, že se zapomenou a spustí na mě italsky. Carla pak docela často, protože i přes velkou snahu někdy neví, jak něco anglicky vyjádřit, takže to zkusí právě v italštině. Já se italsky nikdy neučila - nepočítám-li asi 4 kapitolky z učebnice pro samouky před odjezdem :). Ale dost mě překvapilo, že tím, jak člověk už má v sobě těch několik jiných řečí, je schopen docela lehce odvozovat, minimálně co se týče porozumění. Nejčastěji se tak snažím srovnávat se svými základy francouzštiny a latiny. Pokud zrovna sedíme nad výkresy, dá se spousta věcí odhadnout, protože už samo technické vyjádření je docela jasné :), takže se někdy až sama divím, kolik rozumím. Abych ukázala, že se snažím trošku přizpůsobit, používám alespoň italské pozdravy a hlášky jako "a co mám udělat teď?" :).

Ateliér se zabývá hlavně rekonstrukcemi od soukromých bytů přes velké projekty muzeí. Většinou je rozpracováno několik věcí, kterými se různě zabývají jednotlivý stálí kolegové a přibírají si na pomoc nás stážisty. Jedná se potom o drobnosti a dodělávky nebo třeba o samostatné vyřešení nějaké části projektu s konzultacemi. Naše zaměstnání se liší i tím, že Mercedes jako Španělka vcelku dobře rozumí italsky, takže může občas dělat věci, při kterých je nutná znalost jazyka (jako hledání vhodných materiálů na netu...). Zatím jsem nejvíc času strávila u rýsování v AutoCADu, ale zvláště v posledním týdnu si hrála i s lepením modelu nebo úpravou fotokoláží a jiných prezentací ve photoshopu. Většinou plním úkoly pana vedoucího, který má přístup "zadat a čekat výsledek" :), narozdíl od jiných kolegů, kteří v průběhu zjišťují, jak na tom jsme, popř. jsou častěji v ateliéru, abychom se mohly chodit ptát v případě nejistot a pod. Znamená to na jednu stranu, že toho víc zbývá na mně samotné (případně s drobnými radami těch ostatních), na druhou ale často nevím, jak detailní vyřešení se ode mě očekává, kdy přesně, nedozvím se v průběhu, zda jsem na správné cestě... prostě vše se dovím až ve chvíli, kdy se přijde pan vedoucí zeptat, zda už mám co ukázat nebo ještě líp zda s hotovou prací může počítat jako s podklady na schůzku další den ráno :). Nevýhodou přitom je, že on sám má roli spíše tvůrčí a kontaktní s klienty, takže třeba vůbec nerýsuje v CADu nebo nedělá spoustu jiné naší typické činnosti, tudíž občas neodhadne, jak dlouho na co budeme potřebovat. To vede některé dny k "natahování práce", jen aby se neřeklo, že nic neděláme, když už sedíme v ateliéru (a přitom si třeba vyřizujeme emaily nebo pro vás popisuji fotky :)), nebo naopak k situacím, že už předem mi nepřijde úplně reálné to včas stihnout, takže se pak člověk musí intenzivně snažit a někdy zůstat i chvilku přesčas.


Abych byla konkrétnější, na jednotlivé projekty a realizace našeho ateliéru z dřívějška se můžete podívat na stránkách zde. V současnosti pracujeme pod panem vedoucím na projektech v areálu zdejšího přístavu "Stazionne marittima Ponte Andrea Doria" (pro tohoto klienta) - rekonstrukce památkově chráněné modernistické stavby (kterou prý obdivoval i sám Le Corbusier a specielně kvůli ní se do Janova lodí podíval :)) a na rekonstrukcích několika "lepších" soukromých bytů a domů ve městě a okolí, na které se zaměřuje spíše paní vedoucí. Úplně první věc, kterou jsem měla za úkol, bylo něco jako cvičení do typologie veřejných staveb u nás na fakultě - vyřešení umístění daného množství záchodů za daných podmínek do existující haly a její další funkční rozdělení :). Ani bych nečekala, kolik s tím může nastat problémů, když je člověk omezen tím stávajícím, nápady klienta a nutným počtem... prostě ani 9 naprosto jiných variant pořád nevyhovovalo :). Aktuálně to však již vypadá vyřešeně a postoupí se k definitivním výkresům. Zatím jsem se věnovala dalším z projektů kolem přístavu, z čehož mě asi nejvíc bavilo vyrábět ten model. (Včetně nákupu materiálu, který proběhl docela vtipně, když jsem zjistila, že se jinak než italsky nedomluvím. Ale byli na mě hodní a ochotní. :)).

Základní informací, kterou jsem doposud neuvedla, ale která můj život zde ovlivňuje snad nejvíce, je pracovní doba. I Itálie se v mnoha profesích, zvláště tady na severu, přizpůsobují evropskému standardu osmi pracovních hodin vkuse, max. z půlhodinovou přestávkou na oběd. Tradicí je ale dělení dne na dvě části s dostatečným prostorem na oběd a siestu. Což se ještě stále udržuje např. ve světě bank a úřadů, soukromých obchůdků... a nebo také architektů. Znamená to, že ve městě po poledni přibližně do tří je zbytečné něco zařizovat, protože nemáte jistotu, že se vám podaří najít vše potřebné otevřené, a hodí se odpočinout, najíst a projít se :).
Můj pracovní den vypadá tak, že na 9:00 nastoupím (mám své vlastní klíče od domu i bytu, kde sídlí náš ateliér... a hodí se to, protože už několikrát jsem tam byla první :)), do 13:00 pracuji, pak buď odjíždím zpátky domů na rychlý oběd (co jiného než těstoviny... :)), popř. malý nákup a oběd, nebo zůstávám v práci a využívám volna na vyřízení si korespondence a pod. Potom zase v 14:30 začneme (obvykle člověku trošku trvá, než se vzpamatuje po jídle a v horku :)) a končíme v 18:30. Než se pak člověk dostane domů - chodívám pěšky asi 25 min. kvůli troše zdravého pohybu na vzduchu a stavuji se někdy v kostele aspoň na nešpory, když mši nestíhám - je po sedmé, tedy čas na večeři a další večerní záležitosti. Z toho nejspíš už chápete, proč nic nestíhám :). Můj pracovní týden je skutečně skoro jen pracovní, a pokud se chci věnovat něčemu svému, musím zůstat déle vzhůru, což se podepisuje na únavě a tak dále... :). Naštěstí ve srovnání s mým studijním pražským režimem zde neprožívám tolik různých napětí a strachů a povinností a snah vše zkoordinovat... prostě jediné, co skutečně cítím, je jen ta únava z nespaní, která se dá zvládnout, zvláště když se vyskytují občas ty "odpočinkovější" dny v práci.

Ještě k "organizačním" záležitostem... jako stážistka zde mám povinnost dodržovat pracovní dobu dle smlouvy, kterou jsme mezi ateliérem, školou a mnou sepsali, a plnit vyjmenované požadavky, mezi kterými bylo vlastně všechno, co by měl architekt/projektant zvládat. Nemám za úkol předem daný projekt nebo nějakou "závěrečnou práci" jako důkaz, že jsem praxi splnila. Stačí, že zde budu dostatečně užitečnou a že bude italská strana spokojená. Na závěr mi pak vystaví certifikát a potvrdí do Prahy, že jsem vše splnila, jak měla. Díky čemuž by se mi na diplomě (pokud úspěšně své studium dokončím) měla objevit i poznámka, že jsem v rámci studia strávila 3 měsíce na stáži v zahraničí, a hlavně nebudu muset vracet žádnou část svého stipendia zpátky. Zároveň musím jednou měsíčně sepisovat zprávu pro pražskou erasmáckou kancelář, že je vše v pořádku a jaké zkušenosti jsem získala, aby se pak vše vyhodnotilo a třeba se i nadále spolupracovalo se zdejším ateliérem a někdo další po mně nastoupil.

Kvůli tomuto článečku jsem si schválně vzala do práce jednou foťák, abych měla pár dokumentačních fotografií, jak to u nás vypadá. Zároveň jsme hned v druhém týdnu po mém nástupu byly všechny stážistky pozvány na rozlučkovou (typickou italskou) večeři s Drahou (mou českou předchůdkyní). Z této akce jsem získala společnou fotografii našeho týmu, takže tady se můžete zase podívat na obrázek s lepším rozlišením :).

O dopravě...

Původně jsem zamýšlela napsat o této záležiosti jen odstaveček v povídání o Janově... ale nějak se postupně objevovalo víc a víc myšlenek a já došla k závěru, že bude lepší své zprávičky více jasně strukturovat a hlavně ne pořád natahovat, abyste z obav, jak dlouho nad nimi strávíte, nakonec raděj nezačali ani číst... :) (Snad vás trochu potěší, že já je sepisuji rozhodně déle :).)

Tedy už k tématu...
Díky složitému terénním členění zde funguje velmi zajímavá síť veřejné dopravy zahrnující autobusy klasické, autobusy zkrácené (aby se jim podařilo vyšplhávat do uzoučkých uliček horních čtvrtí, kde se obdivuji řidičským schopnostem i obyčejných osobních automobilů, natož pak jim...), příměstské vlaky (do okrajových čtvrtí, max. asi 20 km z jednoho z hlavních dvou nádraží), lanovky ("funicolare" - které vedou v hustější zástavbě i skrz suterény domů) a výtahy ("ascensore" - asi nejzajímavější forma dopravy, kdy vejdete do obyčejně vypadajícího domu, nastoupíte do většího výtahu, sjedete dolů, projdete několik desítek metrů dlouhým tunelem, popř. sama kabina přejde na vodorovný režim a doveze vás k východu a jste na jednom z náměstí o spoustu úrovní pod vámi...).

Co mi osobně přijde trošku nedořešené, je značení zastávek, systém intervalů a celkově zmatenost pro kohokoliv cizího, kdo by rád použil hlavně autobusy. Neexistuje zde totiž jako u nás pevně daný jízdní řád jednolivých linek, jen na každé zastávce objevíte seznam prvních a posledních několika autobusů a mezitím pouze interval (ve všední dny prý 7-11 min., ale jezdí si to, jak chce :)), takže nikdy nevíte, zda vám právě něco ujelo, nebo má přijet. Také nejsou vypsány všechny zastávky na lince, takže pokud nevíte, že ta a ta se nacházi někde mezi jinými dvěma značenými, nevíte ani, zda skutečně dojedete, kam potřebujete. Také nikde na internetě neobjevíte vyhledávací systém spojení, pouze jakousi základní verzi, ve které zadáte zastávku a najde vám to linky, které přes ni jedou. Jak nakombinovat další spoje, už se nedovíte, natož pak jak dlouho vám to bude trvat, než se k cíli dostanete, kdy byste měli nejlépe vyrazit a pod. Když už jsme u té kritiky... :) dalším nepříjemným je pak zjištění, že musíte včas dávat signál k zastavení (na zastávce zvednutou paží, za jízdy tlačítkem). Pokud trasu nebo názvy jednotlivých zastávek neznáte, koukáte celou cestu nervózně z okna, zda náhodou tu vaši výstupní nepřejedete.

A ještě jedna drobná kritika ke spolucestujícím... :) Vzhledem k tomu, že jsou dveře rozděleny na přední a zadní nástupní, střední výstupní, snaží se lidé před výstupem dostat doprostřed autobusu. Zní to logicky a ohleduplně, aby jako nezdržovali provoz. Leč to má jeden háček. Určitě to znáte i od nás, když s vámi cestuje v autobuse nějaký starší člověk se shoršenou pohyblivostí, jak se snaží již 2 zastávky předem dostat ze svého sedadla ke dveřím, sotva se drží na nohou a vy se pak taky sotva máte kde chytit, když se snažíte udělat mu prostor. Tak si představte takovýchto lidí půlku autobusu :). Totiž ne, že by zde lidé vždy počkali, až se zastaví, aby popostoupili v době, kdy všichni stabilně stojí a nemusí se držet, tedy je dost prostoru na jakýkoliv pohyb. Cpou se v průběhu jízdy (plné samých zatáček) vám pod rukami, takže někdy jen silou vůle nějak udržíte rovnováhu... a to lidé všech věkových kategorií, jak kdyby se jim nemělo podařit vystoupit :).

Pro úplnost ještě uvádí orientačně ceny: 90 min. lístek vyjde na 1,20€, sada 10 lístků pak stojí 11,-€, ale musíte ji mít stále celou s sebou, měsíční lítačka 36,-€. Z čehož vyplývá, že mám samozřejmě pořízenou onu poslední, která vyjde velice výhodně a hlavně člověk nemusí myslet, že si má někde pořídit a cvaknout jízdenku. :)

Když už jsem se rozepsala o dopravě, nesmím zapomenout na zdejší klasiku - skútry :). Ty jsou totiž skutečně všude - ve všech možných rozměrových, stylových a výkonnostních variantách. A vůbec se nedivím, protože pohybovat se po městě autem, případně se snažit někde zaparkovat... to může být oříšek.

O Janově...

Stejně jako ze všech předchozích měst Ligurie jsem měla i z Janova pocit, že tu lidé neumí dostatečně ukazovat to pěkné, co v sobě skrývá. Je to věc, kterou nemám ráda i ve své vlastní zemi, že se lidé nenaučili všímat krás kolem sebe a dopomáhat jim ještě více vyniknout, že období komunizmu udělalo své a nějaká estetika se od té doby nenosí... Tady ale žádný takový režim nebyl, takže jediným důvodem bude nejspíš ta určitá pohodlnost s něčím něco dělat. - Proč života raději neužívat, když to jde i bez vlastního vkladu. Omluvou v létě může být pouze to strašné horko, kdy chybí motivace k námaze a zároveň které samo celkový obraz zhoršuje v rámci "vysušeného" dojmu.

Ačkoliv pobývám přímo u moře, neznamená to automaticky nádherné pláže. Janov je hlavně velkým přístavem s průmyslovými čtvrtěmi a letištěm podél vody, takže první "přirozeně působící" pobřeží objevíte až v předměstích jako na východě v Nervi. Celé město vyrostlo na poměrně úzkém pruhu roviny kolem přístavu, což znamenalo, že jakýkoliv další rozvoj musel pokračovat do kopců nad ním. Díky tomu získal Janov originální podobu hustě seskupené zástavby ve spoustě úrovní - jak říkám já, je to nejvíc trojrozměrné město, co znám :). (Samozřejmě, že každé město je trojrozměrné, tedy prostorové - domy prostě rostou i vzhůru, tady ale nejvíce využili každé možnosti, jak zastavět, propojit, zpevnit... že jsem se s takovou sítí ještě nesetkala.) Z tohoto důvodu se vám nikdy nepodaří plně představit a pochopit mapu Janova a skutečnost, dokud jej nenavštívíte. Osobně jsem si víckrát mohla vyzkoušet, jak může mást půdorysně jakoby křižovatka, ve skutečnosti jen slepá ulice o 5 pater níž, kterou tak dělí od vrchni komunikace zeď s velkým schodištěm pouze pro pěší :).

Nejzajímavějšími pro mě jsou cestičky s označením "salita" (jinak jsou tu všechny "via" nebo "strada"). Jedná se obvykle o velmi úzké uličky, některými auta nesmí nebo nemůžou projíždět, klikatí se a stoupají/klesají poměrně prudce, někdy se mění ve schodiště (klasické nebo koňské), někdy si připadáte, jakože jste právě vlezli někomu na dvorek... a ono se jedná o náměstíčko nebo křižovatku salit. Nejčastějším materiálem jsou úzké červené cihličky, ale i různý kámen nebo kombinace. Je pravda, že některými úseky bych se sama v noci bála, ale jinak jsou velmi praktickými zkratkami při pohybu po městě. A je moc zábavné, pokud máte čas, objevovat, kam vás která zavede...

Jak jsem zmiňovala na začátku zdejší "neupravenost", má Janov (nebo spíš já) to štěstí, že nabízí díky různým výškám spoustu možností pozorovat jej a okolí z ptačí perspektivy, v níž už takové detaily jako nepořádek zanikají :). Skutečně to, čeho si tu asi nejvíc užívám, jsou všudypřítomné nádherné výhledy, které se vám snažím alespoň omezeně na některých z mých fotek zprostředkovat. Město z výšky působí velmi světle - bílošedě, z blízka v uličkách už barevněji... a čím užší ulička, tím tmavší dojem. Což bylo samozřejmě účelem zdejšího urbanismu. - Jak jinak odrážet co nejvíce slunce, než světlými střechami...? Jak jinak získat stín, než co nejužší ulicí a nejvyšší zástavbou kolem? popř. u širších "výstavních" ulic povinností stavebníků vybudovat pořádná podloubí (jako si můžete všimnout např. u ulice XX Settembre).

Jak jistě víte z dějepisu, byl Janov v historii jedním z njevýznamnějších středozemních přístavů. Soustředili se v něm zvláště obchodníci, dosti bohatí na to, aby si byli schopní vystavět paláce jako šlechta. Zdejší zvláštností však bylo soustředění všeho toho výstavního spíše dovnitř. Ne, že by se rádi nepředvedli i zajímavou fasádou, ale domy byly hlavně orientovány do centrálního nádvoří s arkádami a to nejkrásnější vás čekalo až po vkročení do vstupní haly a dál... Po mírném zklamání z prvního dojmu ještě s rodinkou jsem hned dalšího dne spěchala na pořádné průzkumy dle doporučení Průvodce po severní Itálii :) a musím uznat, že bylo co objevovat. Nejvíce mě nadchla (jak si můžete všimnout i del fotek :)) Via Garibaldi, resp. Strada Nuova - ulice vybudovaná kolem roku 1550 jako dvě řady paláců jeden vedle druhého... (však je také díky tomu na seznamu UNESCO) Do všech nádvoří se dalo naštěstí nahlédnout, takže jsem si je důkladně prošla a rozhodla se v co nejbližší době se zase vrátit, abych se dostala i dál alespoň do dvou nejznámějších (Pallazzo Rosso a Bianco - červený a bílý :)), v nichž sídlí galerie se sbírkami hlavně resanční italské a vlámské malby.
Teď, když vám zpožděně píšu, jsem již po návštěvě obou budov a moc ráda, že jsem se tam vydala. Dnes (20.9. v neděli) jsem totiž odpoledne zase jednou zašla do centra a na informacích zjistila, že jako studentka mám nárok na roční lístek za 20,-€, díky kterému mám vstup do všech muzeí Janova a okolí zdarma + další slevy v některých z dalších kulturních záležitostí jako divadla a kina. Toho jsem samozřejmě využila, protože již při vypravení se do 4-5 muzeí (ze seznamu asi 22) budu mít lístek splacený a určitě jsem se chystala během podzimu za škaredějšího počasí tak učinit. Fotografie z interiéru, bohužel nemám, protože jsem nevěděla, zda se fotit může, neustále byla kontrolována hlídači (protože jsem bya uvnitř téměř sama :)) a taky nebyly zrovna nejvhodnější světelné podmínky na fotky bez stativu... Bude vám muset tedy stačit mé potvrzení, že by se mi taky líbilo takhle bydlet :). Překvapením pak byla možnost vystoupat v Palazzo Rosso až na vyhlídkovou plošinku nad špičkou střechy, odkud jsem měla úplně nový panoramatický pohled na celé centrum.


Ještě doplním drobnost ze života města. Minulý víkend (11.-12.9.) zde proběhla tzv. Notte bianca, neboli "Bílá noc". Jak sám název napovídá, jednalo se o různé kulturní akce dlouho do noci. Součástí byl i volný vstup do všech galerií a muzeí, takže jsme se s další stážistkou Mercedes (ze Španělska, kdybyste to podle jména nepoznali :)) podívaly poprvé do Palazzo bianca (do samého, co jsem navštívila ještě jednou v klidu, bez davu dalších lidí :) znovu dneska). Zároveň jsem měla možnost seznámit se s jejími spolubydlícími italskými studenty, přesněji řečeno se dověděla akorát u každého, jak se jmenuje, o mně se dověděli, že jsem dokonce z ČR a neumím itasky... a od té doby se občas někdo snažil mě anglicky oslovit, leč ne tak často, abych většinu večera pak netrávila sice s množstvím lidí, ale vlastně sama :). Potěšilo mě alespoň, že ne všichni mladí Italové působí tak, jak jsem se s nimi zatím setkala... že umí být docela "obyčejní" a přátelští. :) Prodírali jsme se davy lidí a já si přišli tak zvláštně, dokud jsem si neuvědomila, že to je nezvyklým "přehledem". Se svou více méně průměrnou středoevropskou ženskou výškou jsem totiž dosahovala výšky vyšších kluků a díky tomu viděla přes hlavy kolem sebe, což se mi nikdy dřív nedařilo :).
Celá akce mi připomínala trošku vinobraní, které ten samý víkend probíhalo u nás doma, jen chybělo ono stylizování do středověku. Proto možná vše působilo tak víc melancholicky, když si člověk vzpomněl, kde mohl teď být... na jakém koncertě, s kým... Hlavním bodem programu byl koncert v přístavě v přímém přenosu na MTV. No, že bych byla nějak unesená, se říct nedá :), ale sama jsem se potulovat po nočním Janově a v tom množství lidí nechtěla, takže jsem se přizpůsobila a šla se taky podívat. Závěr pak tvořil pořádný ohňostroj, ale narozdíl od nás kldině až v jednu v noci. To, že Italové žijí posunutě večer, pro mě novinkou nebylo, ale překvapovalo mě, kolik jsme potkávali rodičů s malými předškolními dětmi, u kterých bych předpokládala, že budou už dávno v postýlce...

(Fotografie k povídání najdete jako obvykle zde, resp. v ostatních albech s "Janov" v názvu :).)

Cesta do Janova (přes 7 zemí Evropy :))

Samozřejmě, že se do Itálie dá vydat poměrně "obyčejnou" cestou napříč Rakouskem přes Willach, dále dolů na Benátky a potom projet celým severem Itálie na západ do Ligurie, jejímž centrem je právě Janov. My se však s touto variantou nespokojili a rozhodli se, že když už musíme takovou dálku (často po dálnici), užijeme si alespoň krásných pohledů na hory a poznáme nová místa středozápadní Evropy... Není také nutností zvládnout cestu za den (resp. jednu noc, jak je obvyklé u dovolenkových přesunů na jih :)), když rozdělením na dvě etapy získá člověk čas právě na opuštění dálnice v zajímavých úsecích (zvláště pak před nájezdy do tunelů) a vystoupání do horských sedel, průjezdy roztomilými městečky nebo nad propastmi.

Svá povídání, včetně tohoto, budu doplňovat jako dřív fotografiemi, aby se příjemněji četlo, ale zároveň výběr obrázkové dokumentace toho, co jsem objevila, potkala a obdivovala, čeho se povídání týkají..., budete moct sledovat vystavené v albech na picasu. Doporučuji vždy nejdřív přečíst zápisky a pro dokreslení pak prohlédnout fotky, ale stejně je to na vás... :) Takže zde se můžete podívat na první část a doprovodit nás cestou sem (bohužel neúplnou, protože jsme se ve focení střídali se zbytkem rodiny a já mám pouze fotky ze svého foťáku).


Začátek cesty až tak zvláštní nebyl, protože Dolní Rahousko a Westautobahn až téměř k Salzburku jsme již znali, takže jediným zpestřením bylo, že řídila skoro celý den maminka (a ne jako obvykle tatínek) a kousek před Amstetten jsme narazili na kolonu aut, která se vytvořila kvůli havárii dvou kamionů v našem směru. Zdrželi jsme se 3 hodiny (kvůli čemuž jsme přišli o možnost se v cíli tohoto dne víc projít po svých), ale nenudili se... nějak bylo poznat, že už jsme (jako děti) trošku starší a cesta nemusí probíhat jako trvalé okřikování pošťuchujících se sourozenců :). Ne, vážně, čekání poměrně rychle uteklo a kolona se rozpustila, bohužel, právě ve chvíli, kdy se nám konečně podařilo sjet z dálnice, že ucpaný úsek objedeme. Poznali jsme tak okolí Amstetten, spadající do oblasti s typickými velkými, samostatně stojícími statky a sady kolem nich, a pokračovali dál na západ podélně Rakouskem. Měli jsme to "štěstí" potkat odvážené zbytky jednoho z havarovaných kamionů a každého v duchu jen napadalo, v jakém stavu skončil sám řidič.

Za Salzburkem jsme opustili již "starou známou" část trasy a na chvíli navštívili naše západní sousedy - Německo. Dálnice tam totiž vytvoří obloučekza hranicí, dotkne se jednoho z větších bavorských jezer Chiemsee s několika ostrovy (u něhož jsme se zastavili na odpočivadle na oběd s výhledem na plachetnice v dály). Při návratu do Rakouska se postupně se před námi a kolem nás začaly zvedat horské masivy - velmi fotogenické, bohužel ne tolik za jízdy přes okna auta :). Cesta pokračovala na Innsbruck, který jsme pouze objeli a snažili se objevovat skokanské můstky, sjezdovky a jiná zařízení, která tu zůstala po Olympijských hrách, a dál pak k průsmyku Arlberg. Dálnice se zde ztrácela v tunelech, takže jsme ji opustili a vyšplhali serpentínami podél zimních horských středisek až nahoru, kde jsme si nemohli nechat ujít alespoň krátkou zastávku "v horách". Bylo to poprvé, co nás napadlo, že bychom vůbec nemuseli až někam daleko na jih a stačilo by zůstat zde a užívat si nádherné přírody, výhledů, svěžího vzduchu a všude rostoucích a právě zralých borůvěk (které nikdo jiný kromě nás - aspoň jak jsme si všímali - neobíral :)). Pochopili jsme také, proč se vlastně následující rakouská spolková země jmenuje Vorarlbersko, neboť se skutečně ve směru ze západu "vor Arlberg" - "před Arlberkem" nachází. Po přestávce a několika pěkných fotkách jsme se vydali dolů údolím dál na západ a najeli opět na dálnici, který nás zavedla až téměř k hranicím s Lichtenštejnskem, tedy k místu, kde jsme měli domluvené přenocování.

Přes odkazy na google earth jsme si totiž našli týden před odjezdem v městečku Nenzing, lépe řečeno na samotě za městečkem, ubytování v malém penzionu v komplexu selských stavení, kde nebylo ani tolik draho, pokud nám nevadila sprcha na chodbě. Podle mapy jsme neodhadli a o to pak bylo příjemnějším překvapením, když jsme cestou (pojmenovanou podle "konečné" - rodinného sídla, kde jsme bydleli, Bazulstraße :)) vystoupali už z údolí do kopečků pod horami, odkud byl při večerní průzkumné procházce na blízkou zříceninu tvrze příjemný výhled do okolí. Celou atmosféru pak dokreslovali koně pobíhající po sousedních pastvinách.

Druhý den trvalo již jen chvíli, než jsme překročili hranici s Lichtenštejnskem. Samozřejěm, že jsme věděli, že se jedná o miniaturní zemičku, ale stejně působí zvoáštním dojmem, když projíždíte údolím, kde hřebeny hor na východě tvoří hranici s Rakouskem a řeka Rýn na západě pak se Švýcarskem, tedy že z jednoho údolí vidíte hned 3 země... Projíždíte tak více méně na sebe neustále navazující městečka včetně hlavního města Vaduzu a za pár kilometrů jste venku :). My jsme se rozhodli tento státeček užít déle, a proto jsme právě ve Vaduzu zastavili (na parkovišti před zahradnictvím - ale ne z profesní deformace, jen se špatně hledala místa ke stání :)). Centrum města nás příjemně překvapilo množstvím současných počinů na poli architektury, urbanismu a umění. Asi nemá moc smysl se rozepisovat, když nejspíš víc pochopíte z fotek :). Takže jen pro doplnění... Město se více méně rozkládá podél hlavní průjezdní komunikace a centrum tak tvoří k ní paralelní pěší třída lemovaná správními budovami, muzeem, obchody a pod., doplněnými různými uměleckými "objekty". Na kopci nad ním pak ční středověký hrad, který nám stačilo vidět jen z dálky :). Sice se nám zdejší výstavba a celkově atmosféra líbila, ale usoudili jsme, že si nedokážeme představit, co by člověk v tom poklidu a poměrně omezené nabídce aktivit dělal déle než jako při naší návštěvě :). Takže vzhůru dál...

Jak jistě čekáte, další na řadě bylo ono sousední Švýcarsko. Po poměrně krátkém úseku na dálnici (jen tak mimochodem, v Rakousku se známka dá sehnat pro turisty jne na 10 dní, v Lichtenštejnsku vlastně nejsou dálnice :) a ve Švýcarsku se musí pořídit celoroční i kvůli jednomu průjezdu... i přesto nejdráž vyjde cestování po italských dálnicích, jak jsme se později mohli přesvědčit, kde se účtuje každý průjezd samostatně - při nájezdu obdržíte z automatu lístek, při výjezdu zaplatíte požadovaný obnos dle délky trasy a náročnosti vybudování daného úseku :)) jsme si opět mohli vybrat estetičtější variantu o normální silnici, čehož jsme samozřejmě využili, a ocitli se nad propastmi na tzv. Via mala. Kdo se někdy učil latinu, ví, že to znamená "špatná cesta". Když jsme si pak prohlíželi soutěsky, s balvany a vodopády tam někde dole, které museli lidé snažící se dostat přes hory na sever zdolat, nedivili jsme se tomuto označení. Za to my mohli obdivovat úžasné přírodní scenérie z pohodlí nově vybudovaných cest a mostů, které se pospat ani nedají, natož vyfotit :). Prostě jak zachytit tak úchvatný prostor, v němž človíček je jen nepatrnou tečkou někde u úpatí...?

Dál jsme se mohli stále kochat horskými údolími, které nám na naší jižní Moravě docela chybí... Proplétali se podél dálnice, která vedla různě souběžně a občas mizela pod horami, až měla zmizet do jednoho z nejdelších tunelů našeho putování - pod průsmykem San Bernardino. Co myslíte, že jsme provedli my? :) Samozřejmě, že jsme hledali, kudy se na dálnici nenajede, ale dostane k výstupu do hor. I na google earth bylo zřejmé, že se jedná o systém prudkých serpentín, přesto jsme (resp. maminka :)) nevěřícně točili volantem a čekali, kdy se v zatáčce potkáme s protijedoucím vozem, protože silnice rozhodně neodpovídala předpisovému poloměru pro obousměrný provoz :). V té době jsme ale ještě neměli představu o komunikacích a pohybu na nich v samotné Itálii... to bychom se tolik nedivili. Díky opatrnosti všech projíždějících jsme však v pořádku vyjeli až nahoru, odkud byl nejdřív nádherný výhled do údolí, z něhož jsme se právě přemístili, po chvilce pak na samotné jezero na nejvyšším místě průsmyku San Bernardino obklopené vršky hor porostlých už jen trávou, lišejníky a borůvčím. Zde jsme zastavili na oběd a chvilku se prošli po svazích. Chvilku proto, že jsme nepočítali s takovým rozdílem teplot se změnou nadmořské výšky, a vydali se dál na jih. Sestup tímto směrem byl mnohem pozvolnější a skýtal tedy i víc možností obdivovat okolní krajinu, která se, přestože stále ještě ve Švýcarsku, čím dál více jižněji měnila v italskou, jak jsme si představovali. Zvláště pak typem zástavby. Zároveň i názvy městeček už zněly čím dál víc italsky. Celý následující úsek totiž odpovídal ose klínu zařezávajícího se Švýcarska do Itálie.

Svým způsobem měl člověk radost, že se dostáváme blíž cíly, ale na druhou stranu jsem si začala uvědomovat najednou ty všechny rozdíly už "od pohledu"... Přestože Alpy nejsou přímo naše české, patří do oblasti, kterou vnímám jako "svou". Podnebí střední Evropy, architektura, zeleň... lidé. Postupně jsme si začali říkat, že chladno nahoře bylo příjemnější, protože sjezd jižními svahy s sebou přinášel také čím dál větší horko a sucho. Poslední (pro nás) zajímavé výhledy se naskytli při projíždění kosek od jezera Lago Maggiore a přes hráz na Lago di Lugano. To už jsme byli na hranicích se skutečnou Itálii a dostali se do nezáživných, pustých, horkých a tak dále.... :) rovin kolem Milána. Vážně nás tato část cesty asi nejméně nadchla. Možná i proto, že Itálie již delší dobu trpěla pořádným suchem. Ve srovnání s předchozími etapami však "nebylo co sledovat", protože dálnice kolmo na jih a krajina bez jakýchkoliv terénních změn moc zajímavých výhledů neskýtala. První změny nastaly až zas téměř u cíle - průjezdem pohoří podél Ligurie a při prvních výhledech na moře.

Nesměřovali jsme hned do Janova. Ten jsme objeli mírně na západ a snažili se dostat přes zdejší oblast letovisek (jako Arenzano, Cogoleto, Varazze...) do místa, kde jsme měli domluvené ubytování na těch několik dní pobytu v Itálii. Přes karmelitány v Praze a ve Slaném jsme totiž získali kontakt na jejich "mateřskou" provincii - janovskou, přesněji na jeden z jejich klášterů zde, kde se ubytovávají různé skupiny návštěvníků. Název onoho kláštera již mnohé napovídal - "Deserto", neboli "poušť". Přesto nás překvapilo, jak obtížně dostupný je... ovšem asi ne pro samotné Italy :). Nacházel se hlouběji v horách směrem od moře, dalo se k němu přijet po uzoučké asfaltové cestě, kde jak jsme zjistili později, bylo nutně před každou zatáčkou troubit na upozornění por případný protisměr... pokud se již s někým potkalo, nedalo se dělat nic jiného, než kus couvat na místo vhodné k minutí se. Na některých úsecích vedla cesta těsně podél skal a pod ní jen strž. Přesto i na takových opuštěných místech existovali samostatně stojící obytné domy, vedla elektřina (někdy až překvapivě "nepředpisově" nízko těsně podél cesty :)) a potkávali jsme lidi.
Samotný klášter byl postaven jako místo pro kontemplaci, karmelitáni zde sídlí podobně jako kartuziáni v oddělených domečcích, ale mají k dispozici na různé aktivity i společenské prostory a jsou místem častých návštěv poutníků a skupin lidí na různé exercicie. Dokonce sem dojíždí/dochází z nížin od moře lidé na bohoslužby. Nachází se téměř na "ostrohu" nad údolími, skutečná "špička" je pak místem, kde stojí samostatně hostovský domek - typický jižanský rodinný domeček, jakých jsme pak potkávali ještě spousty, úzký dvoupodlažní s centrálním vstupem a schodištěm a vždy po jedné místnosti na každé straně. Zde jsme tedy přespávali následující dny. Ze zajímavostí můžu zmínit alespoň to, že se bráškovi s tatínkem podařilo najít na chodbě malého štírka a pak přesvědčit maminku, že si jej smí odvézt domů do insektária :). (O jeho dalších osudech již nevím, ale předpokládám, že ještě žije - bráška i štírek :))
Velmi milé bylo i setkání s bratry karmelitány, zvláště když v klášteře právě pobýval jeden ze Slaného na exerciciích před svými sliby, takže jsme se nemuseli domlouvat italsky. Kromě něj jsem také potkala jednoho z italských bratří - Andrea, kterého jsem shodou okolností znala již od loňského prosince, kdy jsme spolu zpívali na posledních slibech ve Slaném :), o kterém jsem věděla, že se učí česky. Toho potěšilo, že tu zůstávám, protože sám sídlí právě v janovském klášteře, a musela jsem slíbit, že se zajdu podívat k nim, do kostela sv. Anny ve čtvrti Castelletto. No, tou dobou jsem věděla, že někde ve stejné čtvrti mám mít byt, ale víc se nevyznala, takže jsem doufala, že se mi to podaří. Rád by si prý pocvičil češtinu a klidně pomohl s italštinou.... a také hraje na varhany, tak se mu někdo další takový hodí :).
Škoda, právě z Deserta zatím žádné fotografie nemám, ale možná se dočkám nějakých poslaných z domu, abyste měli představu, jak to vypadá na "italské horské poušti" :).

Večer jsme se na přání sourozenců vydali zpáky k moři do Varazze. Vyzkoušeli druhou příjezdovou cestu, která působila sjízdněji, ale přesto byla stále dosti "zábavná" :). Překvapilo nás, jak jsou zdejší pláže rozkouskované a téměř celé soukromé se vstupem za poplatky. Po krátkém vykoupání (aby se neřeklo, že jsme byli u moře a ani do něj nevstoupili... :)) jsme se prošli přístavem, zhodnotili vybavení zaparkovaných jachet (a přemýšleli, zda by se nám chtělo na některé strávit dovolenou...) a vrátili se zpět do kopečků.

Odtud jsme dalšího dnes podnikli výlet podél pobřeží Ligurie směrem na západ jednotlivými letovisky, přibližně půlku cesty po normální silnici a druhou pak po dálnici, která vede výš nad městy a projíždí střídavě tunely a přes mosty nad údolými. Usoudili jsme, že jsou městečka jedno jak druhé a že se po chvíli vůbec neorientujeme :). Dalším nepříjemným překvapením bylo, jak neudržovaně a nepořádně působilo vše okolo. Čekali jsme oblast zaměřeno na turisty, vše pěkně upravené... ale potkávali úplný opak a na plážích odpočívající Italy, místo turistů :). Prostě celkový dojem byl: horko, sucho, škaredé fasády, pár lepších hotelů přímo u moře, všude samá auta a skútry, nepořádek a odpadky, kam se podívalo... jen příroda to vylepšovala nádhernými pohledy z jednotlivých skalnatých mysů na moře a pobřežní zástavbu z dálky.

Cílem a obratištěm bylo pak po vjezdu do Francie (což jsme zaznamenali zvláště podle většího pořádku :)) Monako - Monte Carlo. Po náročnějším průjezdu městem (i kolem slavného kasina) a hledání parkoviště jsme se dostali do přístavu a odtud se prošli opevněním a zahradami pod knížecím palácem, náměstím před ním a historickou zástavbou kolem. (opět viz fotky) Na zpáteční cestě jsme jen vyměnili úseky po dálnici a podél pobřeží a v pořádku se vrátili do Deserta.

V neděli jsme se na doporučení karnelitánů vydali na ranní mši do Arenzana - do jejich dalšího kostela zasvěceného Pražskému Jezulátku. Lidé jsou zde zvyklí vstávat později, takže nás tam na osmou moc nebylo :). A potom jsme již zamířili přímým směrem podél pobřeží na Janov. Průjezdu až do centra jsme se po nastudovávání trasy přes internet docela báli, protože zde cesty vedly v různých úrovních, z některých se nedalo během celého průjezdu městem vůbec sjet a pod., až nás nakonec překvapilo, jak jednoduše jsme se v Porto Antico - historické části přístavu - ocitli. Stačilo pak jen najít parkoviště a začít prozkoumávat. V plánu bylo navštívit zdejší velké (prý největší v Evropě... ale jistá bych si tím nebyla) mořské akvarium, což jsme začli ale po pohledu na ceny vstupu trochu zvažovat... :). Něco jako vstupné pro studenty tu nevedli, děti byly jen do 12 let, rodinné vstupné tudíž také jen s tak malými potomky, plné vstupné, které se nás tedy týkalo, činilo 17 € na osobu. Dost, že? :) Pak jsme ale usoudili, že když už tu jsme a jinak doposud nějak vysoké výdaje neměli, že už toho využijeme.

Trochu nás pak zklamalo, jak nepříjemně hluční a bezohlední umí být italští návštěvníci. Zvláště ještě ve zvýšeném množství s dětmi, protože byla akorát neděle. Ze všech stran se ozýval křik a člověk nebyl schopný vyfotit pořádně snímek, neboť nebyl ponechán chvilku v klidu bez strkání. (Později jsem se dozvěděla, že pro Italy jsou děti tím nejdůležitějším... pročež je, alespoň na naše poměry, dosti rozmazlují.) Na druhou stranu expozice byla úžasná a skutečně obsáhlá, ani jsme netušili, jak jsme mohli strávit uvnitř dvě hodiny. Mohli jste obdivovat vše od klasických nádrží s delfíny po spoustu tématicky laděných akvárií z různých oblastí světa. Část prostorů se nacházela v nových halách, část jakoby v podpalubí zaparkované lodě.

Že je již dlouho po poledni, jsme zjistili díky hladu, co jsme tou dobou pomalu pociťovali, a rozhodli se vydat do uliček starého města potkat nějakou pizzerii. Jakým překvapením pak bylo, že město v neděli kolem poledne působilo jak po vymření... Netušili jsme totiž tři věci :).
1) Janované své město nemají zrovna v oblibě, alespoň co se letních měsíců týče, takže se snaží někam vycestovat k pobřeží s možností koupání - na letní byt.
2) Janov není turisticky tak známým městem, takže se na oblast své "prezentace" světu začal zaměřovat až před nedávnem... a stále ještě není tak přitažlivý.
3) Na obědy se tu více méně nechodí... v teple si každý vystačí s něčím dorbným rychlým a teprve po setmění, pro nás dosti pozdě večer (včetně svých malých ratolestí) se vydá na pořádnou večeři.
To vše znamenalo, že některé z uliček byli téměř liduprázdné, až jsme si dělali srandu, že by se zde dal natočit psychohoror - dvě hledající se osoby, marně... v naprosto prázném městě. Maminka se začala už obávat, kde že se to budu pak sama pohybovat... jak to se mnou skutečně vypadá v tomto ohledu, se dovíte v dalších povídáních :).
Po nalezení asi nejznámějšího náměsti Piazza Firenze s obrovskou kašnou a Dóžecím palácem jsme na sousedním menším náměstíčku konečně potkali restauraci a ochutnali tak pravou italskou pizzu a po chvíli v přístavu ještě i italskou zmrzlinu. Co víc chtít? :)

Bohužel se ale příjezdem do Janova přiblížila také chvíle, kdy jsme se měli rozloučit. Prvním krokem bylo, nalézt dům, kde bydlí Petra a který se měl stát i mým domvem na následující tři měsíce. Znali jsme pouze adresu a přibližnou polohu, ale pořádnou mapu města kromě úplného centra neměli, takže jsme prostě jen doufali, že se nám to nějak podaří, a podařilo :). Vystoupali jsme od moře do kopečků nad staré město, kde se rozkládá již zmiňovaná čtvrť Castelletto s moc pěknými výhledy. Dům je ve srovnání s okolím trošku modernější a jednotlivé byty dosti prostorné, vždy s velkými balkóny přes 2-3 pokoje. Aby rodiče věděli, do čeho mě pouští :), byli jsme pozváni na posezení a pak už nezbývalo, než přestěhovat má zavazadla z kufru auta a pomalu se rozloučit, aby se dostala rodinka včas zpět do Deserta, sbalili se a brzy ráno vyjeli na zpáteční cestu.
První noc, stejně jako pár dalších jsem obývala pokojík Amálky, dcery od Petry, protože zde ještě nějaký čas bydlela má předchůdkyně Draha, nyní, když se zpožděním píšu, již mám svůj vlastní :). Člověku ten první večer ani tolik nedocházelo, že se zase pustil do něčeho tak nového... že se rozloučil s blízkými na 3 měsíce, protože jsem během těch posledních pár společně strávených dnů přestala nad touto skutečností přemýšlet. A teď to tu bylo přede mnou... a najednou ne tak těžké to přijmout. Stejně jako tehdy Frankfurt.
Večer jsme se šly s Petrou, Amálkou a ještě maminkou Petry, která tu je na návštěvě na celé září, projít po okolí, aby mi ukázaly nejpěknější vyhlídku a popsaly zákaldní důležité body ve městě. Do práce jsem měla nastoupit až v úterý, takže jsem se mohla lépe aklimatizovat a následující den se vydat na první průzkumy...

Jak to celé začalo aneb stáž v italském Janově poprvé...

Po dlouhé odmlce se opět vracím s novinkami z mého života. Co mě k tomu přimělo? :) Přibližně před dvěma lety (ano, letí to šíleně...) jsem odjížděla na roční studijní stáž do Frankfurtu nad Mohanem a pak některé z vás nechávala nahlédnout skrze Zprávičky z Frankfurtu do všeho nového dění, zkušeností, myšlenek... (pro případné zájemce z řad těch, kterým se nedostaly do rukou tato pdfka, je možné si je stále stáhnout všechny archivní zde) Od té doby se spousta věcí změnila, pobyla jsem rok v Praze, dokončila více méně své studium a zůstal mi "volný" zimní semestr před státnicemi a diplomkou. Vzhledem k nadšení z pobytu v Německu jsem od té doby přemýšlela, jak ještě využít doby, kdy nemám tolik závazků a zároveň kdy se hodí čerpat co nejvíce zkušeností pro budoucí nejen profesní život, a jednou z možností bylo znovu nějak na kratší dobu vycestovat - tentokrát na praxi.

Kdo mě blíže zná, ví, že jsem spíše domácký, tišší typ, moc se mi líbí chladnější oblasti Evropy a jedním z mých snů je dostat se do Skotska, Irska, Skandinávie... ať už pro tamější podnebí, krajinu, historii, architekturu nebo kvůli zdokonalení angličtiny. Snažila jsem se proto intenzivně (co se jen vedle školních a pracovních povinností dalo) hledat v nabídkách práce po Evropě, zda neshání praktikanta někam do architektonické kanceláře. Bohužel se ale i zde projevila krize a kromě vyjímečných inzerátů, že hledají "zkušeného architekta na dlouhodobý pracovní úvazek", popř. častěji "krajinného architekta pro nejméně roční spolupráci", jsem nic vhodného neobjevila. Svého plánu strávit nějaký čas opět v zahraničí jsem se ale úplně vzdát nechtěla a obrátila se přímo na "kolegyni" koordinátorku pracovních stáží u nás na ČVUT, zda náhodou neví o nějaké kanceláři, s níž již dřív spolupracovali... Překvapila mě s doporučením jednoho ateliéru v Itálii - v Janově, kde již během posledních let několik našich studentů strávilo svou praxi a byli spokojení. V první chvíli jsem si myslela, že odpověď budu mít jasnou - co bych dělala zrovna já v Itálii? Leč po několika dnech přemýšlení a poradě s blízkými jsem došla k závěru, že v mé současné situaci si stejně vybírat nemůžu a celé to vlastně jde brát jako docela zajímavé řízení. Proč nepřijmout něco nečekaného...? Možná že právě tím se zase víc budu moci naučit. V Itálii jsem ještě nebyla ani na dovolené, s Italy mám zkušenosti jen erasmácké (a ne příliš pozitivní... :), prostě jižanská povaha a přístup k životu je poněkud jinačí než ten náš středoevropský, natož pak ještě můj :)), praxi ještě nemám žádnou, takže proč nevyzkoušet něco "extrémnějšího", anglicky se v práci domluvím a zbytek se uvidí...



Dál vše proběhlo poměrně hladce, až jsem se divila, protože jsem čekala, že si italská strana dá načas s reakcemi. Ozvala jsem se jim, zaslala portfolio a životopis a oni se jen zeptali, zda jsem vše kreslila sama ručně :), načež mi potvrdili, že mají zájem si mě na 3 měsíce (díky krizi jsme přišli i o peníze na stipendia pro studenty a pobyty byly zkráceny na min./max. 3 měsíce) od září vzít na praxi, že navážu akorát na jinou pražskou absolventku stavebky. Ubytování jsem také po domluvě mohla "zdědit" po ní, protože měla při svém hledání na začátku štěstí na jednu Čechoitalku, která v Janově sháněla nějakou holku do podnájmu a velmi ráda přivítá další česky mluvící :). Podmínkou uskutečnění všeho plánovaného tak nakonec bylo jen úspěšné odevzdání školního projektu a zvládnutí zkoušek, abych nemusela v září na opravné termíny a po návratu se zapsala už jen na ty státnice. To vše se díky Bohu podařilo a po prvním týdnu v červenci jsem už věděla, že se na konci srpna vydám znovu pryč.

Přestože jsem si původně moc přála, aby to přesně takhle bylo, s blížícím termínem odjezdu jsem začala ztrácet to prvotní přesvědčení, začínala se trošku bát, jaké to bude (zvláště když jsem se i přes předsevzatí naučit se základy italštiny dostala jen k prvním lekcím a nic praktického tak neuměla :)), a taky se mi nechtělo opět opouštět vše a všechny "své". Přidával se k tomu pocit, že jsem nestihla spoustu z naplánovaných prázdninových záležitostí, mimo jiné i vymyslet zadání diplomky, abych po návratu už měla téma jisté a průběžně sháněla podklady a pod. Pozitivně působily vzpomínky na Německo, kam jsem se taky bála a nakonec byla tak příjemně překvapená a spokojená, a vědomí, že mě na místo poveze celá rodinka, která využije příležitosti k malé poznávací dovolené.


Den D nastal ve čtvrtek 27. srpna, kdy jsme plně naložení (Vezla jsem si dva kufry a věcí, protože člověk na podzim v Itálii nikdy neví, jaké čekat počasí, a předpokladem bylo vše od 30°C po zimní studené mořské větry.) ráno vyjeli směrem do Rakouska...

...a tímto bych vás ráda pozvala, pokud vás již začátek sám neodradil :), k četbě dalších novinek ze života stážistky v Janově, které se budu snažit pravidelně aktualizovat. (Jak jste si všimli, už nyní jsem dva týdny ve skluzu, ale vše brzy napravím, jen mi chvíli trvalo se trošku zabydlet a uspořádat čas... ).
(vždy v novinkách nebo pod odkazem "stáž v Janově")